Kdyby si člověk neznalý moderního kalendáře měl vybrat začátek roku, jen těžko by zvolil 1. leden. Datum uprostřed nejhlubší zimy v sobě nenese doslova nic, co by symbolizovalo konec starého období nebo počátek něčeho nového. Proč jsme si toto divné datum vybrali a kdy Nový rok slavili naši předci?
Lidský život se odpradávna řídil přírodními cykly. Když jsme před zhruba 10 tisíci lety přestali honit zvěř a začali se věnovat zemědělství, propojili jsme se s ročními obdobími ještě pevněji. Doslova ve všech starých civilizacích se proto příchod nového roku pojil se začátkem období plodnosti. V Mezopotámii a Babylonii připadaly dvanáctidenní oslavy Nového roku na první novoluní po jarní rovnodennosti. Ve staré Persii se začátek nového roku kryl přímo s jarní rovnodenností a slavil se třináctidenním festivalem Nouruz (Nový den). Jeho tradice je sice provázána se zoroastrismem, přečkala ale jak invazi Alexandra Velikého, tak příchod islámu, a přetrvala dodnes. Nouruz se stále slaví v Iránu, ale i v Tádžikistánu, Turkmenistánu, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Afghánistánu a dalších zemích.
Ne všude se příchod nového roku slavil o jarní rovnodennosti. Třeba v Egyptě bylo zemědělství, a tím pádem i průběh roku, provázané s rytmem řeky Nil. Faraonovi astronomové ho předpovídali podle putování hvězdy zvané Anibus (dnes jí říkáme Sirius). Anibus na závěr svého ročního cyklu zmizel koncem května na 70 dní z oblohy a jeho znovuzrození nad východním obzorem oznamovalo příchod životodárných záplav. Svátek Wepet Renpet tedy zahajoval v Egyptě nový roční cyklus až začátkem srpna. Ve staré Číně se naopak Nový rok předbíhal, protože byl svázán s obdobím sázení rýže. Číňané se navíc orientují podle lunárního kalendáře a Nový rok mají proto pohyblivý. Slaví ho o druhém novu po zimním slunovratu – tedy mezi 21. lednem a 20. únorem. Naprostou výjimkou byli kupodivu naši předci, tedy staří Slované. Řídili se kombinovaným kalendářem (délka roku se určovala podle Slunce, ale délka měsíců podle fází Měsíce) a Nový rok slavili o podzimní rovnodennosti.
Politika je důležitější než zemědělství
Nápad oddělit roční cyklus od cyklu zemědělského se zrodil ve starém Římě. Jeho vládci považovali Věčné město za vrchol lidské civilizace a namísto barbarských zemědělských zvyků začali do svého kalenda (čili kalendáře) promítat politiku a státní správu. Římský rok měl původně deset měsíců, což je dodnes patrné v jejich názvech – „septe“ je latinský výraz pro sedmý, „octo“ pro osmý, „novem“ pro devátý a „decem“ pro desátý. Další dva měsíce – Ianuarius a Februarius do kalendáře údajně vložil legendární král Numa, který vládl Římu hned po zakladatelích Romulovi a Removi. Leden Numa zasvětil bohu Janusovi, Februarius pak byl věnován oslavám závěru starého roku a přípravám na příchod nového.
Nový rok se tedy v Římské říši původně slavil prvního března, kdy začínalo nové období jak pro zemědělce, tak pro státní úředníky. První den Martia se volili noví konzulové, podle jejichž vlády se datovala i oficiální římská historie. V roce 153 př. n. l. ale došlo ke změně. Pravděpodobně kvůli nepříjemnostem spojeným s povstáním ve španělských koloniích byli noví konzulové do úřadu uvedeni už prvního ledna a správcům oficiálního kalendáře se nové datum začalo zamlouvat. Celý měsíc byl, jak už víme, zasvěcen bohu Janusovi, který v římském panteonu symbolizuje změnu a nový počátek. Římané proto byli zvyklí chodit v první den jeho měsíce popřát svým přátelům hodně štěstí a obdarovat je fíky, medem a vínem. Jelikož nebylo uprostřed zimy nic moc na práci, víno se rovnou otevřelo a první lednový den se řádně oslavil.
Julius a Řehoř
Status oficiálního prvního dne nového roku dal 1. lednu císař Julius Caesar. Ten za své vlády zreformoval a sjednotil celý kalendář a s vojenskou expanzí ho začal šířit po Evropě a severní Africe. Juliánský kalendář v Římském impériu zdomácněl natolik, že platil od roku 46 př. n. l až do roku 1582. Jediným jeho aspektem, který nebyl ochotně přijat, byl Nový rok v lednu. Mimo samotný Řím bylo střídání konzulů každému jedno. Nový rok se proto v různých koutech říše slavil nejčastěji nadále s příchodem března, popřípadě kolem jarní rovnodennosti. Jednotu nepřinesl ani nástup křesťanství. Církevní hodnostáři se totiž nemohli dohodnout, jestli má Nový rok připadat na 25. prosinec, na počest narození Krista, nebo jestli se má slavit na Velikonoce, společně s Kristovým zmrtvýchvstání. Někde se Nový rok slavil i 6. ledna na svátek Zjevení Páně, a dokonce i 19. března. Na toto datum připadalo podle výpočtů církevních mystiků výročí stvoření světa.
Pořádek nastal až v 17. století. Papež Řehoř XIII. nejdříve kalendář zreformoval, zavedl přestupný rok, Nový rok vrátil k římské tradici 1. ledna. S rychlým obchodním a politickým propojováním Evropy se Gregoriánský kalendář rozšířil po celém kontinentu. Výjimkou byla Velká Británie a USA, kde se Nový rok slavil 25. března až do roku 1752. Během 20. století se už svět konečně umoudřil a shodnul se na jednotném kalendáři. První leden ale stále nemá vyhráno. Konkuruje mu hlavně Čínský lunární Nový rok, staroperský Nouruz a pravoslavný Nový rok, který se dodnes řídí podle Juliánského kalendáře a slaví se až 14. ledna.
