Středa 26. června 1963, Západní Berlín – studená válka trvá přes dekádu a půl, Berlínská zeď rozděluje německé město už téměř dva roky a ke svému nejslavnějšímu projevu před radnicí ve čtvrti Schöneberg se právě chystá pětatřicátý prezident Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy. Díky čemu si legendární proslov tohoto věhlasného rétora dodnes připomínáme?
Pro Kennedyho nejslavnější projev je důležité uvést dobový a místní kontext, v jakých svou kultovní řeč pronesl.
Po konci druhé světové války si spojenci rozdělili území poraženého Německa do čtyř sektorů – amerického, britského, francouzského a sovětského. Obdobně bylo těmito čtyřmi mocnostmi spravováno i hlavní město Berlín.
O tři roky později v červnu 1948 ovšem Sovětský svaz zareagoval na měnovou reformu v západních okupačních zónách Německa blokádou pozemního přístupu do západní části rozděleného Berlína, které jinak bylo obklopeno sovětskou zónou. Blokádu se ovšem spojencům dařilo uvolňovat po dlouhých deset a půl měsíců prostřednictvím nepřetržitého leteckého mostu čítajícího dohromady 277 tisíc letů, při nichž se přepravilo 2,2 milionu tun zásob.
Blokáda Berlína oficiálně skončila 12. května 1949, nicméně měla za následek oficiální rozdělení Německa na dva státy – Německou demokratickou republiku NDR na východě (včetně na čtyři zóny stále rozděleného Berlína) a západní Spolkovou republiku Německo.
Z východní sovětské zóny Berlína se více než dekádu dalo poměrně snadno dostat do jednoho ze tří západních území spravovaných Američany, Brity a Francouzi, čehož od roku 1949 využily zhruba tři miliony lidí. To se ovšem změnilo v noci z 12. na 13. srpna 1961, kdy ozbrojené síly NDR tvořené převážně armádou, policií a pohraniční stráží obsadily hranice k Západnímu Berlínu. Spojení mezi oběma částmi města přerušily nejprve pomocí ostnatého drátu, který o tři dny později začal být nahrazován smutně proslulou zdí.
Mezitím byl téhož roku, konkrétně v lednu 1961, pětatřicátým prezidentem Spojených států amerických zvolen John Fitzgerald Kennedy – demokratický kandidát porazil Richarda Nixona (který se stal prezidentem v roce 1969) sice na přepočítané hlasy volitelů 303 ku 219 hlasům, reálně se ovšem jednalo o pouhých 112 tisíc hlasů amerických voličů. Kennedy během svého prezidenství navštívil celkem šest evropských zemí – v červnu 1963 zavítal do Berlína.
Zločin nejen proti historii, ale i zločin proti lidskosti
Na středu 26. června 1963 byl v západoberlínské čtvrti Schöneberg – spadající do americké zóny – naplánovaný proslov prezidenta Kennedyho. Odhady hovoří o tom, že přímo před schöneberskou radnicí poslouchalo amerického prezidenta publikum čítající minimálně 120 tisíc lidí, přičemž nejambicióznější tipy na počet posluchačů dokonce šplhají až ke čtyřem stům tisícům.
JFK překvapil už tím, že se výrazně odklonil od plánovaného proslovu, který se svými poradci vytvářel několik týdnů. Místo toho v úvodu berlínského projevu čerpal ze své dřívější řeči, kterou přednesl 4. května 1962 na občanské recepci v New Orleans: „Před dvěma tisíci let se lidé nejvíce honosili tím, že mohli říci: ‚Civis Romanus sum‘. V dnešním svobodném světě se mohou nejvíce honosit tím, když řeknou ‚Ich bin ein Berliner‘,“ vyřkl Kennedy v první části své zhruba desetiminutové promluvy, přičemž poslední větu, kterou pronášel německy, měl foneticky napsanou jako [ish bin ein bearleener].
Pětatřicátý prezident USA se následně vrátil i ke stavbě Berlínské zdi: „Svoboda má mnoho problémů a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli stavět zeď, abychom naše lidi udrželi uvnitř nebo abychom jim zabránili nás opustit.… I když je zeď nejzřetelnějším a nejnázornějším důkazem selhání komunistického systému, aby ji viděl celý svět, nemáme z ní žádné uspokojení. Protože jak řekl váš starosta, je to zločin nejen proti historii, ale i zločin proti lidskosti. Rozděluje rodiny, rozděluje manžele a manželky, bratry a sestry. Rozděluje lidi, kteří si přejí být spolu.“
Před zraky německého spolkového kancléře Konrada Adenauera, starosty Západního Berlína Willyho Brandta, bývalého amerického správce Německa Luciuse D. Claye nebo amerického ministra zahraničí Deana Ruska, kteří poslouchali Kennedyho projev za dlouhým stolem na schodech schöneberské radnice, JFK dále mimo jiné pokračoval: „Na světě je mnoho lidí, kteří opravdu nechápou, nebo tvrdí, že nechápou, v čem spočívá velký problém mezi svobodným a komunistickým světem. Ať přijedou do Berlína. Jsou lidé, kteří říkají, že komunismus je vlnou budoucnosti. Ať přijedou do Berlína. A jsou někteří, kteří říkají, že v Evropě i jinde můžeme s komunisty spolupracovat. A je i několik těch, kteří říkají, že je pravda, že komunismus je zlý systém, ale umožňuje nám dosáhnout hospodářského pokroku. ‚Lass' sie nach Berlin kommen‘,“ řekl německy, načež poslední větu ještě jednou pronesl anglicky: „Ať přijedou do Berlína.“
Kennedyho řeč gradovala: „To, co platí pro toto město, platí i pro Německo – skutečný a trvalý mír v Evropě nemůže být nikdy zajištěn, dokud bude jednomu ze čtyř Němců upíráno základní právo svobodných lidí, a to se svobodně rozhodnout…. Až budou všichni svobodní, pak se můžeme těšit na ten den, kdy se toto město spojí v jedno a tato země a tento velký evropský kontinent v zeměkouli plnou míru a naděje. Až tento den konečně přijde, a on přijde, mohou obyvatelé Západního Berlína s uspokojením vzít na vědomí, že téměř dvě desetiletí stáli v první linii. Všichni svobodní lidé, ať už žijí kdekoli, jsou občany Berlína, a proto jsem jako svobodný člověk hrdý na slova ‚Ich bin ein Berliner‘,“ zakončil svůj proslov podruhé stejnou (a třetí celkovou) německou větou JFK.
Jsem kobliha s marmeládou?
Mezi obyvateli Západního Berlína byl projev přijatý s pozitivními ohlasy, méně dobře jej už vnímali představitelé Sovětského svazu.
Velkou pozornost si v Kennedyho proslovu vysloužily jím užité německé fráze – především pak dvakrát vyřčená věta „Ich bin ein Berliner", pod kterou je projev všeobecně známý. Onou větou zakončoval dvě pasáže o svobodném duchu Západního Berlína.
Použitím neurčitého členu „ein“ ovšem nechtěně vytvořil bizarní dvojsmysl – slovem Berliner se totiž v němčině kromě obyvatele tohoto města dá označit i kobliha s marmeládovou náplní (tak se říká koblize mimo Berlín, přímo v tomto městě se spíše užívá označení Pfannkuchen). Tato věta si po Kennedyho proslovu začala žít vlastním životem a vznikla městská legenda o tom, jak si Berlíňané bezprostředně dobírali Kennedyho kvůli potenciálně lehce přenesenému významu – celou tuto teorii navíc výrazně podpořil špionážní román Berlínská hra od britského spisovatele Lena Deightona z roku 1983, v němž se autor speciálně vrací k užití neurčitého členu v projevu amerického prezidenta. Věta je ovšem i přes jemně změněný smysl gramaticky v pořádku.
Kennedyho projev pronesený před radnicí v západoberlínské čtvrti Schöneberg zůstává i po šedesáti letech jedním z nejsilnějších projevů nejen studené války, ale i celé historie. Berlínská zeď rozdělovala západní s východní částí města ještě dalších šestadvacet let až do listopadu 1989. Nikdo zároveň netušil, že naopak Johnu Fitzgeraldovi Kennedymu zbývá necelý půlrok života. To, co se stalo 22. listopadu 1963 v Dallasu, už je ale jiný příběh…
