Jako lidé máme tendenci vnímat historické události narativně, jako příběhy. Proto milujeme dobré “body zlomu”, kdy se vše otočí k lepšímu. Během druhé světové je takových momentů několik. Stalingrad, vylodění v Normandii, bitva o Midway, vstup Spojených států do války… Často opomíjený je ale 11. březen 1941. Nebyla vybojována žádná slavná bitva, neproběhlo vylodění, nespadla atomovka na město, nic takového. Šlo jen o podpis na jednom velice kontroverzním zákoně.
Pár týdnů před útokem Japonské císařské armády na americkou základnu Pearl Harbor si nechalo velení Třetí říše dělat zběžný ekonomických odhad toho, čeho je schopná americká ekonomika a co je schopen průmysl Spojených států vyprodukovat. Zpráva, která byla Hitlerovi a vedení Reichu předložena působila až komicky přestřeleně. Vůdce sám se údajně smál nad tím, co ten papír říká. Desítky tisíc tanků, sto tisíc letadel a stovky válečných lodí. Dokument byl zahozen jako špatný pokus o vtip.
Ukázalo se, že data v dokumentu skutečně byla vypočítána špatně. Odhad se totiž ve výsledku ukázal jako příliš konzervativní. Amíci během války vyprodukovali sto tisíc tanků, tři sta tisíc letadel a několik letadlových lodí. A zatímco Spojené státy válčily na dvou frontách, jejich průmysl a ekonomika chrlila takové množství techniky a materiálu, že si mohly dovolit rozdávat ostatním Spojencům. Nicméně cesta k tomu nebyla vůbec jednoduchá.
Buzení obra
Dnes se to zdá téměř šíleně, ale až do první světové války se Spojené státy nerady účastnily mezinárodních záležitostí, obzvlášť válek. Ano, byla tu ta podivná kolonizace Filipín a válka se Španěly na Kubě, ale to bylo víceméně všechno. President Woodrow Wilson musel zemi v podstatě donutit účastnit se Velké války a ani to by se nejspíš nepodařilo, kdyby německá ponorka slavně nepotopila parník Lusitania, který s sebou vzal pod hladinu přes tisíc lidí. Před druhou světovou válkou se situace opakovala. Prezident Franklin Delano Roosevelt měl pocit, že Spojené státy musí proti nacistickému Německu tlačit alespoň finančně. Československo ani Polsko nikomu za oceánem za pomoc nestálo, ale když padla Francie a Británie zůstala osamocena v boji proti fašismu, nálada ve společnosti se začínala trochu měnit. Ale ne o moc.
Průzkum veřejného mínění Bílému domu prozradil, že padesát čtyři procent dotázaných je pro podporu Británie, přičemž většina ale uváděla, že pouze v případě, kdy “nás to nezatáhne do války”. To Rooseveltovi stačilo, aby dal věci do pohybu. Byl navržen Zákon o půjčce a pronájmu, který měl materiálně a finančně podporovat válečné úsilí Británie a dalších napadených oblastí.
Protlačit ho legislativní mašinou nebylo jednoduché, obzvlášť izolacionistická frakce Republikánů v senátu bojovala tvrdě proti zákonu. Nicméně, 11. března 1941, přesně před dvaaosmdesáti lety, byl zákon podepsán. Materiální podpora byla přislíbena státům, které bojovaly proti Ose, zatím jenom v omezeném měřítku. To se mělo změnit v prosinci toho samého roku.
7. prosince 1941 totiž Japonci napadli Pearl Harbor, Spojené státy vstoupily do války. A jak později řekl slavný japonský admirál Isoruku Jamamoto: “Vzbudili jsme spícího obra.”
Ty dostaneš tank a ty dostaneš tank!
Zákon platil až do 20. září 1945 a za ty čtyři a půl roku Spojené státy rozeslaly Spojencům materiál, techniku a podporu v celkové hodnotě padesáti miliard dolarů. V přepočtu na dnešní prachy je to přes sedm set miliard dolarů. Sedmnáct procent všech amerických válečných výdajů teklo do Zákona o půjčce a pronájmu. Miliardu a půl dostala Čína, Francie dostala tři miliardy, Sověti jedenáct a dvě a půl miliardy bylo rozděleno mezi další země bojující proti Ose.
Britové sami dostali přes třicet miliard dolarů, tam byl vždycky ten velice speciální vztah. Churchillův tajemník vzpomínal, že když se premiér vracel z prvního válečného jednání ze Spojených států, byl “opilý čísly”. Šíře a velikost pomoci od Ameriky také zajistila to, že to budou Američani, kdo povede útok na Německo, což se nám dnes jeví jako jasné, ale tehdy proti tomu řada vysoce postavených britských důstojníků protestovala.
Těch jedenáct miliard pro Sovětský svaz doslova zachránilo východní frontu. Existují dva hlavní důvody, proč se ze Stalingradu stal bod obratu, po němž už Němci z Ruska v podstatě jen ustupovali. Jednak to, že se Stalinovi povedlo shromáždit čerstvé vojáky zpoza Uralu a nahnat je na jih a jednak Zákon o půjčce a pronájmu. U Stalingradu už Sověti pobíhali v amerických kanadách a jezdili americkými džípy. Abychom byli konkrétní, Amíci dodali Sovětům v průběhu války patnáct milionů párů bot, čtyři sta tisíc džípů, sedm tisíc tanků, jedenáct tisíc letadel a bambilion dalších věcí.
Dostávat materiál do Ruska či do Británie samozřejmě nebylo jen tak. Námořní konvoje přes Atlantik se potýkaly s nájezdy Německých ponorek, obzvlášť v místech mezi americkým a britským vzdušným prostorem. Námořníci říkali tomu slepému pásu uprostřed Atlantiku “díra”. Za celou válku bylo v Atlantiku potopeno dva tisíce dvě stě spojeneckých lodí.
Do Ruska se zase dovážely materiály hlavně takvzanou arktickou cestou, která byla nejkratší, ale nejnebezpečnější. Měli jste zhruba sedmiprocentní šanci, že cestou půjdete ke dnu.
Přejete si platit, panstvo?
Po válce většina zemí zakomponovala svůj dluh do amerického Marshallova plánu. Velká část dluhů byla splacena dlouhodobými pronájmy, koncesemi a povolením k zřizování amerických vojenských základen po celém světě. Velká část z nich existuje dodnes. Británie, která měla pochopitelně dluh největší, ho začala splácet už během války a to především výměnou technologií. Většinou šlo o pomoc při vyvíjení radarů a sonarů, ale Britové se podíleli i na projektu Manhattan.
Dovedete si asi představit, že mámit peníze ze Sovětů během studené války nebylo jen tak. Přestože prachy splaceny rozhodně nebyly, Stalin několikrát prohlásil, že žádné závazky vůči Americe nemá. Nakonec byl dluh dohodnut v sedmdesátých letech na necelých osm set milionů dolarů a finálně splacen v roce 2006.
