Zemřel válečný veterán a bývalý český stíhací pilot britského Královského letectva (RAF) Emil Boček, bylo mu 100 let. O dnešním úmrtí brněnského rodáka, posledního žijícího letce RAF českého původu, informovalo na facebooku Komunitní centrum pro válečné veterány Brno. Boček byl rodák z Brna-Tuřan, v poslední době žil v jednom z brněnských domovů pro seniory. U příležitosti nedávných 100. narozenin vyšel v Reflexu jeho životní příběh, který si dnes můžete připomenout.
„Na Británii jsem nikdy nezapomněl, dodnes ji považuju za svou druhou rodnou zem,“ říká armádní generál Emil Boček. „Z našich letců jsem poslední, byl jsem nejmladší…“ Z protektorátu odešel v šestnácti letech, u Královského letectva působil nejdřív jako mechanik, chtěl se ale stát pilotem. První operační let absolvoval jako stíhač 310. československé stíhací perutě 28. října 1944.
Sto let… Zdá se vám to hodně? Některé momenty si vybavuji, jako by se staly včera, vždyť létání byl můj život, říká armádní generál Emil Boček. Sedmdesáté sedmé výročí německé kapitulace si připomněl loni v květnu v pražském Armádním muzeu Žižkov. Do vitríny v připravované expozici věnované období druhé světové války umístil zarámovaný znak 310. československé stíhací perutě RAF s podpisem britského panovníka Jiřího VI. Právě u této perutě Emil Boček od října 1944 sloužil. Absolvoval dvacet devět operačních letů (ze dvou se musel po startu kvůli poruše vrátit), na nebi strávil třiasedmdesát hodin a padesát minut. Českoslovenští letci z 310. stíhací perutě v roce 1940 také významně zasáhli do bitvy o Británii. „Osud země byl tenkrát v rukách pilotů Královského letectva,“ vzpomíná poslední československý letec RAF Emil Boček. Na britské ostrovy se dostal v červenci 1940, právě když začala slavná letecká bitva.
Z protektorátu odešel na konci roku 1939. Bylo mu šestnáct let. Na cestu si vzal mapu Hodonína a Bratislavy. A taky lyže, jelikož mamince pověděl, že jede s kamarádem na hory. Domů se vrátil v srpnu 1945. „Za rozbřesku jsem zaklepal na dveře. Ozval se maminčin hlas: ,Kdo je?‘ ,To jsem já.‘ ,Kdo?‘ ,Emil.‘“
Pohřeb a svatba
Emil Boček se narodil v Tuřanech 25. února 1923. Vyrůstal v početné rodině „Bylo nás osm dětí – čtyři děvčata a čtyři kluci. Nejstarší byl Honza, pak Marie, Růžena, Štěpánka, já, Františka a František. Nebylo to snadné živobytí. Tatínek pracoval jako zednický polír, stavěl například viadukt v Lipové, jenže za hospodářské krize přišel o místo. Z vyvařovny pro nezaměstnané na Cejlu nosil chleba a polívku. Zemřel v prosinci 1937. Nachladil se, měl horečku. Maminka mě posílala pro doktora, ale tatínek to nedovolil, byla sobota. V pondělí už bylo pozdě. Na Štědrý den měl pohřeb. Mně bylo čtrnáct, nejmladšímu bratrovi rok.“
O své budoucnosti Emil příliš nepřemýšlel. Ačkoli rád sestavoval modely letadel, o tom, že by se stal pilotem, se neodvažoval snít. Cvičil v Sokole, na měšťance v Tuřanech zápolil s němčinou, dvojka z mravů pravidelně zdobila jeho vysvědčení. „Prováděli jsme všelijaké lumpárny.“ Po čtvrtém ročníku měšťanky měl jít do učení na obchodního příručího, jenže ho zlákala strojařina. „Zeptal jsem se v brněnském Zubokolu, kde se vyráběly náhradní díly na auta, jestli nepotřebují učně. Mistr mě proklepl a já se začal učit strojním zámečníkem. Začínal jsem u ponku, pak mě pustili k soustruhu.“
O rok starší Emilův kamarád Bořivoj Sedlák se účastnil motocyklových závodů. „Bořa měl Jawu 100 Robota. Namontoval jsem na ni nožní řazení, které jsem okopíroval z nové Jawy 250 Duplex-Blok. Dojel si pro zlato.“ Právě s Bořivojem Sedlákem se Emil Boček na konci devětatřicátého roku vydal za hranice. „Bořův tata byl československý legionář, opakoval nám: ,My jsme republiku vybojovali, teď je to na vás, na mladých.‘ Byla naše povinnost něco dělat. Nechtěl jsem sedět doma s rukama v klíně a čekat, až se to přežene. Hodně lidí se postavilo Němcům na odpor, plno mužů odešlo z protektorátu, ne aby utekli, ale aby za naši zemi bojovali, přinesli jí svobodu. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil, pro většinu lidí už je to dávná minulost. Nás, co jsme byli přímo u toho, už moc není.“
Ráno 15. března 1939 jel Emil z Brněnských Ivanovic vlakem do Brna. „Vyšel jsem z nádražní budovy, obloha byla zatažená, padal déšť se sněhem. Po silnici se valily německé tanky a obrněné vozy. Následující den byla vypálená brněnská Velká synagóga.“ V prosinci 1939 se definitivně rozhodl, že odejde bojovat.
Se svým úmyslem se šestnáctiletý Emil svěřil nejstaršímu bratrovi. Přišel za ním do práce. Jan Boček pracoval v Západomoravských elektrárnách. Snažil se mladšímu sourozenci jeho nápad rozmluvit: „Ještě počkej, nikam zatím nechoď. Slib mi to!“ Emil ho ujistil, že si to rozmyslí. „V pondělí 25. prosince 1939, na Boží hod, se vdávala naše Štěpánka. Řekl jsem tehdy mamince, že pojedeme s Bořou lyžovat, že mi mistr nechal svůj poukaz na hory, protože jeho manželka náhle onemocněla. Ve středu 27. prosince jsem sbalil lyže a vyrazil na nádraží.“
Rozloučil se zvesela, aby si maminka nedělala starosti. „Doufal jsem, že to pak pochopí.“ Na svatbě se také naposledy viděl se švagrem Františkem Uhýrkem, manželem Marie, který patřil k odbojové skupině Bílá lvice. „V srpnu 1944 ho Němci popravili. Sebrali i Honzu, prý kvůli mně. Osm měsíců byl v Kounicových kolejích. Nikdy mi to slovem nevyčetl.“
Na francouzské frontě
Rodiče Bořivoje Sedláka věděli, že lyže jsou jenom rekvizita, že se jejich syn a Emil pokusí dostat z protektorátu takzvanou balkánskou cestou. Paní Sedláková připravila chlapcům krabici s jídlem. „Zapomněli jsme ji ve vlaku.“ Poprvé jejich putování skončilo v Galantě. „Maďarský policajt zkontroloval naše doklady a odvedl nás na stanici. Šoupli nás do basy a pustili na Nový rok. Odvezli nás k hranici, počkali jsme, až žandáři zmizí z dohledu, a vydali se zpátky do Maďarska. Podruhé nás zabásli, když jsme si kupovali lístek do Budapešti. Slovenský pokladní nám nabídl, že nám v čekárně zatopí, a zavolal na nás stráž. Seděli jsme týden. Potřetí jsme se dostali až do Budapešti, na francouzský konzulát. V Segedíně naši skupinu ale chytili a odvezli do budapešťského vězení Toloncház. V polovině února nás vyhostili u Sence. Bořa byl marod, takže ho s námi nepustili. V noci jsem přebrodil řeku a kvečeru doputoval do Tótmegyeru a pak do Budapešti. S novou skupinou jsme se přesunuli k jugoslávským hranicím.“ Z Bělehradu Emil Boček pokračoval do Soluně, Istanbulu, Bejrútu, lodí do Alexandrie a pak do Marseille. Ve francouzském městečku Agde byl v polovině dubna 1940 přijat do československé zahraniční armády a zařazen k 9. rotě pěšího pluku 1.
Absolvoval zkrácený základní výcvik, kurs pro telefonisty a už na začátku června 1940 se zúčastnil ústupových bojů na Marně a Loiře. „Dali nám staré, rozdrbané uniformy, někteří vojáci dostali místo bot dřeváky. Francouzští vojáci se před Němci rozutekli. V Gienu, kde probíhaly těžké boje, jsme nafasovali pět nábojů... Francouzští civilisté prchali z města, všude panoval zmatek, nebylo jídlo, vodu jsme pili z řeky. Německé letectvo nás bombardovalo. Po podpisu příměří platil zákaz vyplout, ale díky generálu Faucherovi jsme se v přístavu v Sète nalodili na egyptskou loď Rod el Farag.“ Mezi československými vojáky na palubě byl i Jan Kubiš a Josef Gabčík. „Francie se složila, Evropa byla obsazená, naše poslední naděje byla Británie.“
Mechanik a pilot
Sedmnáctiletý Emil Boček dorazil do Liverpoolu 12. července 1940. O dva dny dříve byla oficiálně zřízena 310. československá stíhací peruť a začala bitva o Británii. Německé dorniery doprovázené messerschmitty zaútočily na konvoj v Temži, proti nim vzlétly britské hurricany a spitfiry. Britové ztratili jeden stroj, Němci šest.
Emil se v Liverpoolu snažil pochytit první anglická slovíčka. „Ve vlaku jsem si nápis Smoking a No smoking pro sebe přeložil jako Ve smokingu a Bez smokingu.“ Ve stanovém táboře v Cholmondeley Parku se setkal s Bořivojem Sedlákem. „V srpnu probíhal nábor k letectvu, potřebovali hlavně mechaniky. To bylo něco pro nás, hned jsme se hlásili. Bořa měl pár týdnů do vyučení, jenomže zkoušky neudělal. Já uspěl. Vybrali mě 17. srpna 1940.“ Týž den 310. československá stíhací peruť RAF podnikla svůj první operační let. Emil Boček byl přijat do Dobrovolnické zálohy britského Královského letectva 21. září 1940 pod evidenčním číslem 787 719.
V dubnu roku 1941 nastoupil k 312. československé stíhací peruti jako mechanik-drakař. Jeho nadřízený Jan Prokop ve Francii obdržel válečné vyznamenání za to, že v květnu 1940 ze země sestřelil útočící německý bombardér. „Vůbec se tím nechlubil.“ Komunisté Prokopa zavřeli v prosinci 1948. Ve vězení zůstal osmnáct let, nejdéle ze všech československých příslušníků RAF. Velitelem 312. československé stíhací perutě se 5. června 1941 stal Alois Vašátko, jeden z nejúspěšnějších československých stíhacích pilotů. V říjnu 1940 si například připsal první vítězství 312. perutě v bitvě o Británii, když nad Liverpoolem sestřelil německý junkers. „Vašátko byl voják tělem i duší. Bojovník. Uměl být ale přísný.“ Třiadvacátého června 1942 se při leteckém souboji Vašátkův spitfire srazil s německou stodevítkou a spadl do moře. Jeho tělo se nenašlo.
Emil Boček sloužil jako mechanik u 312. perutě rok a půl. „Byla to důležitá práce, jenže já chtěl do pilotky. Ale Honza Prokop mě nechtěl pustit. Když mi to povolil, byl jsem šťastný.“ První cvičný let Emil Boček absolvoval v dvouplošníku Tiger Moth v dubnu 1943 na letišti v Shellingfordu. „Na Tiger Mothech jsme nalítali dvanáct hodin. Pak se rozhodovalo, kdo půjde ke stíhačům a kdo k bombardérům. Mě přiřadili ke stíhačům.“
Na konci června 1943 odjel na výcvik do Kanady. „Létalo se na harvardech, ve dne v noci. Na konci ledna 1944 jsem si směl na uniformu přišít pilotní odznak.“ Po návratu do Británie následoval operační výcvik. V srpnu 1944 měl Emil Boček nehodu. „Odstartoval jsem – a nad letištěm přestal fungovat motor. Dosedl jsem na louku, vyplašil krávy, letadlo bylo na odpis. Příčinou bylo těsnění, které se uvolnilo z motoru.“ Dvacátého října 1944 se Emil Boček stal B pilotem u 310. československé stíhací perutě. První operační let ho čekal o osm dní později, na výročí vzniku Československa. „Doprovázeli jsme v rámci operace RAMORD dvanáct bombardérů. Před startem mi coby nováčkovi zdůrazňovali, že musím bezpodmínečně zůstat ve formaci. Důvod? Kdo se první odtrhne, toho sestřelí.“
Vycházející hvězda
Emil Boček si strach nepřipouštěl. „To bych nemohl létat. Dvakrát jsem musel nouzově přistát, jednou mě zachránil šestý smysl, když mi nad Lamanšským průlivem začal kvůli zanesenému benzínovému filtru vynechávat motor, až zdechl úplně. Letadlo rychle klesalo. Už jsem se chystal k seskoku, motor ale naštěstí naskočil.“
Za druhé světové války působilo u RAF dva a půl tisíce pilotů a mechaniků z Československa. Skoro pět set během svého nasazení přišlo o život. Emilův kamarád Ondřej Šamberger zahynul 9. února 1945. „Ondřej létal u třistadvanáctky. Byli jsme jako bratři. Během výcviku ve Skotsku za Ondřejem přijel jeho kamarád. Představil se mi jako Karel Doubek, u piva mi ale řekl, že je Jan Smudek...“ Za jeho dopadení v protektorátu vypsali Němci odměnu sto tisíc. V Anglii létal jako navigátor u 68. noční stíhací perutě.
Na svůj poslední bojový let se Emil Boček vydal 18. dubna 1945. „Doprovázeli jsme bombardéry, jejich cílem byl ostrov Helgoland, kde byla největší německá základna ponorek.“
Konec války se blížil. „Těšili jsme se domů. Na jaře 1945 to vypadalo, že bychom mohli letět na pomoc Praze. Šestého května byla vyhlášená pohotovost, na letadla jsme přimalovali československé znaky. Jako první měla do osvobozené Plzně přiletět 312. peruť. Následující den spojenecké vrchní velení akci odvolalo kvůli dohodnuté demarkační linii. Bylo to zklamání. Náš odlet do Československa se zdržoval i po válce, Rusové nás tady nechtěli.“ Čtyřiapadesát spitfirů mohlo přistát na letišti v Praze až 13. srpna 1945.
Emil Boček létání sice miloval, ale Bořivoj Sedlák ho přemluvil, aby spolu provozovali autoopravnu. „V březnu 1946 mě na mou žádost demobilizovali.“ Emil Boček si pak založil svůj podnik, opravoval motocykly. „Po Únoru mě soudruzi vyzvali, ať se přidám na stranu socialismu. Dvakrát jsem je vyhodil. Jenže pak mi důrazně naznačili, že skončím za mřížemi, stačilo, že jsem byl zápaďák a podnikatel. Plno mých kamarádů už ve vězení bylo. Tak jsem v jedenapadesátém raději přešel do Mototechny.“ Emil Boček po válce také závodil na motocyklech. „Tvrdili o mně, že jsem vycházející hvězda Brna. Po svatbě jsem závodění nechal.“
Na svůj stíhací letoun Emil Boček nedá dopustit. „Spitfire, to je kočár!“ Naposledy v něm letěl ve svých třiadevadesáti letech nedaleko Londýna. „Odstartoval a přistával anglický pilot, ale nahoře jsem převzal letadlo já. Byla to krása!“ Svoje devadesáté osmé narozeniny oslavil v dvojplošníku De Havilland Tiger Moth, který pilotoval Ivo Kardoš. „Nenudím se. Pořád je co dělat, na co se těšit,“ říká armádní generál Emil Boček, jemuž bylo 25. února 2023 sto let.
Za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost mu byl v roce 2019 propůjčen Řád bílého lva I. stupně.
