Athény, rok 399 před Kristem. Podle dnešního kalendáře 15. únor. Den, kdy byl popraven filozof, zakladatel etiky a jeden z největších myslitelů starověku – Sókratés. Muž, jehož myšlenky o tom, že klíčovým aspektem spokojeného života je schopnost rozpoznat dobro od zla, a podle toho jednat, jsou i dnes, po téměř dvou a půl tisíciletích, stále živé a aktuální. Muž, který prý nikdy nenapsal jedinou řádku … a přece jsou jeho názory zdokumentované tak, jako málokterého starověkého filozofa. A konečně muž, který přišel s převratnou metodou v procesu poznání: metodou dialogu.
Sókratés miloval vést dialogy v podstatě na jakékoliv filozofické téma. Obvykle to probíhalo tak, že kladl svému protějšku otázky: velice racionální, zcela logické … ale tím pádem i často nepříjemné. Nezřídka jimi druhého člověka zcela znejistěl: dokázal zpochybnit i to, co se na počátku zdálo být zcela jasné. Když se pak jeho zmatený partner ptal, jaké je řešení Sókratovy logické pasti, filozof většinou odvětil, že ani on to neví. Svými otázkami prý chtěl pouze dovést jeho i sebe k hlubšímu pochopení diskutovaného tématu.
Skepse ohledně úplného pochopení světa, který nás obklopuje, a jevů v něm je jedním z hlavních znaků Sókratovy filozofie. Dobře to ukazuje následující příhoda: Věhlasná věštírna v Delfách byla v té době dotázána, zda je Sókratés opravdu nejmoudřejší z lidí, a odpověděla kladně. Samotný Sókratés, který byl ke všemu, co se mělo týkat bohů a projevů jejich vůle, krajně nedůvěřivý, se rozhodl, že usvědčí věštírnu z omylu. Sešel se proto s jiným myslitelem té doby (jehož jméno nikdy neuvedl s odůvodněním, že tento muž je politicky činný) a těšil se, že se jeho protějšek ukáže být moudřejší než on sám.
Výsledek setkání zapsaný jeho žákem Platónem pak v jeho podání vypadal takto: „Nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým, a to jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě. Já jsem se mu pokoušel ukazovat, že ve skutečnosti moudrý není – a znepřátelil jsem si tím jeho, i mnohé z přítomných. Když jsem pak odcházel, uvažoval jsem, že proti němu jsem opravdu moudřejší, protože ani jeden z nás sice neví nic dokonalého, ale já se – na rozdíl od něj – alespoň nedomnívám, že bych něco věděl. A právě díky tomu jsem o něco málo moudřejší než on.“
Právě odsud může pocházet nejslavnější věta „Vím, že nic nevím“, která je Sókratovi tradičně připisována … ale kterou podle všeho přesně v této podobě nikdy nevyslovil…
Zaujal vás jeden z největších myslitelů všech dob a rádi byste se o něm dozvěděli víc? Není nic jednoduššího než si pustit další epizodu série Životy slavných v úvodu článku.
