Před 2239 lety, 24. června roku 217 před naším letopočtem se u Trasimenského jezera severně od Říma odehrála jedna z největších bitev tzv. druhé punské války mezi Kartágem a Římem. Kartaginský generál Hannibal Barkas tady překvapivým útokem ze zálohy úplně zdecimoval třicetitisícovou římskou armádu. A přestože celou válku vyhrál po dlouhých sedmnácti letech bojů Řím, samotný Hannibal se stal pro celé generace jeho obyvatel noční můrou a symbolem do té doby netušeného pocitu ohrožení.
Překvapivý a krajně riskantní přechod Alp na podzim roku 218 př.n.l. přivedl Hannibala až na římskou půdu. Něco takového se do té doby zdálo naprosto nemyslitelné – zejména když na to navázal sérií vyhraných bitev. Vůbec největší vítězství slavil v bitvě u Kann v jižní Itálii (2. srpna 216 př.n.l.), kde Římané přišli o 50 až 70 tisíc mužů.
Těsně po této bitvě byl Řím prakticky na kolenou a připravoval se na nejhorší: obléhání a dobývání samotného města. Historici se dodnes přou, jestli Hannibalovo rozhodnutí na Řím netáhnout bylo v zásadě rozumné, nebo zda se jednalo o Hannibalovu osudovou chybu. Každopádně Římané se s nebývalou kázní a jednotností znovu zorganizovali a prakticky ztracenou válku dokázali nakonec vyhrát.
To však nic nemění na tom, že to byl právě Hannibal, kdo naučil Římany strachu. Už malé děti slýchaly od svých vychovatelů příběhy o jeho ukrutnosti a zvolání „Hannibal ante portas“, tedy „Hannibal před branami“ se stalo synonymem pro smrtelné nebezpečí v širokém slova smyslu. Po vítězství ve druhé punské válce dokonce Římané vystavovali Hannibalovy sochy v ulicích svých měst, aby zdůraznili, jak hrozného nepřítele porazili.
S historickými hodnoceními Hannibalovy osobnosti je to složité. Na čem se shodují prakticky všichni, je to, že se jednalo o jednoho z největších vojenský stratégů v dějinách. Učili se od něj prakticky všichni budoucí velcí vojevůdci, včetně těch moderních.
Jinak ho ale známe pouze z děl římských historiků, kteří ho (vcelku logicky) viděli především jako krutého a krvežíznivého barbara. Alternativní historický pohled fakticky neexistuje: při vyhlazení Kartága v roce 146 př.n.l. byly všechny místní písemnosti zničeny. Přesto se dá považovat za prokázané, že Hannibal uměl projevit určitou velkorysost i ke svým poraženým nepřátelům. Po bitvě u Trasimenského jezera prý marně hledal mrtvé tělo římského velitele – konzula Gaia Flaminia, po bitvě u Kann přikázal jiného konzula, Aemilia Paulla, pohřbít se všemi poctami. Také se svým budoucím přemožitelem Corneliem Scipiem k sobě chovali vzájemný respekt.
Jako člověk a voják byl Hannibal podle všeho velice střídmý. Neliboval si v luxusu, na taženích sdílel podobné podmínky jako jeho muži – a byl u nich díky tomu velice populární. Pověstný byl svou neúnavností a malou potřebou spánku. Své jednotky vedl pevnou rukou, ale zároveň byl výborný psycholog, který dokázal k mužstvu před bitvami velmi sugestivně hovořit – a to v několika jazycích. A samozřejmě, stejně jako všichni válečníci té doby, se nezastavil prakticky před jakýmikoliv krutostmi: pro zastrašení nepřátel a konečné vítězství byla z jeho pohledu každá metoda ospravedlnitelná.
Po prohrané válce a konci své vojenské kariéry pak v Kartágu i v dalších zemích, kde působil, prokázal, že jeho talent přesahuje vojenskou oblast: byl vynikajícím státníkem a reformátorem, výborně chápal ekonomiku a prosadil se i jako stavitel. Celý Hannibalův příběh shrnuje epizoda Životů slavných v úvodu článku, na další díly věnované osobnostem, které psaly historii, se podívejte zde.
