Přesně před 530 lety, 2. ledna 1492, vstoupili Isabela – královna Kastilská – a její manžel Ferdinand II., vládce Aragonie, do jihošpanělské Granady. Pouhé konstatování toho faktu může vytvářet dojem běžné, rutinní záležitosti. Opak je ale pravdou. Toho lednového dne se zásadním způsobem změnily evropské dějiny. Skončila totiž téměř osm století dlouhá arabská nadvláda nad částí Pyrenejského poloostrova.
Maurové, tedy Arabové ze Severní Afriky, překročili Gibraltarskou úžinu oddělující dnešní území Španělska od Maroka v roce 711. Civilizačně i vojensky byli tehdy na úplně jiné úrovni než víceméně barbarská Evropa a během pár let ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov. Přinesli do Evropy svou vzdělanost, architekturu a také ... své náboženství – islám.
Začala celá staletí bojů, při nichž křesťané z místních království (zejména Galicie, Leónu, Kastilie, Aragonie a Katalánie) získávali kousek po kousku ztracené území zpět. Říkali tomu „reconquista“, což v překladu znamená „znovudobytí“.
V roce 1482 zbýval Maorům jen úzký pruh země při pobřeží Středozemního moře, kde se nacházel Granadský emirát, jemuž vládl emír Mohamed XII. A právě tehdy zahájili Isabela a Ferdinand poslední velké tažení reconquisty. Na podzim roku 1491 se jim konečně vzdává i hlavní město, Granada. Mohamed XII. jim výměnou za velkorysé podmínky pro svůj lid slíbí, že po Novém roce jim vydá město do rukou.
A tak jim 2. ledna 1492 symbolicky předá klíče od města a Isabela s Ferdinandem vjíždějí do bran jeho skvostného paláce Alhambra, který je dodnes úchvatnou ukázkou maurské architektury i vyspělosti jejich civilizace a jednou z nejnavštěvovanějších památek Španělska. Pyrenejský poloostrov je přesně po 775 letech čistě křesťanský a Isabela s Ferdinandem, jejichž sňatek fakticky propojil dvě bezkonkurenčně největší království na území dnešního Španělska – Kastilii a Aragonii (byť formálně zatím ještě zůstávala oddělená s tím, že každý z manželů vládl v tom svém) tak stojí u zrodu jednotného Španělska – země, která přetrvá až do současnosti.
Ale tím onen mimořádný rok 1492 ještě zdaleka nekončí. Je 17. dubna a pouhých 15 kilometrů od paláce Alhambra, v městečku Santa Fe, se scházejí Isabela a Ferdinand s Kryštofem Kolumbem a podepisují patnáctistránkový dokument dnes nazývaný Smlouva ze Santa Fe. Končí tím dlouhé týdny vyjednávání s janovským mořeplavcem, který je přesvědčený, že Země je kulatá a že plavbou na západ, přes dnešní Atlantický oceán, nalezne pro španělskou korunu rychlejší a pohodlnější cestu do bohatých kolonií na východě (v tehdejší chápání světa „cestu do Indie“).
O dohodu se zasadila především Isabela a ke Kolumbovi byla skutečně velkorysá. V případě úspěchu se měl se stát místodržitelem všech objevených oblastí, být povýšen do šlechtického stavu a získat 10 % všech výnosů ze své cesty.
A tak 3. srpna 1492 vyplouvá Kolumbus s loďmi Santa María, Pinta a Niña z přístavu Palos de Frontera poblíž Huelvy vstříc historickému objevu, jenž ze Španělska, které už brzy na základech Isabeliny a Ferdinandovy říše vznikne, udělá největší koloniální mocnost světa. A když pak 12. října 1492, dvě hodiny po půlnoci, ohlásí námořník Rodrigo z Triany, že vidí na obzoru zemi, symbolicky tím udělá tečku za epochou středověku. Právě se začíná psát nová éra lidstva, kterou dnes historici nazývají novověk.
Ale to už je zase jiný příběh... Na ten Isabelin se podívejte ve videu.
