nahoru

Evropa je od 2. světové války bez konfliktů? Bohužel omyl, pane Babiši

Jaroslav Šajtar 23. ledna 2023 • 13:40
Evropa je od 2. světové války bez konfliktů? Bohužel omyl, pane Babiši
foto: ČTK/AP/Piroschka Van De Wouw

Andrej Babiš tvrdí, že v Evropě vládne od 2. světové války mír a klid. „My tady máme mír. V Evropě. Od 2. světové války,“ řekl naposledy v debatě s Petrem Pavlem na Deniku.cz. Bohužel tomu tak není. Je hodně věcí, které by si měl předseda ANO a bývalý premiér dostudovat a tohle je jedna z nich. Tady má od nás studijní materiál.

Putinova agrese proti suverénní Ukrajině, připravovaná rok a rozpoutaná loni 24. února, je bezpochyby nejrozsáhlejším a z hlediska hrozby pro světový mír také nejnebezpečnějším konfliktem v Evropě od druhé světové války. Není však zdaleka jediným, a to navzdory občas ventilovanému (a mylnému) tvrzení, že starý kontinent žil od konce druhé světové války v míru. 

Ve skutečnosti v Polsku, Pobaltí a na Ukrajině probíhal ozbrojený boj proti nově nastolované sovětské a komunistické moci již od roku 1944, v Polsku lze dokonce mluvit o občanské válce, a vyžádal si – to ve zvýšené míře platí o tak malých národech, jako jsou Estonci, Litevci a Lotyši – velké oběti.

Prokletí vojáci

V Polsku se ozbrojeným příslušníkům antikomunistického odboje říkalo „prokletí vojáci“. Podle oficiálních, snížených údajů v letech 1944 až 1947 zahynulo 28 000 osob, ve skutečnosti však 40 000 (8000 vládních vojáků a pracovníků ministerstva vnitra, 15 000 partyzánů a 17 000 civilistů. V roce 1970 vyšel ve Varšavě přehled Zahynuli v boji o lidovou moc, zahrnující seznam 15 709 obětí.  

Lesní bratři

V Pobaltí se antisovětským a protikomunistickým odbojářům říkalo „lesní bratři“. V Estonsku podle oficiálních, patrně snížených sovětských údajů z roku 1990 v letech 1944 až 1952 zahynulo 47 vojáků a příslušníků vnitra, 1545 partyzánů a 844 civilistů. Podle estonských údajů zahynulo 5000 lidí (3500 vojáků a jejich místních pomocníků a 1500 civilistů).

Nejsilnější a nejdéle trvající partyzánské hnutí v Pobaltí vzniklo v Litvě, jež také z pobaltských republik přinesla zdaleka největší oběti. Podle Zpráv ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu č. 10/1990 zahynulo v letech 1944 až 1954 25 108 osob, z toho 3850 vojáků a pracovníků vnitra, avšak litevští historici uvádějí mnohem vyšší cifru: 40 000 mrtvých, z toho 15 000 partyzánů, 3000 až 4000 sovětských vojáků a 4000 až 13 000 jejich litevských pomocníků. To už opravdu přerůstalo v občanskou válku se vším všudy.

V Lotyšsku si partyzánské hnutí v letech 1944 až 1953 vyžádalo podle Zpráv ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu č. 11/1990 3000 mrtvých včetně padesáti vojáků, rovněž tento údaj však je zjevně snížený. Podle Lotyšů přišlo o život 15 000 osob, z čehož bojové ztráty představovaly 10 000 a civilní 5000 mrtvých.    

Ukrajina procházela těžkými zkouškami již před nynější válkou

Za druhé světové války existovalo na Ukrajině silné nacionalistické hnutí, u nás známé pod poněkud zavádějícím a nepřesným označením banderovci. Jeho představitelé snili o vytvoření nezávislé Ukrajiny. Dopouštěli se obludných etnických čistek, jimž podle různých odhadů padlo za oběť 80 000 až 100 000 Poláků. Ukrajinská povstalecká armáda nakonec bojovala proti všem: Němcům, sovětské moci a Polákům. V letech 1944 až 1952 si ukrajinské partyzánské hnutí vyžádalo podle údajů ministerstva vnitra 155 000 mrtvých (25 000 vojáků, pracovníků lidového komisariátu/ministerstva vnitra a jejich pomocníků, 80 000 partyzánů a 60 000 civilistů). 

„Třetí kolo občanské války v Řecku“

Probíhalo od 30. března 1946 do 16. října 1949 (první je vymezeno časovým úsekem listopad 1943–únor 1944, druhé prosincem 1944–lednem 1945). 

V roce 1946 zahájil Markos Vafiadis, známý jako generál Markos, velitel Řecké demokratické armády, ze základen v zemích „lidové demokracie – v Albánii, Jugoslávii a Bulharsku – gerilovou válku a ovládl převážně zemědělský sever Hellady. Po vyhlášení Trumanovy doktríny 12. března 1947, slibující aktivní pomoc USA zemím ohroženým komunismem, se však postavení Řecké demokratické armády zhoršilo. Krajně nepříznivě se na její situaci projevily také rozbroje mezi generálem Markosem a generálním tajemníkem Komunistické strany Řecka – stalinistou Nikosem Zachariadisem – ohledně vojenské strategie, jež vedly k Markosovu odvolání ze všech funkcí.

Zatímco stavy Řecké demokratické armády v červenci 1949 klesly na 17 635 osob, vládní síly čítaly v březnu téhož roku 244 211 osob: 147 000 v armádě, 15 170 v námořnictvu, 7041 v letectvu majícím 282 letouny, 50 000 ve Sboru národní obrany s 96 prapory a 25 000 četníků. Statistické údaje pocházejí z knihy Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty.

Po roztržce mezi Titovou Jugoslávií a zeměmi východního bloku v roce 1948 se postavení levicových partyzánů dramaticky zhoršilo, neboť podpora ze strany Jugoslávie ustala. Pokus gerilových bojovníků dobýt městská střediska ztroskotal a jejich teror vzbuzoval stále větší odpor. V zájmu spravedlnosti je ovšem třeba poznamenat, že brutálně postupovaly rovněž vládní síly. Hlavy popravených partyzánů a jejich stoupenců vystavovaly v zavěšených klecích.

V létě 1948 vytlačila ofenzíva vládních jednotek partyzány do jejich základen na severu a 27. srpna 1949 dobyla Řecká národní armáda pod velením hrdiny boje proti italské agresi, generála Alexandra Papagose, horu Grammos. V tomto měsíci ztratila Řecká demokratická armáda 2588 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji – nejvíc za celou občanskou válku. Osm tisíc rebelů uprchlo do Albánie.

Mezi levicovými povstalci se nacházelo 40 až 60 procent etnických Makedonců, jež režim utiskoval a kteří nalezli útočiště většinou v jugoslávské Lidové republice Makedonie. Po prohrané válce emigrovalo přes sto tisíc Řeků. Do Sovětského svazu se uchýlilo asi 12 000 veteránů, 12 300 uprchlíků přijalo Polsko, 12 000 Československo (mnozí přijali naše státní občanství a domů se vraceli až po pádu diktatury v roce 1974), 6000 Bulharsko, jež ovšem upřednostňovalo slovanské Makedonce, a další komunity vznikly v Rumunsku, Maďarsku a Německé demokratické republice. 

V „třetím kole občanské války“ ztratila vládní Řecká národní armáda 16 753 padlých, 40 398 raněných a 4788 nezvěstných. Ztráty Řecké demokratické armády byly mnohem vyšší: 38 421 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji. V letech 1947–1949 padlo 23 960 jejích bojovníků do zajetí během operací a 21 544 se vzdalo. Řecká vláda obviňovala rebely z popravy 165 kněží a 4124 dalších civilistů. Miny usmrtily 931 lidí neúčastnících se bojů. Celkový počet mrtvých dosáhl až 158 000 osob (ohledně jejich skutečné výše panují, jak už to u občanských válek bývá, značné rozpory). Údaje jsou převzaty z knihy Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty.

Šestnáctého října 1949 oznámilo velení Řecké demokratické armády, jemuž zbývalo pouhých 1900 bojovníků, konec aktivního odporu proti řecké monarchii. Tak skončila občanská válka v Řecku, spolu s občanskou válkou v rozpadající se Jugoslávii a partyzánským hnutím na Ukrajině nejkrvavější konflikt v Evropě po druhé světové válce.

Krev na Afroditině ostrově lásky a krásy

Eurasijský ostrovní stát Kypr zažil v letech 1952 až 1955 protibritské partyzánské hnutí, jež si vyžádalo životy 238 partyzánů a civilistů, 51 místních policistů a 123 britských vojáků a námořníků. V roce 1974 se zde odehrál mnohem rozsáhlejší, a hlavně nebezpečnější konflikt mezi Řeky a jimi tradičně nenáviděnými Turky, jenž odvál životy 4000 Řeků, asi 500 Turků a 1619 Řeků zůstalo nezvěstných. Z 200 000 osob se stali uprchlíci. 

Potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku 

Návštěvníci budapešťského Domu teroru se mohou seznámit s hrůzovládou místních komunistů po jejich nástupu k moci. V důsledku monstrprocesů bylo asi 80 vedoucích představitelů strany popraveno, umučeno nebo dohnáno k sebevraždě a další tisíce přesvědčených komunistů skončily ve vězení. Z miliónu občanů majících záznam u úřadů jich asi 650 000 vyšetřovali a bezmála 400 000 uvěznili nebo poslali do přibližně stovky internačních a pracovních táborů. 

Kromě toho bez jakéhokoli zákonného podkladu násilně a jen s minimálním majetkem vystěhovali z domovů v Budapešti na venkov 13 000 „třídních nepřátel“ (aristokratů, bývalých úředníků a důstojníků, továrníků aj.), další 3000 takto postižených pocházely z provinčních měst. Nebylo tedy divu, že násilí takového rozsahu muselo dříve nebo později vyvolat reakci utiskovaných.

Třiadvacátého října 1956 vypuklo mohutné protikomunistické povstání, jehož průvodním jevem se však vedle přirozených snah o demokratizaci společnosti a odstranění zdiskreditovaných papalášů, odpovědných za represe, bohužel stala i neuvěřitelná brutalita rebelů, následovaná neméně krutou odvetou vítězů. Maďarská lidová armáda jako mocenský nástroj vládnoucí třídy zcela selhala a její důstojnický sbor se prakticky rozpadl. Část jejích příslušníků se dokonce přidala na stranu (kontra)revoluce. Předseda vlády Imre Nagy 2. listopadu oznámil vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a dva dny nato žádal vojenský zásah západních mocností. 

Sovětské vedení reagovalo na ohrožení svých mocenských pozic ve střední Evropě ustavením „dělnicko-rolnické vlády“ Jánose Kádára 4. listopadu 1956 a krvavým potlačením povstání. Podle údajů maďarských historiků zveřejněných v roce 2011 k 55. výročí povstání nasadilo 108 925 vojáků (17 divizí), čímž vytvořilo poměr sil 17:1, 3782 tanků a samohybných děl (631:3), 1085 děl a minometů (109:2), 13 735 automobilů (52:1), 760 kanónů protivzdušné obrany (126:1) a 353 letouny (353:0). Za těchto okolností nebylo o osudu protikomunistické a antisovětské revolty pochyb. Do 17. listopadu skončily boje v prostoru Ostřihom–Szob. Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 ztratila sovětská vojska při potlačování povstání 2260 osob (225 důstojníků a 2035 poddůstojníků a vojáků), z toho 669 padlých a zemřelých na zranění, 51 nezvěstných a 1540 raněných. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 26 osob, z toho 14 posmrtně. Zahynulo 2652 povstalců a maďarských civilistů a 19 226 utrpělo zranění. Emigrovalo 210 000 osob, podle nového režimu „jen“ 150 000, z nichž třetina se později vrátila. Následovaly rozsáhlé čistky v důstojnickém sboru Maďarské lidové armády.

„Internacionální pomoc“

Dvacátého srpna 1968 v noci začala operace „Dunaj“ – vojenská intervence armád pěti členských států Varšavské smlouvy (Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu) v Československu, jehož pražské jaro leželo konzervativním komunistům v žaludku. 

Splnil se tak dávný sen sovětské generality: získat vojenské základny v Československu, majícím po Sovětské a Polské lidové armádě třetí nejsilnější a v té době relativně dobře vyzbrojenou armádu a vyspělý zbrojní průmysl.

Sovětský svaz nasadil v první vlně dvacet divizí (šest tankových, dvě vzdušné výsadkové a dvanáct motostřeleckých), celkem 200 000 až 300 000 vojáků. Československá lidová armáda, čítající 225 000 osob, 3890 tanků, 651 bojových letounů a 3942 děl včetně protitankových kanónů a raketometů, což jsou počty, o nichž si Armáda České republiky může nechat jenom zdát, nekladla odpor, který by byl zcela marný. Během třiadvaceti let „dočasného pobytu“ sovětských vojsk zahynulo (převážně při autonehodách; k násilným úmrtím docházelo především na začátku vpádu) 422 lidí včetně tří zahraničních turistů. 

Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, činily trvalé ztráty Sovětské armády od 21. srpna do 20. září 1968 v Československu 96 osob. V důsledku činnosti československých civilistů, projevující se hlavně blokádou silnic, po nichž se přesouvala vojska, a útoky na jednotlivé sovětské vojáky bylo prý zabito a zemřelo na zranění dvanáct osob včetně jednoho důstojníka (ještě v minulé statistické studii Bez razítka „Přísně tajné“, vydané rovněž v Moskvě roku 1993, přitom uváděli jedenáct usmrcených. Československá strana přitom nezaznamenala jediný případ, kdy by českoslovenští občané usmrtili během okupace sovětského vojáka.), zahynulo následkem katastrof a jiných mimořádných událostí 48 osob včetně 12 důstojníků, následkem neopatrného zacházení se zbraní přišlo o život 24 osob včetně dvou důstojníků (to je plná čtvrtina všech trvalých ztrát!), na nemoci zemřeli čtyři vojáci včetně dvou důstojníků, tři osoby včetně dvou důstojníků zahynuly za jiných okolností, sebevraždu spáchalo pět poddůstojníků a vojínů. Ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov nevylučuje, že v kolonce „Zahynuli za jiných okolností“ jsou zahrnuti popravení na základě rozsudků tribunálů. Ne všichni sovětští vojáci totiž s okupací souhlasili, tím spíše, když záhy poznali, že žádná kontrarevoluce, již měli potlačit, v Československu není.

Občanská válka v Jugoslávii patřila k nejkrvavějším v Evropě po 2. světové válce

Po Titově smrti zabředla Jugoslávie do hluboké politické a ekonomické krize, jež vyústila v růst nacionalismu a znovu otevřela sotva zacelené rány. Nejvyhraněněji se tato nenávist projevila ve vztazích mezi Srby a Chorvaty, ale záhy se v ještě vražednějším rozsahu projevila v multietnické Bosně a Hercegovině, která se za druhé světové války stala místem nejtěžších bojů partyzánské gerily.

Přijetím změn v srbské ústavě v březnu 1989, jež okleštily pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina a prosadil je Slobodan Milošević, získalo Srbsko tři hlasy z osmi v rámci federativní Jugoslávie. Proti tomu se bouřili zástupci ostatních svazových republik.

Slovinská válka za nezávislost, zvaná též desetidenní či víkendová, proběhla ve dnech 27. června až 6. července 1991 a skončila vítězstvím Teritoriální obrany Slovinska, jež za cenu 18 padlých a 182 raněných připravila Jugoslávskou lidovou armádu (JNA) o 44 padlých, 146 raněných a 5000 zajatců.

Chorvatská válka za nezávislost se odehrála v letech 1991 až 1995 a byla korunována vítězstvím Chorvatů, za něž zaplatili 13 583 mrtvými a nezvěstnými, kdežto poražení Srbové 7501 až 8039 mrtvými a nezvěstnými.

Nejbrutálnější průběh a nejvíce obětí v rámci občanské války v bývalé Jugoslávii si vyžádal rozsáhlý etnický konflikt v Bosně a Hercegovině. Věnujme se mu proto trochu podrobněji.

V březnu 1991 se v srbské obci Karađorđevo uskutečnila tajná dohoda mezi předsedou Chorvatského demokratického společenství (HDZ) Franjem Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem o rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. V listopadu 1990 v Bosně první volby za účasti více politických stran vyhrály bosňácká Strana demokratické akce, Srbská demokratická strana a HDZ, jež si rozdělily funkce následovně: prezidentem bude Bosňák, předsedou parlamentu Srb a premiérem Chorvat. Avšak srbští poslanci 24. října 1991 parlament opustili a vytvořili Lidovou skupštinu Republiky srbské, což zazvonilo umíráčkem trojetnické koalici. Devátého ledna 1992 došlo k vyhlášení Srbské republiky Bosny a Hercegoviny, která se v srpnu přeměnila na Republiku srbskou.

Čas ovšem nemarnili ani chorvatští nacionalisté a pod vedením Mate Bobana, Daria Kordiće, Jadranka Prliće a Ignace Koštromana vyhlásili 18. listopadu 1991 oddělení od Bosny a Hercegoviny. Nový geograficko-ekonomický útvar dostal název Chorvatská republika Herceg-Bosna.

Bosňáci nazývají konflikt agresí proti Bosně a Hercegovině a za jeho počátek pokládají 1. duben 1992, kdy srbské polovojenské jednotky na rozkaz šéfa srbské tajné služby Jovici Stanišiće překročily hranici, napadly město Bijeljinu a dopustily se prvního krveprolití na Bosňácích. Pro Chorvaty je vlasteneckou válkou, za jejíž počátek považují 1. říjen 1991, kdy Jugoslávská lidová armáda zbořila chorvatskou vesnici Ravno ve východní Hercegovině. Srbové nazývají konflikt obrannou vlasteneckou válkou a její počátek vidí v 1. březnu 1992, kdy při útoku na svatební průvod na Baščaršiji v Sarajevu zahynul ženichův otec. Historik Ladislav Hladký ve své knize Bosna a Hercegovina z roku 1996 píše: „Jestliže se dalo do 6. 4. 1992 v BaH hovořit pouze o začínajících příznacích války, po tomto datu zde propukla válka s plnou urputností. Znepřátelené strany nasadily do bojů všechny své síly. (…) Sedmého dubna prohlásila skupština bosenských Srbů v Banja Luce Republiku srbskou v BaH za samostatný stát, nezávislý na vládě v Sarajevě. Osmého dubna vyhlásil Alija Izetbegović dekretem výjimečný stav v Sarajevě. (Zároveň bylo rozhodnuto vypustit z názvu státu termín „socialistická“.)“

Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii (SFRJ) v roce 1991 inspirovalo rovněž Bosnu a Hercegovinu, která přes odpor místních Srbů, přejících si federaci se Srbskem a Černou Horou, vyhlásila ve dnech 29. února a 1. března 1992 referendum o nezávislosti, bojkotované Srby. Z 64 % voličů se 99,43 % vyslovilo pro nezávislost, proklamovanou 5. března 1992. Poté následovaly ozbrojené blokády silnic, prováděné hlavně Srby.

Hrozba občanské války konečně probudila z letargie i Evropské společenství. Plán pojmenovaný podle lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance Josého Cutileira předpokládal rozdělení Bosny a Hercegoviny podle převládajících etnik a zpočátku ho přijaly všechny tři strany, ale prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňák Alija Izetbegović, bývalý příslušník 13. horské divize SS „Handschar (1. chorvatské), od něj ustoupil. Jednomu z nejkrvavějších konfliktů v Evropě od konce druhé světové války tak už nic nestálo v cestě.

Pětadvacátého září 1991 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 713 o uvalení zbrojního embarga na všechny nástupnické státy bývalé Jugoslávie, jenže to postihlo nejvíc Armádu Bosny a Hercegoviny, neboť většinu arzenálu někdejší Jugoslávské lidové armády vlastnilo Srbsko a Chorvati pašovali zbraně díky svému protáhlému pobřeží. Na území Bosny se sice nacházelo přes 55 % zbrojovek a kasáren, jenže nedostatek surovin, energie, a ještě k tomu srbská správa četných podniků nutily Bosňáky požadovat zrušení embarga. K tomu však díky Francii, Rusku a Spojenému království nedošlo.

V ovzduší občanské války přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 824, vyhlašující města Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica bezpečnými zónami pod záštitou Ochranných sil Spojených národů (UNPROFOR). Jedenáctého července 1995 Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, obléhanou od léta 1992. Zahynulo a zůstalo nezvěstných 8373 bosňáckých mužů a chlapců ve věku od 12 do 77 let, což z „bezpečné zóny“ učinilo dějiště největšího hromadného masakru v Evropě po druhé světové válce. Tehdy fatálně selhali nizozemští vojáci UNPROFOR (turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan je pro jistotu rovnou obvinil z účasti na masakru, což ovšem není pravda). Dezinformovaná a dezorientovaná světová veřejnost se bohužel méně rozhořčovala nad masakry spáchanými bosňáckým velitelem Naserem Orićem ještě před Srebrenicí.

Pětadvacátého července padla další „bezpečná zóna“ – Žepa. Blokáda „bezpečné zóny“ Sarajeva trvala 1429 dní, déle než obléhání Leningradu za Velké vlastenecké války, a vyžádala si 14 011 lidských životů.

Pod tlakem mezinárodního společenství znesvářené strany na podzim 1995 zasedly k jednacímu stolu a za zprostředkování ministra zahraničí USA Warrena Christophera proběhla od 1. do 21. listopadu v ohijském Daytonu jednání mezi Izetbegovićem, Tuđmanem a Miloševićem, formálně podepsaná v Paříži 14. prosince. Muslimsko-chorvatská federace získala kontrolu nad 51 a Republika srbská nad 49 % území. Obě části odděluje zóna čtyři kilometry široká a přes tisíc kilometrů dlouhá.

Občanská válka obrátila na útěk 2,2 miliónu obyvatel Bosny a Hercegoviny. Uvážíme-li, že podle posledního sčítání před občanskou válkou měla Bosna a Hercegovina 4 377 033 obyvatel, konflikt jich vyhnal z domovů přes polovinu. Z nich se 1 026 692 vrátilo, z toho 467 297 na místo své entity: 274 965 do muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny, 170 237 do Republiky srbské a 22 095 do Distriktu Brčko.

V letech 1998 až 2001 zachvátil ozbrojený konflikt neuralgický bod bývalé Jugoslávie – někdejší autonomní oblast Kosovo -, jenž vedl 24. března 1999, dvanáct dní poté, co se členy Severoatlantické aliance staly Česká republika, Maďarsko a Polsko, k náletům NATO na Svazovou republiku Jugoslávii. Kosovský konflikt si do konce minulého tisíciletí vyžádal životy 600 jugoslávských vojáků, 2000 albánských partyzánů z Kosovské osvobozenecké armády a 1500 civilistů. Obětí etnických čistek se staly 2000 Albánců, a naopak v letech 1999 až 2000 zahynulo přes 1500 kosovských Srbů a Romů v důsledku teroru Albánců. Agrese NATO, které se silně angažovalo již během občanské války v Bosně a Hercegovině, měla za následek 1200 zmařených lidských životů. 

Války a střetnutí v bývalé Jugoslávii v letech 1991 až 2001 stály životy 131 569 až 136 782 osob, z toho více než dvě třetiny v Bosně a Hercegovině. 

„Operace vynucení míru“

V noci ze 7. na 8. srpna 2008 vypukl na tradičně neklidném Kavkaze válečný konflikt mezi Gruzií na jedné a Ruskem, Jižní Osetií a Abcházií na straně druhé. Hned úvodem je však třeba zdůraznit, že Gruzie leží na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie, takže to tak úplně typicky evropský stát není. 

Rusko, mající v této oblasti své jednotky, ihned obvinilo Gruzii z „agrese proti Jižní Osetii“ a podniklo rozsáhlou invazi za účasti pozemních, námořních a leteckých sil do Gruzie s vyhlášeným cílem „operace vynucení míru“. Jak je vidět, „speciální vojenská operace“, jak oficiální ruská média nazývají brutální a dlouho připravovanou masívní agresi proti Ukrajině, mající za následek tisíce mrtvých, milióny uprchlíků, zničená města, hospodářskou zkázu a mimořádně prudké zhoršení mezinárodní situace, měla svou předchůdkyni.

V zájmu objektivity, pro niž se však v dnešní, krajně rozjitřené atmosféře vzájemné nenávisti a vodopádu polopravd i vyložených dezinformací jen velmi obtížně hledá prostor, je třeba konstatovat, že situace na národnostně a jazykově nesmírně pestrém Kavkaze, jehož národy a národnosti se mezi sebou ne vždy právě bratřily, je složitá a nepřehledná. Osetové a Abchazové měli dost dobrých důvodů necítit se zcela dobře v Gruzii. Dramatické zhoršování ekonomické situace po rozpadu Sovětského svazu a prudký nárůst kriminality se staly živnou půdou pro nacionalisty nejrůznějších zabarvení a místní satrapy, bažící po moci. 

Konflikt, jenž se délkou, rozsahem ani počtem obětí vůbec nedá srovnávat s bezmála rok zuřící válkou na Ukrajině, skončil již 16. srpna naprostým vítězstvím Ruska, Jižní Osetie a Abcházie. Došlo k vypuzení etnických Gruzínců z Jižní Osetie a abchazského Kodorského údolí. Jižní Osetie a Abcházie se od Gruzie de facto odtrhly a Rusko uznalo jejich nezávislost.

Gruzie měla kupodivu převahu v počtu nasazených vojáků: 29 000 proti 18 000. Ztratila 215 vojáků padlých, asi 70 nezvěstných, 1469 raněných a 69 civilistů, kdežto protivník 64 mrtvých vojáků, 150 raněných, dva zajaté a 162 mrtvých civilistů.

Podle očekávání si obě strany vzájemně spílaly. Poněkud svérázný gruzínský prezident Michail Saakašvili přirovnal vpád ruských vojsk do Jižní Osetie k sovětské invazi do Československa v srpnu 1968, zatímco abchazský prezident Sergej Bagapš nazval gruzínský útok genocidou. Tentýž výraz použil tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv pro gruzínské bombardování města Cchinvali.

Osmnáctého srpna 2008 prohlásil prezident České republiky Václav Klaus: „V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální.“ Sklidil za to kritiku od premiéra Mirka Topolánka a česká vláda se postavila na stranu Gruzie.

Jenže z rozpoutání války obvinil Gruzii mimo jiné bývalý německý spolkový kancléř Gerhard Schröder, jehož vazby na Putina a jeho ekonomické zájmy v Rusku jsou do očí bijící, turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan a slovenský premiér Robert Fico.

Dvaadvacátého srpna 2008 řekl velvyslanec USA v Rusku John Beyrle v rozhovoru pro deník Kommersant, že Spojené státy považují ruskou reakci na vpád gruzínské armády do Cchinvali za přiměřenou. „Vidíme, že odpověď ruských vojsk byla naprosto opodstatněná útokem na ruské mírové síly v Jižní Osetii,“ prohlásil. Zároveň ale podle něj Rusko zašlo příliš daleko, když jeho vojska vstoupila na území Gruzie.

V září 2009 byly zveřejněny výsledky nezávislé vyšetřovací komise Evropské unie, podle níž válku rozpoutala Gruzie, nicméně Rusko podle ní nese část odpovědnosti, neboť týdny a měsíce před válkou uplatňovalo strategii stupňování napětí v Abcházii a Jižní Osetii i kolem nich.

Tak si vyberte. Jisté je, že dnes by se Západ tak vstřícně vůči Rusku nestavěl.

Poznámka:

V článku chybějí etnické konflikty v Sovětském svazu a postsovětských republikách, jimž jsme se buďto věnovali, nebo budeme věnovat v samostatných článcích, a teroristické činy Irské republikánské armády, baskické ETA, německé Frakce rudé armády, italských Rudých brigád apod., jež nemají charakter ozbrojeného konfliktu, ale jde o ryzí terorismus. 

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.