nahoru

Tohle sovětům nikdy nezapomeneme! Před 80 lety Sovětský svaz brutálně anektoval Pobaltí

Jaroslav Šajtar 14. června 2020 • 09:00
Tohle sovětům nikdy nezapomeneme! Před 80 lety Sovětský svaz brutálně anektoval Pobaltí
foto: internal

Poté, co 14. června 1940 triumfující Wehrmacht bez boje obsadil metropoli hroutící se Francie – Paříž –, SSSR, vyděšený bleskovým průběhem německé ofenzívy na západě, skoncoval s předstíráním, že respektuje nezávislost Estonska, Litvy a Lotyšska. Čtrnáctého a 16. června sovětská vláda předala vládám těchto tří pobaltských republik nóty, v nichž je obviňovala z porušování smluv o vzájemné pomoci. Následoval vpád Rudé armády.

Sovětské velení vyčlenilo pro okupaci Pobaltí mohutné uskupení, jemuž zdejší slabé ozbrojené síly neměly sebemenší šanci čelit: tři armády, osm střeleckých, dva jezdecké a jeden mechanizovaný sbor, 28 střeleckých, dvě motostřelecké a pět jezdeckých divizí, 12 tankových, jednu střelecko-kulometnou, jednu jezdeckou a tři vzdušné výsadkové brigády, 476 043 vojáků, 6563 děl a minometů, 2873 tanků, 570 obrněných automobilů, 21 237 aut a 1914 letounů.

Kromě toho lidový komisariát vnitra (NKVD) připravil pro pobaltské tažení jeden operativní pluk a 105., 106. a 107. pohraniční oddíl, soustředěné v Grodnu. Připočteme-li k tomu sbory dislokované již od podzimu 1939 v Pobaltí (65 589 vojáků, 647 děl a minometů, 1065 tanků, 150 obrněných automobilů, 5579 aut a 526 letounů), vzrostou sovětské síly na 541 915 vojáků, 7210 děl a minometů, 3938 tanků, 720 obrněných automobilů, 26 816 aut, 18 rychlých bombardovacích, tři dálkové bombardovací, pět těžkých a tři lehké bombardovací, dva bitevní a 15 stíhacích leteckých pluků, čítajících 2516 letounů.

Do 21. června 1940 sovětská vojska v podstatě ukončila okupaci Pobaltí. Ačkoli nenarazila na organizovaný ozbrojený odpor, ztratila podle neúplných údajů obsažených v knize Michaila Melťuchova Stalinova promarněná šance, z níž pochází rovněž mnoho následujících statistik, 58 mrtvých, z nichž 15 připadlo na sebevraždy, 28 osob zahynulo a 15 utonulo, a 158 raněných.

Volební fraška a sovětizace

Po sesazení nepohodlných vlád proběhly ve třech pobaltských republikách „volby bez volby“, nápadně připomínající volby v Korejské lidově demokratické republice. V Litvě se jich zúčastnilo 1 386 569 oprávněných voličů, tj. 95,51 %. Pro kandidáty Svazu pracujícího lidu hlasovalo 1 375 349 voličů (99,19 %). Voleb do II. státní dumy Estonska se zúčastnilo 591 030 voličů (84,1 %). Pro kandidáty Svazu pracujícího lidu hlasovalo 548 631 voličů (92,8 %). V Lotyšsku se voleb zúčastnilo 1 246 214 voličů (94,8 %). Pro kandidáty Bloku pracujícího lidu jich hlasovalo 1 155 807 (97,8 %).

Jedenadvacátého července vznikly Estonská, Litevská a Lotyšská sovětská socialistická republika, jež požádaly o přijetí do „bratrského“ svazku SSSR. Litvě toto „přání“ splnili 3. srpna, Lotyšsku 5. a  Estonsku 6. srpna.

Militarizace a debakl

Sovětské vedení zahájilo horečným tempem posilování své vojenské přítomnosti na strategicky důležitém severozápadním směru. Vznikl Pobaltský vojenský okruh, později přejmenovaný na Pobaltský zvláštní vojenský okruh, jehož stav vzrostl z pěti sborů, 15 divizí, tří brigád, 173 014 vojáků, 3242 děl a minometů, 1025 tanků, 257 obrněných automobilů, 8883 aut a 675 letounů k 1. srpnu 1940 na 10 sborů, 25 divizí, čtyři brigády, 369 702 vojáky, 7019 děl a minometů, 1549 tanků, 394 obrněných automobilů, 19 111 aut a 1344 letounů k osudovému, 22. červnu 1941.

Proti němu stojící německá skupina armád „Sever“ čítala na počátku operace „Barbarossa“ 30 divizí, 792 900 vojáků, 8348 děl a minometů, 635 tanků, 56 samohybných děl a 679 bojových letounů.

Během obranné operace v Litvě a Lotyšsku (pobaltská strategická obranná operace), probíhající od 22. června do 9. července 1941, utrpěl Severozápadní front, jak se po vypuknutí války Pobaltský zvláštní vojenský okruh přejmenoval, drtivou porážku. Již 1. července Němci obsadili Rigu. Severozápadní front ztratil podle oficiální historicko-statistické studie Bez razítka „Přísně tajné“, vydané v Moskvě roku 1993, spolu s Baltským loďstvem 88 486 vojáků, 341 000 pěchotních zbraní, 2523 tanků, 3561 děl a minometů a 990 bojových letounů, kdežto protivník jen 19 854 vojáků (poměr 4,5:1). I. I. Ivlev, jenž se danou problematikou dlouhodobě zabývá, však vyčíslil v knize Umyli se krví?, vydané v Moskvě roku 2012, ztráty Severozápadního frontu do 9. července 1941 na 260 298, z nichž 246 961 byly trvalé (mrtví, zajatí a nezvěstní) a 13 337 zdravotnické ztráty (ranění, nemocní, popálení), tedy třikrát víc než kolektivem generálplukovníka G. F. Krivošejeva uváděných 87 208. Do 1. srpna jeho ztráty vzrostly na 377 469 osob – 6,6krát víc, než hlásil plukovník V. Kaširskij (57 207 osob za čtyřicet dní bojové činnosti)! 

Represe

Sedmnáctého srpna 1940 vydal lidový komisař obrany SSSR Semjon Konstantinovič Timošenko rozkaz o zachování pobaltských armád, jež se ovšem přejmenovaly: Estonský sbor na 22. střelecký sbor, Lotyšský na 24. a Litevský na 29. střelecký sbor, každý po 15 142 osobách. Zároveň začal průvodní jev sovětizace stalinského období: represe. Čtrnáctého června 1941, osm dní před přepadením Sovětského svazu nacistickým Německem, zahájily bezpečnostní orgány dalekosáhlou „očistu“ nově získaných území. V hlášení lidového komisariátu státní bezpečnosti (NKGB) SSSR ze 17. června 1941 stálo:

„V Litvě bylo zatčeno 5664 osob, vysídleno 10 187, celkem podniknuta represívní opatření proti 15 851 osobám.

V Lotyšsku bylo zatčeno 5625 osob, vysídleno 9546, celkem podniknuta represívní opatření proti 15 171 osobám.

V Estonsku bylo zatčeno 3178 osob, vysídleno 5978, celkem podniknuta represívní opatření proti 9156 osobám.

Celkem ve všech třech republikách bylo zatčeno 14 467 osob, vysídleno 25 711, celkem podniknuta represívní opatření proti 40 178 osobám.

Z toho ve třech republikách:

a) zatčeno 5420 aktivních členů kontrarevolučních nacionalistických organizací, vysídleno 11 038 členů jejich rodin;

b) zatčeni 1603 bývalí příslušníci ochranky, četníci, policisté a vězeňští dozorci, vysídleno 3240 členů jejich rodin;

c) zatčeno 3236 bývalých velkostatkářů, továrníků a úředníků bývalého státního aparátu Litvy, Lotyšska a Estonska, vysídleno 7124 členů jejich rodin;

d) zatčeno 643 bývalých důstojníků polské, lotyšské, litevské, estonské a bílé armády nesloužících v teritoriálních sborech, na něž existovaly kompromitující materiály, vysídleno 1649 členů jejich rodin;

e) zatčeno 27 členů rodin účastníků kontrarevolučních organizací odsouzených k nejvyššímu trestu, vysídleno 465 osob;

f) zatčeno 56 osob, jež přijely z Německa v rámci repatriace, jakož i Němců, kteří se zapsali na repatriaci a z různých příčin neodjeli do Německa, na něž existuje kompromitující materiál, vysídleno 105 osob;

g) zatčeno 337 uprchlíků z bývalého Polska, kteří odmítli přijmout sovětské občanství, vysídleno 1330 osob;

h) zatčeno 2162 osob zločineckého elementu;

ch) vysídleno 760 prostitutek zaregistrovaných v bývalých policejních orgánech Litvy, Lotyšska a Estonska a nyní pokračujících v provozování prostituce;

i) zatčeno 933 bývalých důstojníků litevské, lotyšské a estonské armády sloužících v teritoriálních sborech Rudé armády, na něž existoval kompromitující materiál, z toho 285 v Litvě, 424 v Lotyšsku a 224 v Estonsku…“

Podle příručky Vadima Viktoroviče Erlichmana Ztráty obyvatelstva ve XX. století, vydané v Moskvě roku 2004, v letech 1940–1941 noví mocipáni navíc popravili a zabili po dvou tisících osobách v Estonsku a Lotyšsku a 2500 v Litvě. Ve vězení a táborech zemřelo 4000 Estonců a po 3000 Lotyšů a Litevců. Během deportací a ve vyhnanství zahynulo po 2000 Estonců a Lotyšů a 2500 Litevců. Není tedy divu, že například v Lotyšsku se pro toto období vžilo označení „strašný rok“.

Značná část Rusů vítala anexi Pobaltí jako odstranění dějinné nespravedlnosti, jež se Rusku stala po první světové válce, kdy přišlo o rozsáhlá území někdejší carské říše, která v 18. století ovládla postupně celé Pobaltí.

Jenže Baltové smýšleli jinak a po přepadení SSSR vítali Němce jako osvoboditele, neboť jim v porovnání s ročními zkušenostmi se sovětskými okupanty připadali jako menší zlo. Míra kolaborace dosáhla netušených rozměrů. Němci dokonce zformovali z Lotyšů dvě divize zbraní SS a z Estonců jednu. Skvrnou na chování zejména Litevců a Lotyšů je ovšem jejich aktivní účast na hromadném vyvražďování židovského obyvatelstva, jež vinili z podílu na sovětských represích.

Po německé porážce v Pobaltí následovala další vlna represí, na něž Estonci, Litevci a Lotyši reagovali partyzánským bojem v lesích (tzv. lesní bratři), zabíjením prosovětských aktivistů a příslušníků sovětské moci a ničením kolchozního majetku. Organizovaný odboj trval nejdéle v Litvě. Po celou dobu existence sovětské moci představovalo Pobaltí její nejméně spolehlivý článek a zde také po liberalizaci poměrů za Gorbačovovy perestrojky zazněly nejsilněji hlasy volající po odtržení od SSSR a obnovení nezávislosti, což se v roce 1991 stalo. Rusko jako nástupnický stát SSSR muselo vyklidit své zdejší základny, což pronikavě zhoršilo jeho geostrategickou situaci.

Slabý článek NATO

Estonsko, Litva a Lotyšsko sice k velké nelibosti Moskvy vstoupily do NATO, jenže se stále více ukazuje, že právě tyto tři pobaltské republiky jsou Achillovou patou Severoatlantické aliance. Armádní generál Petr Pavel, bývalý náčelník generálního štábu Armády České republiky a později předseda Vojenského výboru NATO, na bezpečnostní konferenci varoval, že Rusko by je dokázalo obsadit za dva dny, aniž by NATO mělo šanci takový útok odvrátit. Dodejme, že čtyři české gripeny střežící v rámci rotace jejich vzdušný prostor, neboť Pobaltí nemá nadzvukové letouny, pro ně adekvátní hrozbu nepředstavují.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku