Když George W. Bush uděloval Edwardu Tellerovi v roce 2003 Prezidentskou medaili svobody, nazval ho bojovníkem za svobodu lidstva. Přesně třicet let před tím Tellerův bývalý přítel, laureát Nobelovy ceny Isidor Rabi prohlásil, že svět by byl bez něj lepším místem k životu. Ať měl pravdu ten či onen, Edward Teller zůstává jednou z nejzajímavějších postav 20. století. Geniální matematik, fyzik, otec vodíkové bomby, předloha Kubrickova Dr. Divnolásky, propagátor využívání jaderných zbraní pro válečné i mírové účely a tvůrce konceptu hvězdných válek by se letos v lednu dožil 115 let.
Pro mladého vědce nebylo na začátku 20. století lepší, ale ani horší místo k životu než Budapešť. Mladý Edward se narodil do zámožné rodiny židovského právníka a vyrůstal obklopen komunitou budoucích titánů vědy, jako byl Leo Szilard, Eugene Wigner nebo John von Neumann. Na druhou stranu zažil během prvních 12 let života světovou válku, pád rakousko-uherské monarchie, krátkou, ale brutální vládu komunismu a nástup fašismu. Ve 20. letech ještě Teller studoval v Německu a na Lipské univerzitě pod vedením Wernera Heisenberga získal doktorát. V roce 1933 už musel před sílícím antisemitismem utéct do Londýna. Společně s většinou evropské vědecké komunity pak emigroval do USA, kde se ve 27 letech stal profesorem fyziky na Univerzitě George Washingtona. Jeho hlavním oborem bylo tehdy velmi žhavé téma – nukleární fyzika a její aplikace.
Praktický teoretik
Teller byl sice teoretický fyzik, ale o praktickém využití svého oboru nikdy nepochyboval. S myšlenkou atomové bomby přišel v podstatě ihned poté, co byl objeven princip jaderného štěpení. Dnes se nám to může zdát jako samozřejmost. Musíme si ale uvědomit, že ještě v roce 1904 byl atom pouhý teoretický koncept a nikdo netušil, jak vypadá. Že má jádro, jsme zjistili až v roce 1911. Neutron byl objeven v roce 1934 a Lise Meitnerová a Oto Hahn popsali průběh štěpení až v roce 1938. Teller se přesto hned rok nato rozjel s kolegou Leo Szilardem za Albertem Einsteinem a přemluvil ho, aby ze svého statutu největší vědecké kapacity varoval prezidenta USA, že se právě rozběhl závod o vytvoření zbraně schopné zničit svět.
Sokové v Los Alamos
Vývoj atomové bomby byl opravdu závodem. Předválečná věda a hlavně jaderná fyzika se totiž odehrávala především v Německu. Řada vědců sice postupně emigrovala do USA, ale Němci měli až do začátku války přístup k výsledkům jejich výzkumů. Existovala tedy reálná možnost, že tým vedený Wernerem Heisenbergem dokáže sestrojit atomovou bombu jako první a dá ji k dispozici Hitlerově armádě. Reakcí na tuto hrozbu bylo spuštění projektu Manhattan. Na utajené základně v poušti Los Alamos soustředil dekret prezidenta Roosevelta největší vědecké kapacity a dal jim v podstatě neomezené prostředky k teoretickému i praktickému výzkumu. Na první pohled si Teller nemohl přát lepší pracovní prostředí. Generál Groves, který projektu šéfoval, ale jmenoval vedoucím vědeckého výzkumu Roberta Oppenheimera, zatímco na ambiciózního Tellera zbylo jen místo v teoretické divizi vedené jeho kamarádem Hansem Bethem. Teller Oppenheimera sice respektoval jako vědce, ale lidsky ho nesnášel a žárlil na něj. Zadané úkoly proto v podstatě nepokrytě sabotoval a věnoval se raději separátnímu výzkumu, který měl vést k vytvoření daleko silnější zbraně – termonukleární vodíkové bomby.
Když v roce 1945 sežehl atomový oheň japonská města Hirošimu a Nagasaki, rozdělil se vědecký tým v Los Alamos na dva tábory. Jedni byli výsledky své práce zděšeni, druzí neskrývali nadšení a prosazovali, aby vývoj jaderných zbraní pokračoval. Není asi třeba dodávat, že Edward Teller patřil do tábora druhého a za podpory vlivných politiků se v něm rychle zhostil vedoucí pozice. Oppenheimer, Rabi a další na něj naléhali, aby svých plánů zanechal nebo aspoň vývoj vodíkové bomby zpomalil. Teller to svým kolegům nikdy neodpustil. Z jeho pohledu šlo o jasnou nutnost. V mládí zažil na vlastní kůži jak fašistický, tak komunistický režim a nedělal si iluze ani o jednom. Projekt Manhattan sice kolegu Heisenberga v závodech o vývoj atomové bomby porazil, v očích Tellera a jeho přívrženců ale započal další závod o vývoj bomby termonukleární. Tentokrát s Ruskem.
Dr. Divnoláska
Rusko provedlo první jaderný test v roce 1949. Jejich vlastní výzkum trpěl bídným stavem sovětské ekonomiky a chaotickým vedením sadistického aparátčíka Berji. Měli zato k dispozici plány, které z Los Alamos tajně vynášel matematik a přesvědčený komunista Klaus Fuchs. Jeho odhalení bylo pro Tellera jasným důkazem, že komunismus ohrožuje budoucnost planety, a posledním hřebíčkem do rakve jeho vztahu s Oppenheimerem, který se před válkou v levicových kruzích pohyboval. V soudních procesech iniciovaných senátorem McCarthym proti bývalému kolegovi vypovídal a zpochybnil jeho důvěryhodnost. Jeho svědectví bylo hlavním důvodem, proč Oppenheimer přišel o bezpečnostní prověrku a byl de facto vyřazen z vědeckého i společenského života. Sám Teller oproti tomu zažíval nejplodnější období svého života. Prezident Truman ho v roce 1950 jmenoval šéfem projektu vývoje termonukleární bomby, který byl o dva roky později korunován detonací na atolu Eniwetok. Někteří historikové sice tvrdí, že hlavní zásluhy na úspěchu měl polský matematik Stanislaw Ulam, který opravil Tellerovy chybné výpočty a jehož zásluhy poté Teller potlačil. Jisté ale je, že otcem vodíkové bomby a předlohou Kubrickova Dr. Divnolásky se stal právě Edward Teller.
Přirovnávat Tellera k šílenému Divnoláskovi je možná nespravedlivé, ale ne zcela od věci. Oba milovali bomby a ani jeden nedokázal opustit i ten sebebláznivější nápad. Teller jich měl spoustu. Chtěl například vystřelit vodíkovou bombu na Měsíc a studovat tak jeho složení. Její obrovskou sílu také hodlal využít pro stavařské účely. Na univerzitě v Berkley dokonce zahájil kurs s názvem „Inženýrské práce za využití nukleárních výbušnin“ a navazující projekt „Plowshare“. Jeho cíle nebyly vůbec malé. Řízené nukleární exploze měly vytvářet přístavy na Aljašce a jeden ze scénářů dokonce počítal s proražením kanálu napříč USA, který by spojil Atlantik s Tichým oceánem. V 80. letech se pustil do úplných sci-fi konceptů. Byl jedním z vědců, kteří přesvědčili prezidenta Reagana ke spuštění projektu Strategic Defense Initiative, známého spíše pod jménem Star Wars. Plán sestřelovat nepřátelské rakety z kosmu lasery sice zůstal ve fázi vývoje, ale podle jeho obhájců vedl k odblokování hovorů o jaderném odzbrojení a přispěl i k pádu Sovětského svazu v roce 1991.
V dobrém i ve zlém
Ani konec studené války Tellera od jaderného výzkumu neodradil. Jeho posledním projektem byl experimentální reaktor využívající místo uranu thorium. Začal na něm pracovat v 94. roce, upoutaný na křeslo, slepý a opuštěný všemi přáteli, kteří mu ještě zbyli. Hnala ho touha dát lidstvu zdroj energie, který by nahradil fosilní paliva. Jako fyzik jasně viděl dopad jejich využívání na oteplování planety a varoval před ním už od konce 50. let. Studie byla publikována v roce 2004, rok po jeho smrti. V jednom z posledních interview se ho novináři ptali, jestli některého ze svých vynálezů lituje. Odpověděl, že ne. „Vědec,“ prohlásil, „má za úkol jedinou věc. Pokračovat ve vědeckém poznání. Nikdo jiný než vědec tento úkol nemůže zastat. A je to nakonec věda, která pohání lidstvo kupředu a která ho vzájemně spojuje. V dobrém i ve zlém.“
