Je leden 1781 a papež Pius XI. zuří. K nepříčetnosti ho přivádí vydání patentu, který ruší „říši neužitečné“ kláštery, což byla zhruba polovina ze všech, které tehdy fungovaly. Mniši „rozjímavých“ řádů – jako byli dominikáni, františkáni či cisterciáci, kteří v Čechách působili mnoho set let – museli opustit monarchii, přejít do jiného řádu, který byl ještě uznán jako „užitečný“ (řády spravující, poskytující zdravotní péči či vzdělání), nebo odejít do státem placeného důchodu. Celková církevní reforma s sebou přináší také omezení počtu náboženských svátků a procesí (kterých bylo v tu dobu skoro 150 ročně), aby se zvýšil počet pracovních dnů, a tedy příjem státní pokladny. Jedná se o další osvícené rozhodnutí císaře Josefa II., který takové převratné výnosy vydával jak na běžícím pásu.
Jen o pár měsíců dřív uvolnil Josef II. tolerančním patentem náboženské poměry v zemi (které od porážky na Bílé hoře připomínaly katolickou diktaturu) nebo jiným výnosem zrušil nevolnictví (což pro změnu dalekosáhle ovlivnilo demografii země, odstartovalo průmyslovou revoluci i dobu národního obrození). To je tak všechno, co o tomto pozoruhodném muži v typické napudrované paruce víme z hodin dějepisu. Ještě tak možná za odrážkami v umolousaném sešitě najdeme neatraktivní termíny jako „osvícenský absolutismus“ nebo „josefinismus“.
Přitom jejich hlavní postava byla ve skutečnosti výjimečně živá a lidská bytost, která doma řešila všední starosti, které trápí generace napříč staletími: neustálé hádky s matkou, nevěra manželky (dokonce s ženou!), návštěvy nevěstinců, cesty v přestrojení. Ale také rodinné tragédie v čele s předčasným úmrtím všech bližních, které Josef kdy měl. Či jeho vlastní paradoxní osud, kdy přes život dlážděn dobrými úmysly umíral naprosto nepochopený a v podstatě nenáviděný.
To, kým Josef II. skutečně byl, přibližuje epizoda série Životy slavných v úvodu článku. Seznamte se s jedním z největších vládců habsburské historie.
