Když v 50. letech minulého století poslali odsouzeného na „elko“, byl to prakticky rozsudek smrti. Nechvalně proslulý tábor Vykmanov II u Ostrova na Karlovarsku, kde se zpracovávala uranová ruda, měl jednu z největších úmrtností v zemi. Vězni trávili dny nesmyslnými úkoly nebo tvrdou prací v Rudé věži smrti, kde se kvůli radioaktivnímu prachu nedalo pořádně ani dýchat. Krutost takových podmínek umocňovala ještě šikana ze strany dozorců, ale i starších tábora, kteří nosili obarvené uniformy Wehrmachtu.
Sedmipatrová věž z rudých cihel ve Vykmanově sloužila k rozmělnění uranové rudy - na vrcholu vězni přehazovali rudu z vozíků do sít, dole ji zase pěchovali do barelů. Uvnitř poletoval jemný prach, kvůli kterému si člověk neviděl ani na konec paže. Radioaktivní bylo dokonce široké okolí věže a tábora. Kritickou dávku záření dostávali i civilové, kteří sudy s uranem jen vážili.
Jakoby to ale nestačilo, vězni byli vystaveni šíleným podmínkám bytí - žádné dřevo nebo uhlí na topení, mizerná strava, primitivní ošetřovna. Žilo se zde v třísměnném provozu, první směna pracovala ve věži, druhá spala, třetí vykonávala tzv. civilní zaměstnání. V reálu to mohlo být přehazování písku z jedné hromady na druhou a zpět, zametání dvora nebo neustálé stěhování barelů na rudu.
Nechyběla ale ani šikana - mnozí dozorci se v krutostech vyžívali a vězně posílali na korekci za sebemenší prohřešek. V dřevěné budce korekce se nedalo ani si sednout. A nechyběl ani psychický teror, který začínal už u faktu, že vězni neměli ani minutu času pro sebe.
Ponižování politických vězňů neznalo meze - například generál Václav Paleček, účastník druhého zahraničního odboje, byl nucen spát na kavalci vedle Adolfa Adlera, nacisty, který byl na seznamu válečných zločinců. Jiného vězně například táborový starší - vězeň, který měl moc nad ostatními odsouzenci - přivítal v táboře slovy: „Od nás se odchází jen jako mrtvola“. Právě tito kápové chodili navíc oblečení do na černo obarvených uniforem Wehrmachtu.
