Všechny lágry spojovaly otřesné podmínky jako přeplněnost, nedostatek sociálních zařízení, konstantní teror ze strany dozorců, šikana od spoluvězňů, nedostatek vybavení, jídla i oblečení a brutalita práce v dolech.
Významnou oblastí pro těžbu uranu, na kterou se posílali nepohodlní , byl i Horní Slavkov na Sokolovsku.
Všechny lágry spojovaly otřesné podmínky jako přeplněnost, nedostatek sociálních zařízení, konstantní teror ze strany dozorců, šikana od spoluvězňů, nedostatek vybavení, jídla i oblečení a brutalita práce v dolech.
Vězněm tábora byl i generálmajor Antonín Špaček, který bojoval za druhé světové války na západní frontě a byl účastníkem vylodění v Normandii a který byl po květnu 1945 velitelem Hradní stráže.
Luboš Jednorožec byl český politický vězeň, proslulý svým pozoruhodným útěkem z tábora nucených prací v Horním Slavkově, kde ukradl kleště, kterými přeštípal ostnatý drát ohrazující tábor. Jeho útěk byl zjištěn až po pěti hodinách. Bezpečnosti unikal po 9 měsíců.
18
Fotogalerie

Nejtemnější kapitola českých dějin? Utrpení v uranových lágrech nemá obdoby

Komunistické pracovní tábory si s nacistickými koncentráky v ničem nezadaly - střízlivější název nijak neměnil realitu toho, co se dělo uvnitř. Ať už vězni skončili v Jáchymově nebo v Horním Slavkově, často to s nimi nedopadlo dobře. Těžba uranu sama o sobě stála mnoho z nich zdraví či život, hlavním problémem ale nebyla práce nebo brutální podmínky prostředí dolů. Tím byli lidé, kteří za celou mašinérií stáli - od těch v nejvyšších pozicích až po dozorce či dokonce lépe postavené kriminální vězně.

Československý uran byl kvalitní, ale nebylo ho mnoho - doly v Horním Slavkově tak fungovaly jen pár let. 26. ledna 1950 se otevřel tábor Ležnice, druhý na tomto místě z celkem čtyř. A jelikož se od počátku počítalo s krátkou životností, nebyly tábory kdovíjak dobře vybaveny. Obytné budovy byly kapacitně přeplněné, chyběl dostatek záchodů, vybavení kuchyní i nutných dílen bylo spíš k smíchu.

Vězni se například na postelích museli střídat dle pracovních směn, místo záchodů jim sloužily sudy, protože v noci po nich dozorci venku stříleli, užitkovou vodu měli přivedenou rovnou z uranových dolů...

To ale není nic proti utrpení z korekčních zařízení, ne nadarmo se jednom z nich říkalo koncentrák v koncentráku. V nejdrsnějším místním táboře, který nesl místo jména pouze číslo XII., bylo od podzimu do jara na denním pořádku, že ve venkovních prostorách tábora stáli trestanci jen v chabém oblečení několik hodin. Svědkové Jehovovi za odmítání práce podporující válku například takto museli nehnutě stát na mraze i několik dní, někteří až týden.

Útěky z takto mrzkých podmínek nebyly ničím zvláštním. Jen málokomu se ale podařilo uprchnout dál než za plot tábora. Nejznámější je útěk 11 mužů právě z hornoslavkovské „dvanáctky“. Ten ale skončil skutečně hrůzostrašně - pět uprchlíků bylo zastřeleno během první noci, další muž při pokusu o přechod hranic, další se oběsil, než aby byl zatčen StB. Dva muži skončili na popravišti a dva přežili. Jeden ale v následku mučení při výslechu ztratil pamět.