„Kdepak máš tatínka?“ ptá se mě paní doktorka v roce 1980 na dětské prohlídce a těší se, jak ve všednodenním dopoledni v odpovědi „v práci“ ukážu, že umím zřetelně vyslovit písmeno r. „V hrobečku,“ vypálím a nechápu, proč se tak překotně omlouvá. Každý přece ví, že můj tatínek Josef, přezdívaný Hučák, je v hrobečku a jeho dušička v nebíčku, no ne?
Týden se můj táta snažil vyležet „chřipku“, ale nepomohlo to. Odvezli ho na Bulovku, zjistili infekční zánět mozku a od té doby už ho nikdo z rodiny živého neviděl – až mrtvého v kostele v rakvi, po pitvě hlavy skoro k nepoznání. Při snaze získat informace po telefonu od neochotného nemocničního personálu pomáhali přátelé, známí a známí známých, kteří měli v nemocnici kontakty.
Třetí týden od prvních obtíží táta zemřel. Byl únorový čtvrtek roku 1980, za deset dnů by oslavil 33. narozeniny a já za tři měsíce třetí. Moje jediná skutečná vzpomínka na něj je spojená se sněhem. Jasně vidím, jak spolu sáňkujeme na poli.
Z mé mámy byla v devětadvaceti a po pěti letech manželství vdova.
Kabrhelová plácá, my pláčeme
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
