Každý v Polsku si pamatuje, co dělal ráno v neděli 13. prosince 1981, když komunistický generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil stanné právo a hnutí Solidarita, požadující svobodu a demokracii, se ocitlo mimo zákon. Výjimečný stav na rok a půl zcela ochromil zemi, zabito bylo kolem 40 lidí, další desítky byly zraněny a přes 10 tisíc lidí bylo internováno. Jenže Poláky to nezlomilo. Jejich mírová revoluce naopak ovlivnila část Evropy.
Když jsem začínal pracovat jako novinář, v Polsku právě končil výjimečný stav. Týdeník, v němž jsem tehdy působil, několikrát nemohl vyjít, neboť jsme nezískali souhlas Ústředního úřadu pro kontrolu tisku, publikací a divadelní a televizní produkce, tedy cenzury. Každý třetí až čtvrtý text vycházel až po zásazích státního cenzora. Poláci, kteří si výjimečný stav pamatují, si vzpomínají i na noviny s prázdnými místy po textech, které nemohly vyjít. A jistě si vzpomínají také na znaky [ – – – – ] uprostřed textu, které signalizovaly zásah cenzora. Vnější cenzura zasahovala ve chvíli, když pisatel prezentoval například západní Evropu v pozitivním světle, zpochybňoval dominantní úlohu Sovětského svazu ve světě, ale dokonce i při pokusech zmínit se o Katyni, kde Rusové zavraždili dvacet tisíc zástupců polské inteligence, vědců, důstojníků a kněží poté, co v roce 1939 SSSR a nacistické Německo společně zaútočily na Polsko. A nakonec zasahovala i při zmínkách o Varšavském povstání v roce 1944, kdy Němci zabíjeli Poláky včetně žen a dětí a začali mé město vypalovat, zatímco Rusové stáli se svými armádami na druhém břehu Visly a sledovali hořící Varšavu.
Všechno byla politika
Během výjimečného stavu, který vyhlásili 13. prosince 1981 komunisté Wojciecha Jaruzelského, kontrolovala státní moc nejen to, co se psalo ve sdělovacích prostředcích, ale také dopisy a telefonní hovory, které přerušovala, jakmile přišlo na pořad nějaké politické téma. Dodnes si pamatuju hlas ze sluchátka, který oznamoval, že „hovor je kontrolován“.
Nejpodstatnější však je, že politikou nebylo jen informování o demonstracích a protestech, politikou bylo vše, co ztěžovalo budování „krásného nového světa“ po sovětském vzoru. Politikou bylo náboženství a víra, politikou byly dějiny, zejména ty, kdy se zdůrazňovaly okamžiky slavných polských vojenských úspěchů, jelikož cílem komunistů bylo zničit polskou paměť a dějiny a vybudovat namísto toho společenství států založené na dominanci Sovětského svazu v regionu (a v budoucnu na celém světě) a na RVHP (Radě vzájemné hospodářské pomoci), která určovala, co Polsko může vyrábět a co ne, ale také to, v jakém množství se budou vyrobené produkty vozit do Ruska.
Politikou bylo koneckonců i kladení otázek ve světě, kde státní moc předkládala hotové a prosté odpovědi na téměř všechny, dokonce i ty nejobtížnější otázky. Školní osnovy byly vykleštěné a zbavené všeho, co by mohlo vzbuzovat hrdost na to, že je člověk Polákem. Učitelé se pokoušeli přesvědčovat žáky, že polská literatura není důležitá, ale že důležitá je literatura slovanská (slovanská, tedy příslušící k SSSR). Klasické ekonomické zásady nebyly podstatné, podstatná byla „socialistická ekonomie“.
Vzpomínám si, že i mně se profesor pokoušel vštípit „ekonomii socialismu“, ale po drobném slovním hašteření ustoupil a přiznal, že musí vyučovat předmět, v nějž nikdo nevěří. Dokonce i vědu bylo nutné přijímat v souladu s přesvědčením komunistické strany podléhající Sovětům.
Nikdo tomu nevěřil
V socialismus ani komunismus už ovšem během výjimečného stavu nikdo v Polsku nevěřil, ty nejhorlivější stranické funkcionáře nevyjímaje. Všem bylo jasné – polská společnost se o tom přesvědčila na vlastní kůži –, že ten systém je neefektivní a kolabuje. Drahota, fronty před obchody, nedostatečné zásobování… A přitom se v téže době utahovaly šrouby politické korektnosti ve prospěch komunismu a socialismu. Zřetelným způsobem se dávalo najevo, jak lidé smí mluvit a smýšlet, a jaké smýšlení a vyjadřování naopak způsobuje potíže, které mohou skončit propuštěním ze zaměstnání nebo – v případě vytrvalého opakování těch nesprávných myšlenek – i uvězněním. Do kárných zařízení se zvýšenou ostrahou se posílali dokonce i těhotné ženy a staří lidé.
Výjimečný stav, to byly potravinové lístky, jež umožňovaly nákup přesně stanoveného množství masa, cukru, másla, ale také vodky. Byly to i proslulé „obchody se žlutými záclonami“, kde mohli nakupovat výhradně zástupci aktivu polské komunistické strany (a zahraniční diplomaté žijící v Polsku). Proto byla pro Poláky tak důležitá pomoc, kterou jim poskytovaly snad všechny národy ze svobodné části Evropy. Dodnes potkávám řadu Francouzů, Rakušanů, Skandinávců, Nizozemců, Španělů či Britů, pro něž byla polská revoluce Solidarity, fiesta tak drasticky ukončená Wojciechem Jaruzelským, důležitou generační zkušeností. Organizovali pomoc pro Poláky, nakládali do svých automobilů sýry, konzervy, ale také cyklostyly a papír pro podzemní tiskárny. Na jednu stranu se sice toho všeho v Polsku zkrátka nedostávalo, na druhou to tehdy tak diktovalo lidem ve svobodném světě srdce. A tak to bylo správně – revoluce Solidarity totiž zvítězila nikoli díky výstřelům, ale díky neústupnosti Poláků a podpoře svobodného světa. Děkujeme vám mnohokrát, přátelé ze svobodného světa, za vaši tehdejší pomoc, zasílanou tehdy na polské fary. Byla pro nás důležitým signálem, že na nás myslíte. Díky vám jsme zvítězili.
Přišly i vraždy
Výjimečný stav, to byly rovněž protesty – navzdory tomu, že na ulicích byla armáda. Komunistická policie pronásledovala a mlátila žáky a studenty, nebo lidí, kteří vycházeli z bohoslužeb (kněží a katolická církev byli na straně lidu, a nikoli moci). Především na začátku to byly i pacifikace stávkujících továren, střílení do dělníků. Byly to vraždy a mučení členů protikomunistické opozice, duchovních spisovatelů a intelektuálů tajnou policií.
Výjimečný stav byl dalším bodem v dlouhých dějinách naší země, dějinách, které Poláky utužují. Slyším-li čas od času otázky, proč se Poláci zkrátka nesmíří s podmínkami života, výchovy dětí, přístupu k rodině, práce nebo byznysu, které vytvářejí jiní, opakuji svým polským přátelům – seznamte se s polskými dějinami. Zakusili jsme toho opravdu dost, podobně jako další země střední a východní Evropy, které kdysi trpěly svírány totalitními režimy 20. století, naposledy v podobě sovětského Ruska. Známe spojenectví realizovaná pod nátlakem. Známe byrokratické „blablabla“ a cenzurování myšlenek, pokusy kontrolovat slova. Dovedeme zprovoznit cyklostyl, přijímat zprávy nezatížené propagandou, vyhýbat se sdělení hlavních pořadů televizního mainstreamu. Máme v sobě sílu jednoty a pocit solidarity se všemi poškozenými a potřebnými, pocit solidarity s druhými, a tak jsme za poslední léta přijali velkou uprchlickou vlnu Ukrajinců utíkajících před válkami na Krymu a v Donbasu nebo Bělorusů hledajících útočiště před despotou Alexandrem Lukašenkou, který brutálně bojuje proti vlastnímu národu.
Jaruzelského výjimečný stav Poláky nezlomil. Zvítězili jsme. Byla to revoluce, která při té příležitosti změnila naopak část Evropy.
Eryk Mistewicz je vydavatelem revue Wszystko, Co Najważniejsze, je to i spisovatel a mediální expert. Článek vyšel současně v jeho revue a to v rámci projektu realizovaného polským Ústavem národní paměti. Česká verze vznikla ve spolupráci s Polským institutem v Praze, překlad Martin Veselka.
