Doba alžbětinské Anglie se podivuhodnými charaktery jenom hemží. Máte tam vojáky, učence, spisovatele, vědce, kolonisty, konspirační teoretiky, podnikatele. Ale jenom jedna z těch postav byla všechno tohle dohromady. Tohle je příběh sira Waltera Raleigha.
Walter se narodil někdy začátkem 50. let 16. století do bohaté, ale neurozené rodiny v Devonu a do služeb koruny se vrhnul po hlavě už v nácti. Ostruhy si vysloužil v bojích s hugenoty ve Francii během tamní občanské války. Už jako ostřílený voják se vrátil do Anglie, kde nastoupil na Oxford. Opravdu hvězdná dráha Waltera Raleigha ale začíná koncem 70. let v Irsku.
V té době tam probíhalo Desmondovo povstání, už druhá rebelie v rámci několika málo let. Irští šlechtici bojovali jednak o nezávislost na monarchovi, jednak měli na Anglány pifku už proto, že to byli Angláni, a pak tady taky byla ta záležitost s tím, že zatímco celá Anglie byla v téhle době v podstatě protestantská, Irčani si svoje katolictví hezky hýčkali.
Walter neměl katolíky rád. Jako člen protestantské rodiny zažil v dětství šikanu a náboženskou intoleranci, takže v Irsku popustil uzdu svým dětským traumatům a frustraci. K velkému potěšení svých nadřízených a spolubojovníků. A dokonce si všimla i ta nejvyšší. Alžběta I.
Vztah s pannou anglickou
Dalších deset let nemohl Walter Raleigh v očích královny udělat v podstatě nic špatně. Nejdřív mu darovala rozsáhlé pozemky v Irsku, mezi kterými pendloval, a dokonce nějakou dobu starostoval vlastnímu městu. V roce 1585 nechala Alžběta povýšit Waltera do šlechtického stavu, udělala z něj rytíře a držela si ho pěkně blízko sebe v Londýně. O dva roky později z něj dokonce udělala kapitána královské gardy. Což v podstatě znamenalo mít ho k dispozici 24/7.
Podle většiny historických záznamů i obrazů byl sir Walter nejenom chlap jako hora, ale taky to byl mimořádně atraktivní chlap jako hora. A kromě toho, že se osvědčil jako vynikající voják a velitel, byl taky romantická duše a pálilo mu to. Ten týpek, o kterém vám vaše holka řekne, že se nemáte čeho bát. Jen připomínám, že Alžběta I. je vepsána do historie (z vlastní vůle, dodejme) jako „panenská královna”, ale většina historiků se shoduje na tom, že to je jenom eufemismus pro fakt, že se z politických důvodů odmítala vdát. Ale slabost pro fešné chlapíky to ona měla.
Walter dostával od královny panství v Anglii i řadu důležitých úkolů, zkrátka byl velice dlouhou dobu její jednička. V historické publikaci z roku 1662 se píše o příhodě, kdy měla královna přejít holou rozbahněnou zem a sir Walter proto bez zaváhání sepjal plášť a hodil ho Alžbětě před nohy. Královna potěšena takovým gestem pak Walterovi darovala plášťů desítky v různých barvách a do různého počasí. A důkazy pro to nemám, ale dám levý malíček za to, že minimálně na půlce z těch plášťů to spolu dělali.
Croatoan
Walter Raleigh je propojen hned se dvěma velkými americkými legendami. Tou první je ostrov Roanoke, znám ve světě spíše pod názvem Ztracená kolonie. Raleigh totiž pevně věřil v myšlenku kolonizace Severní Ameriky a zainvestoval hromadu svých i cizích peněz do založení kolonie na ostrově nedaleko pobřeží Virginie. Pojmenované podle panenské královny Alžběty, pochopitelně.
Na ostrov Roanoke dorazila ale jenom část flotily, loď se zásobami šla kvůli špatnému počasí pod hladinu, takže expedice vysypala na Roanoke sto padesát kolonistů a vyrazila zpátky do Anglie pro zásoby. Kolonisté na začátku přežívali za pomoci místních indiánů, ale spolupráce se velice rychle změnila v nevraživost a následně nenávist. Přeživší Angličany nakonec z ostrova zachránil Francis Drake, který v podstatě náhodou proplouval kolem. Kolonisté odpluli v takovém spěchu, že za sebou nechali tři Angličany a hromadu důležitých dokumentů. Drake je v bezpečí vrátil zpátky do Anglie, ale na moři se minul s původní lodí, která přivezla na ostrov zásoby. Když výprava nikde nikoho nenašla, nechala za sebou patnáct vojáků, ať hlídají kolonii a podívají se po přeživších. Nikdy už se nenašli ani tři zapomenutí kolonisté, ani těch patnáct vojáků.
Sir Walter si ale řekl, že ho jeden neúspěch nemůže odradit, a zorganizoval druhou kolonizační výpravu do Virginie. Tahle měla nechat ostrov ostrovem a založit kolonii v oblasti Chesapeakské zátoky. Cestou do Ameriky ale nastaly spory mezi kapitány lodí a expedice skončila ZNOVU na Roanoke. Tentokrát měli kolonisté všechno, co si mohli přát, takže se nic nemůže stát, ne?
Kvůli válce se španělskem se další anglická loď dostala na Roanoke až po pěti letech a co našla? Nic. Kompletně opuštěnou kolonii. Sto dvacet kolonistů beze stopy pryč. Nechali za sebou jediné slovo vytesané do stromu. CROATOAN. O osudu kolonistů se vedou dohady dodnes, je to taková strašidelná táboráková historka. Ale podle všeho se kolonisté přidali k jižně žijícímu kmeni Kroatoanů, se kterým pak postupně splynuli. Alespoň to naznačují poslední DNA výzkumy.
Kolonizační snahy sira Waltera Raleigha tedy nevyšly mimo jiné taky proto, že neměl dostatek financí. Ale když se v roce 1607 ustanovil ve Virginii Jamestown, obecně se vědělo, že je to nemalým dílem zásluha právě Waltera. On ostatně otravoval s Amerikou celou Anglii po velice dlouhou dobu. Byl to například on, kdo tehdy v Londýně zpopularizoval kouření a vrazil spoustu peněz do obchodu s tabákem. Legenda říká, že dokonce pokuřoval i s Alžbětou.
John Lennon ho za to pak o pár století později proklel v písni „I`m so Tired”.
Neštěstí v lásce, neštěstí ve hře
V devadesátkách 16. století ale pohádka na dvoře končila. Alžběta si našla nového a mladšího milence, ale evidentně nebyla ochotná se vzdát toho starého. Takže když se dozvěděla, že si sir Walter potajmu vzal jednu z jejích dvorních dam a přivedl ji do jiného stavu, byla nepříčetná. Raleigh byl uvržen do vězení v Toweru.
Po pěti týdnech trochu vychladla a dala Walterovi za úkol bdít nad rozdělením kořisti ze zajaté španělské lodi. Rytíř odvedl skvělou práci, ale královna měla pořád ještě trochu vztek, takže ho pro formu poslala na pár dní sedět a zabavila mu jeho podíl. Nakonec byl propuštěn, ale skončil v politickém limbu. Takže si řekl, že je čas vyrazit na cesty. A kam by mohl romantický rytíř vyrazit jinam než za nějakou absurdní legendou?
V polovině 90. let tedy vyrazil s výpravou do Jižní Ameriky a hledal tam legendární město zlata El Dorado. Samozřejmě ho nenašel, ale zmapoval dosud neznámé části dnešní Venezuely, provětral si palici a dostal se aspoň na chvíli z královnina dosahu, což byl nejspíš hlavní účel cesty. A pomohlo to, po jeho návratu se s Alžbětou oficiálně udobřili. Walter napsal knihu o hledání zlatého města, všechno vypadalo dobře a taky pár let dobře bylo, jenže v roce 1603 panenská královna umřela. Na trůn se posadil její prasynovec Jakub I. A ten nebyl Walterův fanoušek.
Once more unto the breach!
Rytíř skončil opět v Toweru, tentokrát s celou rodinou. Nebylo to úplně příšerné vězení, měli s sebou sluhy a vlastní nábytek, ale vězení to bylo. Sir Raleigh se nicméně rozhodl, že stráví svůj trest produktivně a sepsal svou Historii světa. Nebo minimálně její první svazek, který se věnoval starověkému Řecku a Římu. Když byla rodina po 13 letech propuštěna, usoudil starý dobrodruh, že by možná bylo lepší klidit se králi na čas z očí, a protože hledání El Dorada už se jednou vyplatilo, vyrazil znovu do Jižní Ameriky.
Jenomže během jeho pátrání se mu podařilo s jeho muži vyplenit španělskou vojenskou základnu na Orinoko. Což po jeho návratu rozbouřilo vlny neklidného příměří mezi Anglií a Španělskem. Španělský velvyslanec požadoval exemplární potrestání a král Jakub získal ideální příležitost, jak se otravného rytíře zbavit navždy.
Sir Walter Raleigh byl popraven 29. října 1618. Tedy před čtyřmi sty třemi lety přesně. Ve svých šedesáti byl prý vyveden na dvorek ve Westminsteru, všechny silným hlasem pozdravil, kriticky zkontroloval ostří popravčí sekery a prohodil něco v tom smyslu, že „je to sice ostrá medicína, ale aspoň vyléčí všechno”. A pak na dva seky přišel o hlavu.
Odkaz bezhlavého rytíře
Po slavném rytíři dobrodruhovi se jmenuje vojenská pevnost v Severní Karolíně, dodnes jeho jméno nese jeho nejoblíbenější kratochvíle, tedy ne souložení s královnou, ale dýmkový tabák. V muzeu na ostrově Roanoke má vlastní expozici. Jo, a dost možná je z něj bezhlavý rytíř. Jeho tělo totiž bylo pohřbeno ve Westminsteru, ale jeho hlavu dostala dárkem od krále Jakuba jeho mladá žena. Ta žena, kvůli které Alžběta tak vyšilovala.
Údajně měla hlavu vypreparovanou doma do konce svých dní, přežila svého manžela téměř o třicet let. A po její smrti byla hlava uložena k tělu v Londýně. A nebo! Byla pohřbena někde na půdě kostela svaté Marie v Surrey. To už dnes nikdo neví s jistotou. Takže to vypadá, že nám romantický dobrodruh, rytíř, básník, spisovatel, objevitel, podnikatel a královský milenec nakonec nadělil ještě jedno poslední tajemství.
