Největší, nejvražednější a nejničivější teroristický útok v dějinách, jehož obětí se 11. září 2001 staly Spojené státy a který si vyžádal 2977 mrtvých (bez únosců), vedl (rovněž poprvé v historii) k aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy, podle něhož je útok na jednoho člena NATO útokem na všechny členy Severoatlantické aliance.
USA a Británie zahájily 7. října 2001, tedy právě před dvaceti lety, operaci „Trvalá svoboda“ (Enduring Freedom), mající zlikvidovat opěrné body teroristické organizace al-Ká’ida v hornatém a těžko přístupném Afghánistánu. Mnohé členské státy NATO, mezi nimi rovněž Česká republika, ale i některé země stojící mimo Organizaci Severoatlantické smlouvy žádost USA vyslyšely a poslaly do země pod Hindúkušem své kontingenty.
Tristní výsledek
Jak to po dvacetiletém úsilí, zmaření tisíců lidských životů a vynaložení astronomických sum nakonec dopadlo, jsme letos viděli. Správní střediska provincií padala bez boje jedno za druhým a spojenci, hlavně Američany, dlouhá léta pracně cvičená, vyzbrojovaná a štědře podporovaná afghánská armáda se doslova sesypala jako domeček z karet.
V tomto ohledu je zhroucení prozápadní garnitury v Afghánistánu ještě mnohem ostudnější než pád Vietnamské republiky v dubnu 1975. Zkorumpovaný a prohnilý saigonský režim se totiž dokázal po uzavření pařížské Dohody o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu držet dva a čtvrt roku. Je ovšem pravda, že vietnamská válka si vyžádala mnohem více ztrát na životech a vojenské techniky nežli neúspěšné tažení v Afghánistánu.
K 18. květnu 2020 vykazovala spojenecká koalice 3502 mrtvé, z toho 2355 Američanů, 456 Britů, 157 Kanaďanů, 88 Francouzů, 62 Němců, 53 Italů, 44 Poláků, 43 Dánů, 41 Australanů, 35 Španělů, 32 Gruzínců, 26 Rumunů, 25 Nizozemců, 15 Turků, 14 Čechů, po 10 Novozélanďanech a Norech, devět Estonců, sedm Maďarů, pět Švédů, čtyři Lotyše, tři Slováky, po dvou Finech, Jordáncích, Portugalcích a Jihokorejcích a po jednom Albánci, Belgičanovi, Chorvatovi, Litevci a Černohorci.
Vládních afghánských vojáků a policistů zahynulo 66 000, civilistů 47 245 a tálibánců a příslušníků dalších odbojových sil 51 191, i když tato cifra svou přesností vzbuzuje stejné podezření jako analogicky přesné výsledky „počítání těl“ (body count) během vietnamské války, jež, jak se ukázalo, zahrnovalo mezi pobitými příslušníky Vietkongu a Vietnamské lidové armády zhruba třetinu civilistů, tedy statisíce nevinných obětí.
Neobyčejný úspěch?
Ve světle těchto nezvratných skutečností je zcela nepochopitelné, proč americký prezident Joe Biden označil bezhlavý úprk z Afghánistánu, díky němuž se Tálibán zmocnil obrovského množství výzbroje a munice (je jen slabou útěchou, pokud Američané tvrdí, že jí většinu znehodnotili), za neobyčejný úspěch. Přirovnávat morální, vojenský, zpravodajský a politický debakl k Dunkerku zavání rouháním. Tehdy ji americký tisk označil za „nejhrdinštější evakuaci všech dob“ a zároveň obdivně psal, že „dokud bude žít anglický jazyk, bude jméno Dunkerque vyslovováno s úctou“. Nevsadil bych se, že totéž napíše o zběsilém úprku z Kábulu, jejž lze srovnávat jedině s pádem Saigonu.
„Je to o hodnotách“
Je úsměvné, jak přibližně den po pádu afghánského hlavního města se média a různí mudrlanti začali předhánět v tom, co kdo kdy všechno předvídal. Jak je tedy možné, že tyto objevy vypluly na povrch až s křížkem po funuse?
Sdělovací prostředky obšírně informují o době temna, do níž vítězný Tálibán znovu vrací tuto nešťastnou, dlouhá desetiletí válkami zmítanou zemi. Středem pozornosti se stávají ženy, kterým zakázal provozovat kavárny, sportovat a vykonávat lepší a prestižnější práce, vyžadující vyšší vzdělání. Proč se tedy nenašlo dost lidí odhodlaných bránit hodnoty, jež jim Západ po dvě desetiletí vštěpoval?
Krize NATO
Nepodléhejme iluzi, že fiasko v Afghánistánu je jenom nezdarem USA. V této zemi se angažovali přece také jejich spojenci a třenice mezi nimi vyplouvají na povrch. Stačí se podívat na britsko-francouzské rozepře. Nedávno francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že NATO prožívá „mozkovou smrt“. Neschopnost Severoatlantické aliance porazit v dvacet let trvajícím konfliktu mnohem slabší a nesrovnatelně hůře vyzbrojené vousáče leccos vypovídá o její reálné schopnosti vést dlouhý ozbrojený konflikt. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu po krachu tažení NATO v Afghánistánu asi radostí válel sudy.
