Revoluce v bankovnictví skončila fiaskem. Vynálezce prvních papírových peněz čekal trest smrti
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Scéna z každodenního života, v obchodě přicházíme k pokladně, vytahujeme peněženku a z ní barevné papírky, které mají různou nominální hodnotu. Někdo by mohl namítnout, že hotovost je přežitkem a budoucnost patří kreditním kartám. Nicméně podobně opovržlivě se koukalo i na bankovky, evropský debut si připsalo Švédsko, kde 16. července 1661 spatřil světlo světa tzv. dobropis. O sto let později se dočkaly i Čechy.
Na počátku celé akce stál muž jménem Johan Palmstruch, pocházel z oblasti dnešního Lotyšska, celý život ale prožil ve Švédsku. Zastával několik pozic ve finančním sektoru, v roce 1657 dokonce založil Stockholmskou banku a automaticky se stal jejím ředitelem. V literatuře se můžeme dočíst, že nový institut byl pouhou napodobeninou podobných úřadů v Nizozemí či Francii.
Říkejme tomu dobropis!
Palmstruch patřil mezi inovátory, a tak nálepku slepého následovníka rychle sundal. Částečně mu k tomu pomohla švédská vláda, která v roce 1660 začala razit nové mince. Ty měly nižší hmotnost než ty dřívější, čímž vznikla svízelná situace. Obyvatelé chtěli zpět staré mince, které měli uložené v bance. Věřili, že jsou cennější, protože v sobě mají více kovu.
Ředitel přemýšlel, jak ze šlamastyky ven. V polovině července 1661 představil veřejnosti depozitní certifikáty (někdy také známé jako úvěrové papíry, švédsky Kreditivsedlar). Banka tímto papírem dávala majiteli záruku, že může kdykoliv zmíněnou částku vybrat v mincích. Lidé překřtili certifikáty na dobropisy, protože si za ně mohli kupovat věci zpříjemňující život. Banka nakonec zajistila, aby bankovkami šlo platit prakticky kdekoliv.
Trest smrti
Popularita rostla, důvod byl prostý, nakupující nemuseli po kapsách tahat těžké mince. Nicméně vysoká obliba znamenala větší poptávku, a tak banka tiskla stále nové certifikáty. Logicky musel nastat jev, který tehdejší lidé ještě neznali – inflace. Po třech letech byla situace neudržitelná, obyvatelé se dožadovali svých peněz, ty banka samozřejmě neměla.
Zasáhnout musela vláda v čele s králem, rozhodla, že půjčky musí banka uhradit a dobropisy okamžitě stáhnout z oběhu. Sám Palmstruch skončil u soudu, kde obdržel trest smrti. Ten nakonec vykonán nebyl, bankéř zemřel přirozenou smrtí v roce 1671. První zkušenost s papírovým platidlem skončila neúspěchem.
Přežitek minulosti?
Přestože propagátor bankovek skončil ve vězení, evropské finančníky tato myšlenka lákala. Nový trend se nevyhnul ani českým zemím. O zhruba sto let později za vlády Marie Terezie byl vydán dekret, který vyslal do oběhu bankocetle (nebo také bankocedule). Shodou okolností se tak stalo 15. června 1762, tedy téměř sto let po švédském experimentu.
Nutno dodat, že rakouské úřady se ze skandinávského průšvihu snažily poučit. Bankovky vydržely padesát let, v roce 1811 přišel krach, který ožebračil část obyvatel. Důvod byl podobný jako ve Stockholmu, stát se pokoušel umořit státní dluh a nekontroloval tisk bankovek. Postupem času byly papírové peníze znovu obnoveny.
Bankovkám se nevyhnulo ani mladé Československo, které nejdříve okolkovalo rakousko-uherské koruny, poté zaúkolovalo přední umělce, aby se podíleli na nových bankovkách. Jejich design se měnil, Masaryka vystřídal Klement Gottwald s hutníkem a družstevnicí. Papírové peníze přežily i do dnešních dnů a existenci bez nich si dokáže představit jen málokdo.
Otázkou zůstává, zda nebude hotovost do budoucna vytlačena kreditními kartami.
