nahoru

Střední Evropa jako houpačka národů aneb Vzestupy a pády českých králů

Vladimír Mertlík 12. července 2021 • 13:00
Střední Evropa jako houpačka národů aneb Vzestupy a pády českých králů
foto: Profimedia.cz

Nejen lidé, ale i národy mají své dny slávy, pádů i znovuzrození, které by neměly být zapomenuty, neboť posilují sebevědomí společnosti. Uplynulo téměř osmašedesát let od bitvy na Moravském poli, v níž byl poražen i zabit Přemysl Otakar II., poslední český panovník středoevropského prostoru, než začala 11. července 1346 cesta jiného českého panovníka na vrchol celoevropský.

Nezdálo se, že přichází éra Lucemburků, kteří museli řešit napětí nejen na územích, jimž vládli, jmenovitě v Tyrolech, ale i ve vztazích mezi králem Janem a kralevicem Karlem. Ten má v roce 1338 stále větší díl na vládě a pokračuje v přestavbě Pražského hradu. Pro Jana, který dlí víceméně jen v Lucembursku a Francii, je rok 1340 zlomový. Přes zásah lékařů oslepne, ale ani to mu nezabrání slíbit podporu francouzskému králi Filipu VI. v dalším střetu s Anglií ve Stoleté válce. Jan ale cítí, že slábne, a před bitvou u mostu v Bouvines 9. září 1340 píše závěť. Vládu v Lucembursku odkazuje tam žijícímu Václavovi a Karel má držet přemyslovské dědictví i vše, co Jan k českému království připojil. Sám na dění v Čechách, které má jako vzdálenou pokladnu pro své války a život, dávno rezignoval a v roce 1342 určil správcem země Karla, pro nějž tím začíná cesta vzhůru.

V Tyrolech ale sílí útoky dřívějšího Janova spojence Ludvíka Bavora a blíží se pád zdejší lucemburské vlády. Bavor využil manželských neshod Karlova bratra Jana Jindřicha a Markéty Maltausch k likvidaci jejich manželství i Janovy vlády. Kuriózní záminkou je den, kdy Markéta 2. listopadu 1341 nechá manžela po návratu z lovu za branou hradu Tirol. Ten se po několika azylech u přátel vrací na Veveří u Brna a Markéta jej navíc zostudí nařčením z impotence. Lucemburkům se podařilo na krátko puč zvrátit, ale i tak to je v Tyrolech jejich labutí píseň. Když se Markéta záhy stala manželkou Ludvíka Bavora juniora, předala tím Tyroly Wittelsbachům. Nejpikantnější na celé aféře je fakt, že poté měl Jan Jindřich ještě tři manželky a z nich jen s Markétou Opavskou šest dětí! Bůh žehnej takové impotenci!

Události se staly poslední kapkou poháru trpělivosti papežské kurie vůči Ludvíku Bavorovi, který to měl nahnuté již dřív u papežů Jana XXII. i Benedikta XII. Když pak byl 7. května 1342 zvolen kardinál Pierre Roge papežem jako Kliment VI., začala horečná jednání o sesazení Ludvíka Bavora a Karlově kandidatuře na říšský trůn. Ve spisu „Vlastní životopis“ pozdější císař Karel IV. připomíná, že na studiích v Paříži si s Klimentem VI. předpověděli kariéry papeže a císaře. Mocným spojencem byl i Karlův prastrýc Balduin Trevírský. Díky jeho přímluvě je v Avignonu 30. dubna 1344 listem Klimenta VI. jako předpoklad volby Karla římským králem povýšeno biskupství v Praze na arcibiskupství a položen základní kámen gotické katedrály svatého Víta. Vypovědět poslušnost císaři Ludvíku Bavorovi bylo ale věcí víc než složitou, proto se tajných jednání opět ujal Balduin Trevírský. A úspěšně! Většinou pěti kurfiřtů je 11. července 1346 Karel zvolen v Rhens římským králem, i když zprvu jde o změnu jen kosmetickou.

Nedaří se nalézt důstojné místo korunovace, a když tradiční Cáchy zachovají Bavorovi věrnost a neotevřou Karlovi brány, koná se jeho korunovace až 26. listopadu 1346 v Bonnu. Po červencové volbě tedy Ludvík fakticky vládne dál, ale není čas hledat řešení, protože právě v den Karlovy volby vyplula z ostrova Wight flotila anglického krále Eduarda III. Oba Lucemburky, Jana i Karla, zastihne zpráva i francouzská žádost o pomoc na cestě domů. V té době již slepý Jan Lucemburský s pomocí tradičnímu spojenci okamžitě souhlasí a bitva bude válečným křtem i pro kralevice Karla. Dojde k ní 26. srpna 1346 na návrší poblíž obce Crécy-en-Ponthieu, českým školákům známé jako Kreščak…

Od smrti Zikmunda Lucemburského, posledního krále a císaře Svaté říše římské vládnoucího z Pražského hradu, uplynulo 137 let. Kdysi zářící Praha je provinčním městem, Habsburkové sídlí ve Vídni a španělská větev oslňuje bohatstvím a mocí Madridu. Do něj byli odesláni z Vídně synové císaře Maxmiliána II. Rudolf a Matyáš jako záchranná brzda obav španělské větve z vymření po meči. Vše dobře dopadlo a v roce 1577 starší z obou chlapců již dva roky vládne Svaté říši římské jako císař Rudolf II. Rozdíl společenské kultury obou rodových linií se projevil po návratu ze Španělska i na chování obou chlapců, zvláště Rudolfa. Otec kritizuje jeho strohost, která spolu s introvertností i návaly vzteku není dobrou kombinací pro panovnickou diplomacii. Na druhé straně Rudolf mluví pěti jazyky, je umělecky nadaný, se zájmem o astronomii, astrologii a alchymii. Jediné, co mu chybí, je smysl pro humor a jediné, co ho nebaví na rozdíl od mladšího Matyáše, je politika!

Toho zas nebaví být ten „druhý“. Otcovu závěť ve prospěch Rudolfa má za nespravedlivou a nikdy se s ní nesmířil. Oba bratři jsou v rozporu a konfliktu ve všem, kdykoliv a kdekoliv.

Rudolf II. vrací Praze statut sídelního města říše a ta je rázem vědeckým i uměleckým centrem Evropy. Jako by se vrátila doba Karla IV. Potkávají se zde největší osobnosti vědy, hudby i výtvarného umění, tajní agenti i největší podvodníci a šarlatáni. Na jedné straně dráhy hvězd a planet, galerie úžasných obrazů a soch, na druhé výroba zlata z olova či švestkových povidel.

Velikáni Tycho de Brahe, John Dee, Jan Kepler, ale i podvodníci jako Edward Kelly – tak žije Rudolfův dvůr. Místem experimentů a disputací jsou i paláce pražských měšťanů. Císař Rudolf je častěji v galeriích a u alchymistů než s dokumenty vlády. Intriky bratra Matyáše způsobují jeho chorobnou nedůvěřivost a strach z převratu. Není daleko od pravdy, ale své udělá i postupující nemoc – eufemisticky řečeno – nemoc z lásky, neboť jak říká bonmot: všechny nemoci jsou ze stresu, jen ty pohlavní z potěšení. Syfilida ve stavu progresivní paralýzy zhoršuje Rudolfovu náladovost a nevyzpytatelnost. A tak Rudolfův život nesměřuje k happy endu.

Když je na nátlak stavů jednání o míru s uherskými rebely i s Turky svěřeno Matyášovi, Rudolf se vzteká. Úspěch mise zlepší Matyášovu pozici a Rudolf se vzteká tím víc, ale okolí ho má dost a v roce 1606 rodina nekompromisně prohlásí hlavou rodu Matyáše. Když Rudolfův pád potvrdí i sněm rakouských a uherských stavů v Bratislavě, Matyáš na nic nečeká a táhne na Prahu. Po několika dnech řinčení zbraní si Rudolf řekne: „Moudřejší ustoupí,“ a vzdává se rakouské i uherské koruny. Když v roce 1611 končí jeho pokus o převrat opět porážkou, ztrácí i českou korunu a Matyáš je u cíle! Ujímá se trůnu a netrápí se tím, že bratrovi císařská koruna formálně zůstala. Trvá to jen rok, než nemocný Rudolf v roce 1612 zemře a císařskou korunu si konečně nasadí Matyáš. Však známe Habsburky: „Kdo si počká, ten se dočká!“ Dočkal se i Rudolf II., který se nejspíš na své planetce řítí šťasten po drahách hvězd a říká si, že nejlepší je, když: „Ten dělá to a ten zas tohle…“

Zapomenuty by však neměly být ani dny hanby, jsou poučením, jak je neopakovat, ale o nich až zítra.

A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku