Katolická církev je tak trochu jako ministerstvo kouzel. Nosí se tam srandovní hábity, obě instituce nenávidí Harryho Pottera a my obyčejní mudlové nemáme nejmenší tušení, co se tam vlastně děje. Teď se například v katolických kuloárech probírá, že Dominik Duka bude moct konečně po třech letech čekání předat někomu pozici pražského arcibiskupa. Ale má někdo z nás ve skutečnosti tušení, jak se taková věc dělá?
V dubnu roku 2018 dosáhl Dominik Duka věku pětasedmdesáti let, což je věk kdy se biskupové vzdávají úřadu. Duka podle protokolu sepsal papeži rezignační dopis… A od té doby se toho moc nestalo, protože byl požádán, aby ve funkci ještě setrval, než bude nalezen vhodný nástupce. Máte-li totiž instituci, jako je katolická církev, kde se po 2000 let vrší tradice, není žádný proces úplně jednoduchá záležitost a může jako v tomhle případě trvat i řadu let.
Postup je následující. Odcházející biskup nebo arcibiskup napíše seznam lidí, o kterých si myslí, že by po něm mohli převzít arcidiecézi. Nikdy to není velká skupina lidí, bývá to tak maximálně do deseti kandidátů. A tenhle seznam předá do rukou člověku, který má titul nuncia. Nuncius je zástupce papeže a Vatikánu pro danou zemi. U nás je to monseigneur Balvo, vatikánský diplomat původně z Brooklynu.
Vyplňte dotazník, prosím
Nuncius předložený seznam zváží, většinou se velice dobře orientuje v dané arcidiecézi, takže ví, jestli nechybí nějaký obzvlášť vhodný kandidát… No a pak se vyptává takzvaných konzultorů na jejich názory. Podle pravidel je konzultorů kolem padesátky. Mohou to být, ale také nemusí, duchovní, mohou být vysoce i nízce postavení, důležité je jen to, jestli je jejich názor pro nuncia důležitý. Konzultoři jsou mimochodem dotazováni „sub peculiari secreto pontificio”, tedy pod slibem uchování tajemství. Tyhle hovory probíhají, dokud nemá nuncius tři jména.
A ta pak pošle do Vatikánu. Tam převezme úkol Kongregace pro biskupy. Kongregace jsou něco jako odbory ministerstva kouzel a stejně jako každý úřad s politickou náplní se personálně mění, když se mění papežové. Kongregace pro biskupy pak rozhodne o tom, kdo bude novým arcibiskupem. Papež teoreticky může zasáhnout, ale protože biskupů je na světě v současnosti něco přes pět tisíc, většinou se osobně neangažuje. Teoreticky by samozřejmě měla jeho kurie být ideologicky a politicky s papežem za jedno.
Disident, diplomat a voják
Pokud jde o ty tři kandidáty, Seznam Zprávy omílají tři jména. Pracovně bychom si je mohli pojmenovat jako Disident, Diplomat a Voják. Disidentem je arciopat břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek. Komouši mu v osmdesátkách sebrali titul kněze a musel rok bouchat v Tesle, než se mohl vrátit do církve. Diplomatem je královehradecký biskup Jan Vokál, sjezdil svět, má vazby na Vatikán a hovoří šesti jazyky.
Nejžhavějším kandidátem je ale podle šuškandy plzeňský biskup Tomáš Holub, voják. Holub napsal dizertačku o etice boje s terorismem, jako armádní kaplan sloužil v devadesátkách v Jugošce a nakonec to dotáhl až na plukovníka. V současnosti je to plzeňský biskup a představuje takovou tu… liberální a lidskou tvář církve. Staví se velice otevřeně k tématu sexuálního zneužívání v církvi a vůbec je na tuhle instituci docela progresivní. Možná je to také věkem, je mladý. Na poměry biskupů tedy, je mu třiapadesát.
Na tomhle místě by bylo dobře znovu připomenout, že nekatolíci, ale i běžní věřící nemají nejmenší tušení, co se v církvi děje. Jakákoli politika probíhá exkluzivně v zákulisí a kolik vlivů hraje roli v jakémkoli rozhodnutí, to nemá tušení nikdo kromě opravdových insiderů. Církev je prostě zvyklá hrát si sama a dosti netransparentně.
Pro nás a volbu pražského arcibiskupa to znamená hned dvě věci. Zaprvé, stát se může cokoli. Na podzim, kdy by podle Seznam Zpráv měl jít Duka finálně od válu, může na jeho pozici klidně nastoupit někdo úplně neznámý a neočekávatelný. Třeba někdo ze španělské inkvizice, tu nikdy nikdo nečeká. A druhá věc, kterou vatikánské šušky hušky znamenají, je, že o příštím arcibiskupovi už je nejspíš dávno rozhodnuto.
Mimochodem, i kdybychom věděli, kdo usedne na svatovojtěšskou stolici, nedokázali bychom odhadovat, co to bude znamenat. Arcibiskupský palác má totiž kolem sebe podivnou auru, která má ve zvyku lidi měnit. Tak uvidíme. Cesty církve jsou totiž kolikrát ještě nevyzpytatelnější než cesty boží.
