Někdejší mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý byl v srpnu 1989 odsouzen k 20 měsícům vězení za své aktivity proti normalizačnímu, husákovskému režimu. Podařilo se mu utéct do Polska, kde strávil v ilegalitě konec komunistického režimu.
Jak ses poprvé dostal k Polákům a konkrétně ke kterým?
Byli to Mieczysław „Ducin“ Piotrowski a Mirek Jasiński z Vratislavi. V polovině osmdesátých let jsme převzali z české strany jejich cestu pašování knih a techniky. Každý měsíc a někdy i častěji jsme chodili na hranice do hor s batohy. Poláci měli stejný batoh a u předem dohodnutých hraničních kamenů jsme si je vyměňovali. Naše knihy a samizdaty za jejich tiskoviny a techniku. Na hranici jsme popili, pojedli a dohodli, co bylo potřeba, například větší a mediálně slavnější schůzky disidentů z Polska a Československa.
Byl jsi po několika hladovkách ve vazbě nepravomocně odsouzen. Co nakonec rozhodlo, že jsi souhlasil s odchodem do polské ilegality?
Po hladovkách, které jsem vyhlásil pokaždé, když mě v roce 1989 zavřeli, jsem už na tom nebyl tělesně nijak zvlášť dobře, a když mi můj advokát Machourek sdělil, že mají pro mě po odvolacím soudu připravený okamžitý převoz do vězení, začal jsem uvažovat o ilegalitě. I na základě podpisových akcí a výzev, abych přestal ohrožovat svůj život. Nejdříve jsem se chtěl schovat v mužském klášteře ve Fryštáku, ale pak jsem zvolil Polsko. Mimochodem v tom klášteře mě hledali hned po mém odchodu do podzemí. O mém odchodu, termínech a po souhlasu Jarosława Brody z Vratislavi, že mě v Polsku ukryjí, vědělo jen pár lidí. Ivan Lamper, Petr Uhl, Honza Ruml a pochopitelně kluci ze Zlína.
Samotný přesun byl prý značně dramatický, ujížděli jste v Polsku policii a osádka vozu tě nechala v lese. Přijeli si pro tebe až v noci za několik hodin…
V době, kdy jsem přecházel hranice, se dalo do pohybu mnoho Němců z NDR a přecházeli i přes polskou hranici do Československa. Polští pohraničníci hranici i v horách hlídali. Silně konspirativní dohoda zafungovala a polští přátelé si mě přišli vyzvednout. Z české strany jsme lezli dlouho do kopce, ale z polské to bylo k silnici jen pár stovek metrů. Hoši měli naštěstí rychlé auto, protože jen jsme nasedli a ujeli pár metrů, už nás stavěli. Jenže řidič šlápl na plyn, pohraničníci skončili v příkopu a začala honička à la Chicago 1930. Přes vesnice sto padesát. A když jsme je na chvíli setřásli, vyskočil jsem s batohem z auta a zmizel v lese. Za pár kilometrů se pak polští kluci nechali chytit, protože já už byl v bezpečí. Mě si v lese večer vyzvedla už jiná skupina, z městečka Lądek-Zdrój, a schovali mě u sebe, než si pro mě za dva dny přijel můj pozdější kamarád Romek a trabantem mě dovezl do Vratislavi. Tam mě ubytovali, ale musel jsem se po čase stěhovat, protože estébáci přišli na to, že jsem v Polsku, a chvíli to vypadalo, že jsem prozrazen. Vydali na mě zatykač a zuřivě mě hledali. Až třetí byt na sídlišti byl bezpečný. Poláci byli mistry v konspiraci. Sice už tehdy měli nekomunistického premiéra, ale ministra vnitra komunistu Kiszczaka, který spolupracoval s našimi estébáky. Odešel jsem do Polska 17. září a 13. října jsem napsal veřejný dopis o tom, proč jsem vstoupil do ilegality, a byl smířený s tím, že to může ještě trvat delší dobu.
Co jsi tam vlastně dělal, ukrytý v bytě, ze kterého jsi nemohl ven?
Po pár dnech pobytu, a abych se nenudil, jsem začal technicky připravovat onen slavný festival a seminář, který se na přelomu října a listopadu ve Vratislavi konal. Broda s Jasińským mě zásobovali prací. Hodně mě štvalo, že jsem se jej nemohl osobně účastnit. Bylo to nebezpečné. Tak jsem alespoň překládal. Byl jsem už fousatý a nosil tlusté brýle, tak jsem jednou alespoň zpovzdáli sledoval koncert Kryla. Poláci mě živili a skvěle se o mě starali. Za to jsem jim dodnes vděčný, protože kdyby se to nepovedlo a já skončil ve vězení, určitě bych držel hladovku a kdoví, jak by to všechno skončilo. Odjížděl jsem z Československa a nevěděl, kdy se vrátím. Jenže po 17. listopadu se už to nedalo vydržet a věděl jsem, že se vrátit musím. Viděl jsem v televizi, jak plný Václavák křičí: „Kde je Devátý?“ a já řval na televizi: „Tady, tady!“ Důležitý byl pro mě 10. prosinec, Den lidských práv. To jsem už chtěl být v Praze. Nakonec jsem se i přes výhrady Poláků vydal sám na hranice, kde jsem měl domluvený nocleh na faře, a tam mě dohnali kluci ze Zlína, kteří si pro mě přijeli. Do Prahy jsme kvůli poruše auta přijeli 10. prosince, ale až po večerní demonstraci.
Více si o 40. výročí polské Solidarity můžete přečíst ve speciální příloze, která je součástí Reflexu č. 51/52. K dostání je na webu ikiosek.cz >>>
