Německo řeší úspěch neonacisty. Volby těsně prohrál, ale ukázal oslabení mainstreamu
Za normálních okolností by komunální volby ve dvacetitisícovém městečku Aue-Bad Schlema v Krušných horách, vzdáleném necelých třicet kilometrů od českých hranic, zajímaly málokoho. A to nejen v zahraničí, ale i v Německu samotném. Do druhého kola přímé volby starosty tu však postoupil kandidát extrémně-pravicové strany Svobodní Sasové, která je ve svých postojích ještě ostřejší než AfD. A i když nakonec v hlasování nezvítězil, ukázal, že se velká část nespokojených Němců už neostýchá podpořit ani kandidáta otevřeně nepřátelského k demokratickému zřízení. Pověstná „protipožární zeď“ proti extrémismu je tak znovu řádně ošlehnutá plameny.
Dění ve městě plnilo stránky těch nejvýznamnějších deníků po celý minulý týden. Berlínský Der Tagesspiegel se ptal, zda neonacista tedy skutečně brzy získá rozhodovací pravomoc, Leipziger Volkszeitung tvrdil, že „napravo od AfD zjevně ještě je nějaké místo“ a bulvární Bild konstatoval, že „neonacista má šanci stát se starostou poprvé od roku 1945“. Svého reportéra v probíhající kampani do města poslal i list The New York Times, který ve své reportáži napsal, že už postup kandidáta extrémní pravice do druhého kola znamená, že volba pro tento politický směr už dál v Německu nepředstavuje tabu.
Stefan Hartung, kandidát extrémní strany Svobodní Sasové, nakonec v druhém kole podlehl svému soupeři z umírněné CDU. Ve druhém kole se proti němu totiž sešikovali voliči od umírněné levice po umírněnou pravici. I přes napnutí veškerých sil v ostře sledovaném souboji mainstreamový kandidát získal necelých 53 % hlasů, což znamená varovný, velmi těsný výsledek. A i když si tak město i celé Německo může znovu hlasitě oddechnout, je to s velkou pravděpodobností pouze úleva částečná a dočasná.
Stefan Hartung navíc není v politice žádným nováčkem. O hlasy voličů se ve městě v komunálních volbách ucházel už několikrát, a městským zastupitelem se tak poprvé stal už v roce 2009. Dřív se angažoval v neonacistické straně NPD, kterou německá kontrarozvědka navrhovala jako celek dvakrát rozpustit. Byť k tomu nakonec nikdy nedošlo, strana i přes své úspěchy na východě Německa – včetně Saska, městečka v pohraničí nevyjímaje – nakonec postupně dospěla ke své marginalizaci. Hartung se pak stal členem strany Die Heimat („Vlast“) a zároveň se angažoval právě u Svobodných Sasů. Obě tyto strany totiž umožňují svým politikům být ještě členy dalšího subjektu. Ani německé právo nic takového výslovně nezakazuje, úpravu členství nechává na partajích samotných.
Hartung navíc není jen tak ledajakým straníkem. Když Svobodní Sasové v období covidové pandemie vznikli, stal se jejich místopředsedou, a tedy jedním z nejvýraznějších politiků. Stranu celostátně působící německé tajné služby i státní orgány v Sasku považují za pravicově-extrémistickou. Ve své propagaci a kampaních se zaměřuje na varování před nekontrolovanou migrací a angažují se v ní antisystémoví politici i otevření neonacisté. Ti už od pandemie pořádají pochody proti azylantům a svou základnu nacházejí v nedalekých městech Cvikov a Saská Kamenice. Potud se od dřívější NPD nebo mnohem silnější a vlivnější AfD nijak zvlášť neliší. Co často ale vyvolává větší zděšení je to, že se Svobodní Sasové taky prezentují jako separatisté, kteří by uvítali odtržení Saska od Německa a jeho správu potomky původní královské rodiny. Nejde jim totiž o osamostatnění současného Saska v hranicích současné spolkové země, nýbrž o vytvoření státního celku odpovídajícího historickému Saskému království. To zahrnovalo i velkou část Durynska, Saska-Anhaltska, Braniborska, ale samozřejmě také kusy dnešního Polska. V tom nacházejí společnou řeč s Říšskými občany, extrémistickými skupinami působícími v bývalé NDR, které neuznávají existenci současného německého státu. Naopak je to ale vzdaluje od AfD, která se úpěnlivě snaží krýt se za fasádu státotvorné strany. Separatismus je tak jedním z hlavních důvodů, proč AfD proti Hartungovi v prvním kole postavila vlastního kandidáta, který ho po neúspěchu odmítl podpořit. Sám kandidát se ale pokryteckému postoji AfD směje: správně totiž tvrdí, že transferu voličů směrem k němu tímto postojem stejně nezabrání.
Separatismus a napojení na neonacistické kruhy však rozhodně není tou politikou, kterou se Hartung ve své kampani chlubil. Zeleno-oranžově laděný vizuál s ústředním heslem „Čas na změnu – jeden za všechny“ do sebe koncentroval relativně poklidnou kampaň, která kombinovala zaměření na lokální otázky a problémy spojené s migrací. V palčivých problémech místních se díky znalosti poměrů trefil přesně do toho, co chtějí slyšet. Město trpí až téměř tragickým propojením s okolním světem, podobně jako velká část jiných východoněmeckých periferních regionů. Zastupitelstvo třeba teprve před rokem rozhodlo o rozšíření mobilní sítě do okrajové části městečka. Čtete správně – v zapomenutém regionu jedné z nejbohatších zemí v Evropě se mobilní operátoři teprve v roce 2025 chlubili tím, že pokryli signálem celé katastrální území obce. Hartung v kampani například tohle prodával jako svůj úspěch, ačkoliv se na tom mnohem víc podílelo dosavadní vedení města řízené CDU. Něco takového překvapí i otrlé znalce země stále funkčních faxů, příšerné úrovně digitalizace i přebujelé byrokracie.
Jinak to ale stejně byla kampaň mířená proti cizincům – těm do Německa příchozím zejména –, která sehrála klíčovou roli. Politik na svých sociálních sítích záměrně zveličil rvačku azylantů, která podle něj narostla do obřích rozměrů a ke které mělo dojít těsně před volbami. Je pravdou, že by v Sasku taková věc nebyla zcela ojedinělá. Podle ředitelství policie v Saské Kamenici se ale nic takového jednoduše nestalo, a jedná se tak o záměrnou manipulaci a dezinterpretaci celé události. Místním to ale pro mobilizaci proti migrantům, které Hartung v boji proti ve městě silné CDU záměrně pokaždé označuje jako „migranty od Merkelové“, často stačí. Reportér Leipziger Volkszeitung zmiňuje názory především místních starousedlíků, kteří tu mají strach se večer pohybovat po ulicích a poukazují na to, že v obchodech vidí migranty s plnými peněženkami. Jejich obavy často neodpovídají realitě nebo vycházejí z narativů prezentovaných extrémisty. Co je ale horší – tento strach se často nikdo z mainstreamových stran neobtěžoval rozptýlit. Platí to i o místní CDU nebo Die Linke, které v zastupitelstvu vloni hlasovaly pro Hartungem navrhované usnesení o „stavu nouze ve městě kvůli azylantům“. Nikomu, kromě jediné zastupitelky zvolené za sociální demokracii, která se při hlasování zdržela, se nechtělo svým spoluobčanům vysvětlovat, proč by měli být proti velmi razantnímu textu prohlášení. Celá anabáze tak připomíná nechvalně proslulé hlasování na celostátní úrovni, které proběhlo vloni před parlamentními volbami. Tehdy se CDU přidala k AfD a hlasovala pro usnesení odsuzující migraci.
Stejně jako je tomu v malých vískách v České republice, i systém stran v německém Podkrušnohoří je značně odlišný od toho celostátního. Do zastupitelstva se tu dlouhodobě jako nejsilnější dostávají právě extrémisté – vedle Svobodných Sasů je tu silná i místní AfD -, místní sdružení a CDU. Levice tvoří zcela marginální součást reprezentace. Je to tedy právě CDU, která město dlouhodobě vede, na jejíž bedrech leží tíha zodpovědnosti za boj proti místnímu extrémismu. Kritickým postojem k migraci, prostřednictvím kterého se snaží podbízet voličům neonacistických stran, se jí to nedaří. Jednoduše proto, že taková cesta vede vždy jen k normalizaci nenávisti, kterou umírněné strany svou vlastní radikalizací pomáhají legitimizovat. Je to způsob už stokrát vyzkoušený. A je tak stokrát potvrzeno, že něco takového střednědobě ani dlouhodobě prostě nemá očekávaný účinek. Jinak řečeno – CDU dnes dokázala ve volbách znovu těsně uspět. Co ale přijde příště?
I příklad Aue-Bad Schlema ukazuje, že vyvolávání strachu je sice jednoduché, ve skutečnosti je ale výrazem zoufalosti a bezradnosti (nejen) německého mainstreamu. Hartungovým protikandidátem, a nakonec vítězem voleb, se stal mladý a politicky nezkušený Marcus Hoffmann, necharismatický úředník z městského stavebního odboru. Jeho kampaň působila celou dobu nedůvěryhodně. Opakoval prázdné fráze a když se média zeptala na pozitivní program, řekl, že nechce nic moc slibovat, protože město stejně nemá peníze. Navíc se pustil do otevřeného sporu i se saskou CDU, kterou po prvním kole voleb obvinil z toho, že mu dostatečně nepomohla a že si celou kampaň musel platit z vlastních zdrojů. Viník se hledá těžko. Pokud je to ale pravda, pak strana, která dnes řídí Německo, sama a dobrovolně rezignuje na pomoc svým politikům na východě, což extrémním kandidátům nahrává.
Je totiž trochu hořké si připustit, že CDU, strana, která má – stejně jako většina ostatních německých stran také – mocenské těžiště v západním Německu, na reprezentaci z východu dlouhodobě kašle. Kancléřka Merkelová pocházející z bývalé NDR byla výjimkou, ne pravidlem. Pravda je taková, že drtivou většinu členské základny tvoří západní Němci, stejně jako valnou část reprezentaci strany ve všech vládách. CDU se tak – opět, stejně jako prakticky všechny mainstreamové strany – na východě a na periferiích dostaly do obrovských problémů, ze kterých radikální strany, mimo AfD nebo Svobodných Sasů třeba BSW nebo Die Linke, můžou velmi efektivně těžit. Berlínskou centrálu CDU totiž její vlastní východoněmečtí politici začnou zajímat až ve chvíli, kdy se na úrovni některých spolkových zemí, ale dnes už i celostátně, radikální pravice probojuje na první místo v preferencích. Logická a častá otázka zní: co s tím mainstreamové strany tedy mají nyní dělat? A cynická, bohužel pravdivá odpověď na to je: jejich možnosti jsou značně limitované, když si svým vlastním chováním nárůst nespokojenosti celou dobu po znovusjednocení Německa na východě pěstovaly.
To, jakým způsobem západní části Německa po znovusjednocení přistoupily k integraci rozpadnuvší se NDR, dnes tak třeba Hartungovi umožňuje dát si do programu bod „vyžeňme lidi ze západu, kteří nám dlouho diktovali, co máme dělat“. Z českého pohledu to zní bizarně – znovusjednocení přece dalo východním Němcům příležitosti, otevřené hranice, a hlavně je zbavilo komunistické totality, ve které se nedalo žít. Politické a ekonomické rozdělení západního a východního Německa ale přetrvává a východní Němci ve vysokém školství, ale i vedoucích pozicích v továrnách a jiných provozech opravdu dlouho trpěli tím, že pro ně byli určeni lidé ze západu, kteří jim měli přijít radit, jak se adaptovat na kapitalistickou ekonomiku. Východní Němce z předních pozic vytlačili a povyšovali se nad ně, což někteří dodnes vnímají jako svého druhu kolonizaci. A dnes se diví, koho si to takhle frustrovaní lidé dovolují volit.
Sociolog Steffen Mau si ve své knize „Nerovně sjednoceni“, ve které se věnuje přetrvávajícím ekonomickým a politickým rozdílům mezi západem a někdejší NDR, všímá, jaký přímý důsledek eroze důvěry v umírněné strany na východě má. To, že si tu nedokázaly vybudovat dostatečně robustní členské základny, vede na jedné straně k logickému zaplnění mocenského vakua extrémní pravicí. Ta je novým a šokujícím fenoménem celoněmecké politiky – ale jak ukazuje i obsazení zastupitelstev třeba v Aue-Bad Schlema od 90. let, ne tak už na podkrušnohorském saském venkově. Proti nim se však stále častěji stavějí nestraničtí kandidáti, kteří politiku berou „po babišovsku“ jako byznys model v horším případě, v tom lepším jako altruismus nebo snahu sešikovat občanskou společnost proti sílícímu neonacismu. Takoví kandidáti daleko za sebou neschopné tradiční strany nechali třeba vloni v Postupimi nebo pohraničím Frankfurtu nad Odrou. Často jsou schopni získat podporu od převážně levicových nebo středolevých stran, ve skutečnosti jsou však i oni sami výrazem hluboké nedůvěry v mainstreamovou politiku. V případě Aue-Bad Schlema se ještě prosadila místní pobočka CDU – při této trajektorii ale rovněž nevyhnutelně dřív nebo později upadne do zapomnění.
Jeden zdánlivě malý podkrušnohorský příběh tak ukazuje, jak se může tradičním stranám krutě nevyplatit, když na své občany zapomínají. A jak jim to pak extrémisté, v krajním případě i ti, kdo chtějí celou zem zničit, vrátí i s úroky. Dlouhodobě nejde jen o migraci, byť její tlak v Německu samozřejmě mnoho fenoménů spojených s nedůvěrou v politiku ještě zvýraznil. I k vysvětlování jejích dopadů, srozumitelné komunikaci a aplikaci dlouhodobých řešení však tradiční strany přistoupily stejně jako k dlouho živeným strukturálním problémům. A proto od nich voliči utíkají. A málokdo bude mít chuť se vrátit. V Aue-Bad Schlema měla umírněná německá politika jen trochu štěstí.
