nahoru

Malé dějiny epidemií: Koronavirus úřadoval v moderní historii lidstva již čtyřikrát

Lucie Tomanová 28. listopadu 2020 • 12:00
Město San Francisco vsadilo v době španělské chřipky (1918) na nošení roušek a včas zavedlo další protiepidemická opatření. Rozvolňovat však začalo příliš brzy a následky byly tragické.
Město San Francisco vsadilo v době španělské chřipky (1918) na nošení roušek a včas zavedlo další protiepidemická opatření. Rozvolňovat však začalo příliš brzy a následky byly tragické.
• foto: 
Archív

Česko překročilo hranici 8000 mrtvých. Zatímco na jaře jsme se první vlně ubránili včasným lockdownem a ocitli se tak po boku zemí, jako je Nový Zéland, v druhé vlně jsme na opatření poněkud rezignovali. Část české politické scény i odborné veřejnosti nabyla podle všeho přesvědčení, že epidemie infekční nemoci je jakýsi nezvratný přírodní jev, například jako zemětřesení. A že nám lidem v zásadě nezbývá než se s takovým jevem smířit a nechat ho proběhnout.

To je samozřejmě velký omyl. Jak ukazují Nový Zéland, Austrálie i některé asijské země, jako je Vietnam, Tchaj-wan, Japonsko či Jižní Korea, epidemie – či pandemie – je při dnešních podmínkách přesně taková, jakou si ji uděláme, protože my sami jsme tím prostředím, které ji umožňuje a zároveň limituje. Pokud bychom dodnes žili v malých skupinách a kmenech bez možnosti cestování na velké vzdálenosti, nikdy by se infekční choroby tak masově rozšířit nemohly. Naše civilizace je ovšem doslova magnetem pro mikroby. Žijeme ve velkých městech, mnoho času trávíme v uzavřených prostorách, a je proto vždy jen otázkou času, než se objeví nový mikrob, který si nás vyhlédne jako nové perspektivní hostitele. Zasahujeme do přirozeného prostředí jiných druhů a zároveň chováme spoustu domestikovaných zvířat. Je proto otázka času, kdy se na nás nějaký nový mikrob přestěhuje. To, jak moc ho necháme v populaci rozšířit, záleží do značné míry na nás. Různé přístupy k epidemii ostatně můžeme pozorovat již v minulosti.

Promoření versus hygiena

Například velká morová epidemie v Londýně (původcem byla bakterie Yersinia pestis) v letech 1665 až 1666 ukázala, jakou pastí se může stát špinavé velkoměsto, jehož představitelé nedovedou včas jednat. Zatímco jiná evropská města měla už tou dobou nemocnice, kde bylo možné nakažené izolovat, v Londýně bylo lůžek určených k izolaci žalostně málo. A tak zbýval pouze následující postup: jakmile někdo v domě onemocněl, zamkli ho sousedé zvenku na železnou závoru (tu přitloukl kovář) i s celou rodinou. Jídlo se podávalo pouze mezerou ve dveřích. Takový postup vedl jednak k zatajování případů, jednak k tomu, že spolu s jedním nakaženým obvykle pomřela i značná část rodiny. Bohatí město včas opustili, chudým nezbylo než se „promořit“. Během epidemie zemřela čtvrtina obyvatel Londýna.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku