Vodopády, kterými za normálních okolností proteče přes půl milionu litrů vody za vteřinu, totiž kvůli arktickému počasí panujícímu na severovýchodě Spojených států začátkem roku pravidelně zamrzají.
Nikdy ale nejde o zamrznutí kompletní. „Něco, co se pohybuje takovou rychlostí a silou, zamrzá velmi obtížně,“ vysvětluje profesor Stuart M. Evans z nedaleké univerzity v Buffalu.
Mráz sice ubírá vodě na síle a její povrchová vrstva tak zamrzá, vodopády jako takové se ale nezastavují a voda pod ledem proudí dál. „Kdyby vodopády skutečně zmrzly, zastavila by se voda v řece Niagara. Ta by se začala hromadit a způsobila by záplavy, jako tomu bylo v březnu 1848,“ dodal Evans a připomněl tak kruté mrazy, které okolí Niagarských vodopádů sužovaly v devatenáctém století a začátkem dvacátého století.
Sáňkaři a alkoholové doupě
Například na konci 80. let 19. století byl na Niagarských vodopádech led tak silný, že vytvořil takzvaný ledový most mezi Amerikou a Kanadou. Děti se na vodopádech proháněly na saních, turisté po nich s oblibou korzovali a vynalézaví podnikatelé si na zamrzlé vodě vystavěli stánky a prodávali zde jídlo a teplé nápoje.
Jeden odvážlivec si zde dokonce vybudoval, a 14. února 1883 oficiálně otevřel, jakousi chatrč ze dřeva, která se díky svému umístění, přesně mezi hranicemi obou zemí, nacházela v takzvaném bezcelním pásmu. Její majitel zde díky tomu mohl v klidu prodávat alkohol. Tento husarský kousek byl tehdy ostře kritizován v tamějším tisku.
