Počátkem 20. století se na pařížské baletní scéně po smrti tanečnice a choreografky Madame Mariquity objevil prázdný prostor, který bylo třeba zaplnit. Shodou okolností do Francie po revoluci utíkala celá řada Rusů, mezi nimi i baletní umělci. Paříž byla tou dobou navíc fascinována ruskou kulturou, Rusko pro změnu záviselo na Francii v modernizaci průmyslu. A tak nebylo překvapením, když ruský kritik a mecenáš Sergej Ďagilev založil v Paříži soubor Ballets Russes, ze kterého vzešly největší hvězdy první poloviny 20. století.
Mezi nimi i Tamara Platonovna Karsavinová, Anna Pavlovová, Matylda Krzesiňská, Vaslav Nijinsky či Michail Michajlovič Fokin - poslední jmenovaný po neshodách s Ďagilevem od jel dělat kariéru do Spojených států, kde se tak rozjel ohromný zájem o balet. Nebyly to ale jen taneční hvězdy - začátek dvacátého století byl přelomovým i pro skladatele jakým byl například Igor Stravinskij. Choreografie k jeho dílům jakými byly Svěcení jara, Petruška, Pták Ohnivák se ujal Nijinsky, který podobně jako mnozí přešel od tance k tvoření vlastních děl.
Moderní balet byl v mnohém přelomový - na scénu například uváděl mužské tanečníky, což bylo do té doby velmi vzácné. Právě Stravinského díla navíc vzbuzovaly značnou kontroverzi ať už stylem tance či nepokrytým zobrazení lidské oběti. I sám Nijinsky ve svém baletu L'apres-midi d'un Faune (Faunovo odpoledne) šokoval publikum scénou, ve které postava fauna masturbuje s šátkem, který patří krásné nymfě.
Mezi českými baletkami byste nenašli druhou, která si získala ve světě takové jméno a takové uznání. Daria Klimentová byla bezmála 20 let primabalerínou Anglického národního baletu v Londýně.
