Balet to není jen Labutí jezero či Louskáček - historie tohoto scénického tance je plná velkolepých děl a úchvatných tanečníků. Ačkoliv vznikl v Itálii během renesance, jeho centrem byla Paříž a to se nezměnilo ani s příchodem 20. století, osvěžení ovšem přinesli ruští umělci, kteří zahájili novou éru plnou šokujících scén včetně lidské oběti či masturbace.
Počátkem 20. století se na pařížské baletní scéně po smrti tanečnice a choreografky Madame Mariquity objevil prázdný prostor, který bylo třeba zaplnit. Shodou okolností do Francie po revoluci utíkala celá řada Rusů, mezi nimi i baletní umělci. Paříž byla tou dobou navíc fascinována ruskou kulturou, Rusko pro změnu záviselo na Francii v modernizaci průmyslu. A tak nebylo překvapením, když ruský kritik a mecenáš Sergej Ďagilev založil v Paříži soubor Ballets Russes, ze kterého vzešly největší hvězdy první poloviny 20. století.
Mezi nimi i Tamara Platonovna Karsavinová, Anna Pavlovová, Matylda Krzesiňská, Vaslav Nijinsky či Michail Michajlovič Fokin - poslední jmenovaný po neshodách s Ďagilevem od jel dělat kariéru do Spojených států, kde se tak rozjel ohromný zájem o balet. Nebyly to ale jen taneční hvězdy - začátek dvacátého století byl přelomovým i pro skladatele jakým byl například Igor Stravinskij. Choreografie k jeho dílům jakými byly Svěcení jara, Petruška, Pták Ohnivák se ujal Nijinsky, který podobně jako mnozí přešel od tance k tvoření vlastních děl.
Moderní balet byl v mnohém přelomový - na scénu například uváděl mužské tanečníky, což bylo do té doby velmi vzácné. Právě Stravinského díla navíc vzbuzovaly značnou kontroverzi ať už stylem tance či nepokrytým zobrazení lidské oběti. I sám Nijinsky ve svém baletu L'apres-midi d'un Faune (Faunovo odpoledne) šokoval publikum scénou, ve které postava fauna masturbuje s šátkem, který patří krásné nymfě.
