V dubnu roku 1959 bylo Dalajlámovi 25 let. Poté, co se tibeťané postavili čínské okupaci, nastaly pro ně těžké časy, protože byli nedostatečně ozbrojení a konflikt prohráli. Proto bylo třeba duchovního vůdce dalajlámu dostat do bezpečí. V převleku za vojáka se proto vydal se svým doprovodem na nebezpečnou cestu tibetskými horami. Po dvou týdnech strastiplné cesty se dostal do Indie.
Na počátku 20. století vyhlásil buddhistický Tibet nezávislost na Číně. V roce 1951 se však situace změnila. Čína opět zatoužila získat nad Tibetem nadvládu, a tak vyslala tisíce vojáků, aby se o to postarali. Soužití dalajlámy s pekingskými úřady bylo poté velmi napjaté. Tibeťané se tak dostali do stresu, protože se obávali pasti, která by mohla ohrozit jejich duchovního vůdce.
Tisíce stoupenců dalajlámy protestovaly proti čínským jednotkám, aby z Tibetu odešli. To se ale nestalo. Peking poslal do Tibetu ještě více vojáků, kteří nakonec zničili dalajlámův palác. Tibeťané se proti čínským vojákům vzbouřili, ale nebylo jim to nic platné. Vzpoura byla potlačena a skončila krveprolitím.
Dalajláma se proto rozhodl odejít do exilu - do Indie. V převleku za vojáka se vydal se svým doprovodem, který se skládal mimo jiné z jeho rodinných příslušníků - matka, sestra, mladší bratr, a nejvyšších úředníků, na dvoutýdenní cestu tibetskými horami. Zpočátku cestovali dva dny a dvě noci bez zastavení buď pěšky nebo na oslech, museli překonat řeku Brahmaputru na lodi z kůže jaka, a pak už museli cestovat pouze po svých a přes noc nebezpečným horským terénem.
Skupina měla náskok před čínskými jednotkami, které si hned neuvědomily, že dalajláma zmizel. Přišly na to až o dva dny později. Teprve poté jednotky vyslaly pozemní a vzdušnou síť vojáků, kteří prohledávali kláštery, ve kterých by se mohl duchovní vůdce skrývat. Naštěstí ho ale nenašli a skupina dorazila do Indie po 14 dnech úmorné cesty. Odtud pak začal požadovat pro Tibet autonomii.
