Během let odpracovaných ve vyhlášených londýnských hotelech jsem si zvykl na ledasco. Na nekonečně dlouhé směny, na špatné jídlo pro zaměstnance, na sexuální nabídky od hostů, na urážky i na občasné jednorázové tuzéry v hodnotách srovnatelných s průměrnou měsíční mzdou v Česku. Zažil jsem požár, přepadení a bohužel i sebevraždu hosta. Zažil jsem popálení kolegy, na kterého se v hotelové kuchyni vylila pánev s horkým olejem tak nešťastně, že se z něj odchlíplo upečené maso z podbřišku a stehen i s kůží a oblečením.
Taky jsem v hotelech viděl dost výstřelků takzvaných celebrit. Byl jsem například svědkem toho, jak se jedna velmi známá zpěvačka, co přes den vůbec nejedla a jen fetovala, každou noc freneticky přejídala brambůrkami a pak mezi prázdnými sáčky od chipsů ztrácela vědomí. Viděl jsem, jak vítězka Wimbledonu v hotelovém champagne baru kouřila marihuanu a všem zaměstnancům, kteří kolem ní zděšeně běhali, rozdávala stodolarovky. (V jednom ze zmíněných dvou případů jsem byl zaměstnavatelem donucen podepsat čestné prohlášení, že o tom nebudu nikde mluvit. Haha, a teď o tom píšu!)
Přes většinu těchto WTF situací a podivných až šokujících hotelových příběhů jsem se dokázal s menší či větší psychickou újmou přenést. Ovšem s tím, co se odehrálo v brzkých ranních hodinách dne 1. července 2018 v hotelu, ve kterém jsem tehdy pracoval, se stále ještě vyrovnávám. O té neblahé události nevyprávím ani nejotrlejším kamarádům po osmi pivech.
V hlavní roli slavný americký herec Velký J.
Velký J, který u nás v hotelu dlouhodobě bydlel, dorazil do hotelové lobby krátce po jedné v noci. I se svým agentem Malým J a s kumpány z jedné americké rockové skupiny, na jejímž koncertě jako super VIP host Velký J byl. Celá tahle povedená partička už byla řádně nafrčená; v podstatě mimo provoz, co se nějaké normální komunikace týče. Přesto se se mnou jako v té chvíli nejvyšší hotelovou šarží rozhodl Malý J vyjednávat o plánovém celonočním mejdanu. Chtěli, aby jim hotel okamžitě poskytl privátní salónek (zaplatí, co si řeknu), kam by si mohli pozvat dámskou návštěvu (holky jsou prý na cestě) a kde by mohli nerušeně konzumovat drogy (ty už mají u sebe). Hlavně musíme v našem zájmu a v zájmu hotelových hostů deaktivovat hlavní hlásič požáru a kouře, protože budou kouřit crack a to je neřád, ten to hned celý spustí, jak si potvrdili minulý týden v Imperialu a předminulý v Royalu.
Já jsem tento pekelný noční program slušně, ale rázně odmítl s tím, že nebudu riskovat zdraví a životy tří stovek hotelových hostů, kteří právě teď spokojeně spí v patrech nad námi. I přes prosby, návrhy, výhrůžky a stovky liber, které ke mně od Malého J přiletěly, jsem byl neoblomný. Čeho jsem si nevšiml, bylo, že Velký J neztrácel čas a během mé hádky s jeho agentem zavolal přímo řediteli hotelu. A šéf se k mému překvapení po dvaceti minutách objevil.
Ředitel hotelu jako pravý válečný vyjednavač přebral situaci do svých rukou. Stejně tak přebral od herce a rockerů nehorázný úplatek, tentokrát ve výši průměrné měsíční mzdy ve Velké Británii, jak jsem později pochopil ze záběrů bezpečnostních kamer. Pak mi ředitel nařídil, ať odpojím hlásič požáru a kouře a pustím ty zlobivé kluky do salónku. Trochu se vyblbnout. „A to je rozkaz, Jane!“ dodal, jako bychom byli na válečné frontě. „V pořádku, pane řediteli. Ale dejte mi to prosím písemně, e-mailem, protože mě žádáte o něco, co je v téhle zemi nezákonné.“ – „Líbí se mi, jak jste obřadný, Jane. Nezapomeňte utěsnit mokrými ručníky dveře toho salónku, ať nám ty jejich jedy neprosmrádnou do celého hotelu,“ dodal ředitel a začal do mobilu ťukat onen e-mail.
Poté, co jsem e-mail obdržel, odpověděl jsem na něj v tom smyslu, že s ředitelovým rozhodnutím zásadně nesouhlasím, ale protože mi to jako můj nadřízený přikazuje, přebírá plnou zodpovědnost on, a já tak tedy, ač nerad, učiním. A tak jsem někdy před třetí ráno deaktivoval protipožární ochranu, což je v hotelech v Anglii prudce nelegální, a nechal spát všechny hotelové hosty bez automatického dozoru panelu na kontrolu ohně a kouře. Pyšný na to nejsem. „Všichni půjdeme sedět!“ řekl jsem svým vyděšeným podřízeným. Ředitel šel mezitím domů, herec a rockeři odkvačili kouřit crack a já se naštvaně odklidil do kanceláře. Sledovat bezpečnostní kamery. A modlit se.
Ale zbytek té noci proběhl nerušeně a bez větších problémů. Po páté ráno mi Malý J, který se vznášel u stropu a jeho obličej se o dvě vteřiny opožďoval za jeho tělem, přišel nahlásit, že je hotovo, dokouřeno, holky jsou už taky pryč a že i Velký J šel spát.
Vešel jsem do salónku a do kolen mě srazil smrad a nepořádek. Tenhle puch bude hotel vyvětrávat ještě půl roku. Společně s nočním týmem jsme všechno uklidili.
V sedm ráno jsem z práce odešel. Celý otrávený a asi i trochu sjetý z toho kouře jsem se cestou domů sám sebe ptal, proč nemám nějakou normálnější práci.
V devět hodin ráno už jsem dávno spal. Co se stalo v devět ráno v hotelu, tak vím jen z vyprávění kolegů.
Velký J se v posteli podělal a spokojeně se v tom vyspal. V devět se pak probudil, a tak, jak byl, se nasoukal do džínů a sešel do hotelové lobby. Celý zapatlaný lejnem a s rozepnutými kalhotami se tam mých kolegů ptal, kde se podává snídaně.
Pokaždé, když i po těch letech do onoho hotelu vejdu, mám pocit, že je tam Velký J pořád přítomen. Tohle nevyvětrají nikdy. A taky si říkám, kolik stránek asi muselo mít čestné prohlášení předložené tehdy přítomným zaměstnancům, které jim zakazovalo o události s Velkým J mluvit. (Haha, a já píšu i o tomhle!)
