Původně polský prozaik Jerzy Kosiński (1933–1991) příběh malého trýzněného chlapce, popsaný do nejsyrovějších detailů ve válečném románu Nabarvené ptáče, nejprve prezentoval jako autobiografický. Své přátele i hosty různých večírků děsil líčením hrůz, které jako dítě údajně prožíval, když se za války skrýval u polských rolníků. Mezi těmi, kteří s otevřenou pusou a slzami v očích hltali Kosińského noční můry, byla i Dorothy de Santillana, redaktorka amerického nakladatelství Houghton Mifflin…
Když pak román u Houghton Mifflin roku 1965 vyšel, recenzenti od Elieho Wiesela po Richarda Klugera na něj pěli ódy – byli si jisti, že je ten neskutečný příběh skutečným příběhem chlapce přeživšího holocaust. Autor jim to nevyvracel. Jak sám připomíná v doslovu k pozdějším vydáním Nabarveného ptáčete, napsaném ovšem až roku 1976, po vydání knihy „odmítal poskytnout jakýkoliv rozhovor“ a v rozporu se svými banketovými historkami tvrdí: „…necítil jsem se jako kramář, který obchoduje s pocitem viny a snaží se udat soukromé vzpomínky, ani jako kronikář pohromy, která postihla můj lid a moji generaci, ale čistě jako vypravěč“ (viz mj. v českém vydání v Argu z roku 2017).
Dolary za utrpení
Za „první velký podvod holocaustové literatury“ pak Nabarvené ptáče označuje třaskavá publikace Normana Finkelsteina z roku 2000 Průmysl holocaustu: Úvahy o zneužívání židovského utrpení (č. Dokořán, 2006). Americký politolog v ní – rozhodně, leč bez důkazu – tvrdí, že všechny pasáže psané Kosinským (a které tím míní, toť otázka) byly napsány v polštině. Poukazuje také na to, že zase jednou jde ze strany Žida o vydírání Gójů, jak je pro aktéry kapitalizace šoa typické, a upozorňuje na zjevný morální rozpor: zatímco Kosińského román „vykresluje polské vesničany, s nimiž žil, jako chorobně antisemitské“, „pravda je taková, že polští sedláci ukrývali rodinu Kosińského, přestože si byli plně vědomi, že jsou Židé, a přestože si plně uvědomovali strašné následky, kterým by byli v případě odhalení vystaveni“. Finkelstein označuje Kosińského bez jakýchkoli pochybností za podvodníka a Ptáče za produkt protlačený na výsluní „oficiálním vykladačem holocaustu Eliem Wieselem“. Dílo a výroky obou podle něj zkorumpovaly židovskou kulturu a nevratně poškodily autentické vzpomínky na šoa.
Angličtinář začátečník
Ale vraťme se do období po roce 1957, kdy absolvent lodžské univerzity Kosiński pomocí falešné nadace a padělaných dobrozdání podepsaných komunistickými potentáty emigroval do USA. Tak náročnou prózu jako Nabarvené ptáče prý nemohl v angličtině sepsat, nebo alespoň ne sám – v jazyce byl tou dobou dvaatřicetiletý Polák začátečníkem, tvrdí mimo jiné americký překladatel Eliot Weinberger v eseji Genuine Fakes, Nefalšované padělky. A spisovatelovy protiargumenty? V angličtině před Ptáčetem „již napsal dvě práce z oblasti sociální psychologie“ a „mateřský jazyk jsem přestal používat, když jsem opustil svoji rodnou zem“.
Audioknihu Nabrvené ptáče si můžete zakoupit v Našem Ikiosku >>>
Spisovatel, jenž své dvě knihy vydané před Ptáčetem publikoval pod pseudonymem Joseph Novak, neměl s malým mučedníkem společného pranic. Za války se prý schovával u polské katolické rodiny a žil nad poměry – domácnost si mohla najmout poklízečku a s výchovou malého Jerzyho (který se před válkou jmenoval Józef Lewinkopf) vypomáhala chůva. To dále rozporuje Kosińského životopis od Jamese Parka Sloana, jenž tvrdí, že Jerzy-Józef nejenže za války vyrůstal u rodičů, ale že ti navíc adoptovali a vychovali dalšího židovského chlapce.
Nic nepomohlo, že Kosińského matka po vydání knihy napsala dobrozdání, že její syn za války skutečně nežil se svou rodinou, stejně jako protagonista Ptáčete… Ona i Kosiński byli dál napadáni – více než šedesátiletá žena davem řvoucím před jejím domem v Lodži, on „dvěma svalnatými muži v pršipláštích“ s ocelovými trubkami ve vlastním bytě na Manhattanu.
V polštině vyšel Malowany ptak až roku 1989, do té doby nesměl být vydán ani dovezen do země – byl Poláky považován za lživý, nactiutrhačný pamflet. Publicista a inženýr, účastník pochodu smrti a posléze emigrant do Ameriky Iwo Cyprian Pogonowski ostatně v souladu s Finkelsteinem soudil, a nebyl sám, že za popularitou knihy v USA stálo především pornografií zavánějící líčení hromadných znásilnění, sexu s kozlem nebo psem a podobně skandálních scén, jejichž prostřednictvím šlo holocaust krásně zpeněžit…
Nešťastný padělatel
Ostré obvinění z plagiátorství vůči Kosińskému vznesl roku 1982 kulturní týdeník Village Voice. Jeho satirický román Byl jsem při tom (1970; druhé české vydání z Arga, 2018, je stále na trhu) prý silně připomíná populární polský román Kariéra Nikodéma Dyzmy od Tadeusze Dołęgy-Mostowicze z roku 1932, Ptáče Kosiński vykradl z polských válečných memoárů, anglofonním čtenářům neznámých, a Kosińského knihy obecně prý psali ghostwriteři, kteří neohlídali jednotný styl, takže jsou romány každý pes jiná ves. Polská amerikanistka Monika Adamczyk-Garbowska pak poukázala na to, že rozsáhlé pasáže Ptáčete Kosiński slovo od slova opsal z odborné publikace literárního historika Henryka Biegeleisena. A podobných nařčení existuje ještě několik.
Kosińskému, hned dvakrát zvolenému předsedou americké sekce spisovatelské organizace PEN a pedagogovi nejprestižnějších univerzit, spory o jeho dílo zničily reputaci a podlomily zdraví. Sedmapadesátiletý neurotik nemocný po těle i duchu ukončil trápení sebevraždou – spolykal prášky, zapil je množstvím alkoholu, přes hlavu si přetáhl igelitovou tašku a počkal na smrt udušením ve vaně.
