Prášky v pití jsou odporný trend. Predátor ze Sevilly zval studentky na drink z drog, Me Too vrátilo úder
Třídílná minisérie Predátor ze Sevilly během dvou a půl hodiny skvěle vysvětluje fenomén Me Too. Hlavně pro jednoho hajzla, respektive ředitele a průvodce cestovní agentury Discover Excursions, jež pořádala zájezdy ze Španělska do Maroka či Portugalska. Manuel Blanco se specializoval na americké studentky, které po omámení znásilňoval. Jednou z nich byla tehdy devatenáctiletá Gabrielle Vega z Montany, která ho nakonec dostala do vězení.
Dokument na kauze Manuela Blanca ukazuje dynamiku hnutí Me Too, jež je vedle např. Psího detektiva dalším z pozitivních přínosů rozvoje sociálních médií. Na Netflixu dokument vyšel už koncem března. Snad vinou jeho španělské produkce (v originále je to El depredador de Sevilla) trochu zapadl v algoritmech, ale stojí za pozornost. Přes španělskou výrobu se v něm mluví převážně anglicky, protože většina Blancových obětí jsou Američanky. Do Sevilly se vydaly naučit se španělsky a jejich životní dobrodružství se zvrhlo v životní trauma.
Dokument producenta a režiséra Alejandra Olvery v prvé řadě upozorňuje, že když vás někdo pozve na skleničku, nemusíte pak být jen o něco povolnější. Můžete skončit rovnou v bezvědomí.
Netflix jako průvodce hnutími
Odpůrci Netflixu vyčítají, že je příliš woke. Rasově a genderově korektní rozvrstvení herců v hrané produkci občas sabotuje uvěřitelnost děje a dokumenty často straní jednomu hrdinovi. Divák ale přinejmenším získává vhled do kontextu hnutí, jež v poslední době hýbala Amerikou (a paradoxně tak trochu přispěla ke znovuzvolení Donalda Trumpa prezidentem). Třeba dokument Katrina: Projít si vodou i peklem (2025) diváka zasvětil do podhoubí hnutí Black Lives Matter, série Sean Combs: Zúčtování (2025) ukázala zrůdnost, jež se může skrývat za líbivými melodiemi mocného producenta a gatekeepera.
Na predátora je třeba dávat si pozor všude tam, kde nad námi někdo má nějakou moc, a to třeba i tak symbolickou jako turistický průvodce. Jenže co když je pohledný a je s ním legrace? Rodičovská rada „nikomu nevěř“ má něco do sebe, ale nelze být ostražitý nepřetržitě. Do Manuela by to nikdo neřekl. Predátor ze Sevilly dává vzpomenout na skvělou hranou sérii Had (2021) o šarmantním sériovém vrahovi Charlesi Sobhrajovi, který trávil turisty a kradl jim jejich identity. A procházelo mu to. Manuel k Sobhrajovi nemá daleko. Jedna z dívek po jeho drinku spadla ze střešní terasy a zabila se. To je nejhorší případ. Nejlépe dopadla dívka, které se po Blancově drinku na diskotéce udělalo špatně a on trval na tom, že se o ni postará. Přátelé ji nedali a odvedli domů. Ostatní dívky vyvázly sice živé, ale znásilněné.
Musíme ho zastavit
Hlavní hrdinkou je Vega, kterou rodiče v plánu na španělské dobrodružství nadšeně podpořili. Blanco ji na výletě v Maroku spolu se dvěma kamarádkami pozval na svůj hotelový pokoj a každé dal sklenici šampaňského. Poslední vzpomínka, kterou Vega má, je to, že šla na záchod, kam později Blanco vešel a nutil ji k orálnímu sexu. Ráno se probudila, bolelo ji v konečníku a ve vagíně a bylo jí strašně. Nic si nepamatovala.
Hned po znásilnění nic nehlásila. To je častý argument odpůrců kauz typu Me Too. Proč to nehlásily hned? Kromě toho, že neuměla španělsky, byla hlavně stále pod vlivem neznámého sedativa. V důsledku traumatu byla odosobněná. Zkrátka vůbec nevěděla, co se děje. A nechtěla to vědět.
Člověk má žít svůj život naplno, ale po návratu do Montany byla Vega jako vyměněná. Rodiče to přičítali reverznímu kulturnímu šoku. Až později se dcera zhroutila a svěřila se jim. Dokument jí dává velký prostor a zdůrazňuje její bojovnou povahu. Důležitá však byla také podpora rodičů. Gabrielle zkušenost sdílela na sociálních sítích a případ dostala do médií. Díky známosti jejího otce před Manuelem a Discovery Excursions oficiálně varovalo i ministerstvo zahraničí USA, což se nikdy předtím nestalo. Agentura přišla o klienty, ale agilní predátor si založil novou, s jiným jménem.
Relativní zdraví
Vega inspirovala spoustu dalších dívek, které popsaly podobnou zkušenost. Vlastně jim hodila záchranný kruh. Oběti běžně mlčí ze strachu o svou pověst. Inspirovány její odvahou se ozývaly další a další ženy, které by se jinak neozvaly. Odvahu jim dodával pocit, že v tom nejsou samy. Když můžou mluvit ostatní, mohou i ony.
Gabrielle byla hlavním motorem. Snad až nezdravě se do případu ponořila, ale co mohlo být v její situaci zdravé? Zdravý rozum divákovi napovídá, že když se ženy ozvaly nezávisle na sobě a mají podobné příběhy, těžko mohou lhát, ale pro soud to důkazem není. Obvyklá a legitimní debata, zda a jak se oběť bránila, zde odpadá, protože nebyla při smyslech. V dokumentu vystupuje spousta přeživších, které sdílejí svou strašnou zkušenost. Vidět autentické emoce obětí je silné; ženy obvykle z dobrých důvodů zůstávají v anonymitě.
Bezvýrazný proces
K soudu se v době natáčení dokumentu nakonec dostal jen Gabriellin případ. Jeho záznam je pořízený pouze statickou kamerou zpod stropu. A španělští žalobci, obhájci a soudci jsou na rozdíl od svých amerických kolegů až komicky bezvýrazní. Vega vypovídala jen přes telemost, predátorovi se nedokázala postavit osobně.
Blanco sebejistě zapírá. Kdyby divák neměl předtím všechno naservírováno po lopatě, snad by mu i věřil. Dokument je natáčen časosběrně, a tak sledujeme Gabrielle sužovanou strachem, že soud predátora osvobodí. Kamarádka z osudného večera navíc svědčí v tom smyslu, že Manuel se Gabrielle líbil, takže jí to, že u něj strávila noc, nepřišlo divné. Divák se tento detail dozvídá až při její rozmazané výpovědi.
Aspoň něco
Vega se dozvídá rozsudek. Je šťastná, přestože Blanco dostal pouhých šest let. Nebyl předložen žádný přímý důkaz, takže víc ani nečekala. Je to pro ni aspoň nějaké zadostiučinění. Z netflixovských true crime dokumentů víme, že pro poškozené, pozůstalé i přeživší je institucionální uznání jejich újmy a alespoň symbolické potrestání viníka extrémně důležité. Čím vyšší trest, tím lépe se oběť cítí.
Den po zhlédnutí dokumentu čtu v Deníku N rozhovor s Igorem Orozovičem o jeho roli vraha v sérii Monyová. Řeč se točí kolem jeho snahy stát se lepším mužem. Jedu autem a Apolena Rychlíková na Vltavě upozorňuje, že manosféra se dnes projevuje subtilněji než dřív, ale to neznamená, že už není nebezpečná. V knihkupectví vidím překlad pamětí Gisèle Pelicot, kterou drogoval a znásilňoval její jinak skvělý manžel spolu s asi stovkou dalších podobně naladěných, ale jinak celkem normálních chlapíků. Její Óda na život je na českých pultech v rekordním čase po vydání francouzského originálu. O násilí na ženách je dnes zevrubně diskutováno. A je to dobře.
