Gisèle Pelicotová: Žena, kterou manžel uspával a znásilňoval, hrdinně čelí životní zradě i odsudkům veřejnosti

Ale já jí neubližoval, vždyť přece spala, snažil se v listopadu 2020 zlehčit svou vinu Dominique Pelicot. Své manželce dával v předchozích deseti letech pravidelně do jídla silná sedativa a hypnotika. Když se Gisèle Pelicotová proměnila v hadrovou panenku, která nevěděla o světě, naaranžoval ji v ložnici, navlékl jí podvazky a punčochy. Pak se podíval na hodinky a svlékl se do naha. Ve smluvený čas u dveří zazvonil chlápek, s nímž se domluvil na webu Coco.fr. Chatovací skupina měla výmluvný název – Bez jejího vědomí.

Skutečnost, že to rovněž znamená bez jejího souhlasu, muže nevzrušovala, ba vlastně naopak. Návštěva u Pelicotových měla daný scénář. Host už na prahu musel odložit veškeré oblečení a pečlivě je srovnat na hromádku. Na tom pán domu trval. Pohozené věci a rozkopnuté boty netoleroval. Taková byla dohoda. Pak se nazí muži odebrali do setmělé místnosti, ze které se ozývalo chrápání. Dominique Pelicot zapnul na mobilu kameru.  

Rakovina

Následující ráno se Gisèle Pelicotová probudila a nepamatovala si, jak se dostala do postele. Studilo ji mokré pyžamo. Cítila se trapně. Gynekolog ji sice ujišťoval, že inkontinence v jejím věku není nic, za co by se měla stydět, ale stejně jí to bylo nepříjemné. Až z manželových výslechů se dozvěděla, že po každé „návštěvě“ jí provedl vaginální výplach, že ke koňské dávce sedativ jí přidával i lék na uvolnění svalů. Gynekologické potíže Gisèle Pelicotové se u soudu, který začal v září 2024, probíraly do detailu, včetně barvy zánětlivého výtoku. Obžalovaní a jejich právní zástupci tvrdili, že není možné, aby si žena nevšimla, že „na ní byla vykonána soulož, natož že byla znásilněna.“ – „K žádnému násilí nedošlo!“ – „Nikoho jsem neznásilnil, musela o tom vědět!“ – „Tak kdybych chtěl někoho znásilnit, vyberu si nějakou mladší, ne?“

Gisèle Pelicotová zpočátku samu sebe trápila otázkou, jestli nepřehlédla nějaké varovné náznaky. Několikrát se jí zdál divný sen – byla v ložnici schovaná pod postelí, po pokoji chodili dva cizí muži a hledali ji. Uvědomovala si, že se s ní něco děje – měla stále častější výpadky paměti, občas se vše rozplývalo jakoby v mlze, když jednou telefonovala s vnukem, opakovala stále dokola totéž, u rodinného oběda jí vypadl z ruky příbor a sesunula se na stranu… Gisèliny děti to vylekalo. „Není to Alzheimer?“ Otec jim starostlivě vysvětlil, že jejich matka na vyšetření chodí, všechno se zdá být v pořádku, je jen víc unavená, potřebuje klid. On se ovšem postará, aby jí nic nechybělo.

Gisèle si myslela, že umírá. Její maminka zemřela na mozkový nádor v pětatřiceti, jí Pánbůh dopřál skoro dvakrát tolik let. Lékař jí vypsal žádanku na magnetickou rezonanci. Nepochybovala, že nález potvrdí její domněnku. Co se dá dělat. Bude se jí stýskat po dětech a vnoučatech. A po Dominikovi. „Měli jsme hezký život, viď?“ Tolik se s Dominikem nasmáli. Jiné páry v jejich věku žijí vedle sebe jako vzdálení příbuzní, jim všichni říkají, že se chovají jak dva puberťáci. Budou spolu půl století a jejich city ani peřiny nevychladly. „Budeš to tady muset beze mě zvládnout,“ řekla Gisèle upřímně svému muži. Pohladil ji po ruce. „Neboj, všechno bude v pořádku. Jsem si jistý, že nádor na mozku nemáš,“ utěšoval ji Dominique. Dojalo ji to. Jak je milý, starostlivý.