Kdo nebrečí, není Čech! Nejlepší filmy roku 2025 se nebojí velkých emocí a těžkých témat jako autismus
Tragický osud normalizačního idola pojatý jako estráda, těžké spodní tóny ve vietnamské komunitě v Chebu, statečný boj českého parahokejového týmu se soupeři i s osudem, zneužívání v prostředí dívčího sboru... Tuzemská kinematografie v roce 2005 nesnadnými tématy opravdu nešetřila. Ty nejlepší filmy se jich ujímaly svérázně, někdy s lehkostí, jindy oklikou, většinou s mocnou katarzí. A hned tři z nich se týkaly autismu, což je téma, které zjevně visí ve vzduchu. Výběr probíhal z celovečerních titulů, českých nebo s českou koprodukční účastí, které měly premiéru v našich kinech během roku 2025. Řazení je abecední.
Co s Péťou?
Péťovi bude osmnáct, je to chlap jako hora. Kvůli poruše autistického spektra někdy neumí své emoce a potřeby projevit jinak než agresí. Jeho ovdovělý otec Petr, který ho vychovává, sestra Vanesa i pečovatelé Bára a Luboš se Péťovi snaží vytvořit láskyplné a bezpečné prostředí navzdory mnohým, zejména institucionálním omezením. Observační dokument Martina Trabalíka výrazně překračuje příběh jedné pevně semknuté rodiny a její sounáležitosti: je zároveň kritikou systému, který pro lidi jako Péťa prostě nezná místo.
Duchoň
Karol Duchoň (1950–1985) možná zpíval normalizační pop, ale hraný film o něm je těžký nářez! Režisér Peter Bebjak pojímá Duchoňův tragický příběh jako kinematografickou elektrárnu, ohňostroj audiovizuálních nápadů a divokou jízdu a z úsporných 99 minut ždímá maximum. Předloha, hra Jiřího Havelky a Róberta Mankoveckého Zem pamätá, dodává divadelní stylizaci. Strhující Vladislav Plevčík se v titulní roli mění z dychtivého kluka v elvisovsky odulou trosku s ulepenými zbytky charismatu. A kameraman Martin Žiaran prostě čaruje.
Karavan
Konkrétní, metaforická i poetická road movie Karavan je českým filmem roku 2025 a patří i mezi nejlepší evropské tituly toho období; světová premiéra proběhla v oficiálním programu Cannes. Částečně autobiografický snímek scenáristky a režisérky Zuzany Kirchnerové sleduje cestu single matky Ester a jejího syna Davida s poruchou autistického spektra „až dolů na jih“ Itálie, až na dno Ester samé, kde jsou uložené její dlouho potlačované potřeby a touhy. Mistrovská filmařina postihující všechny smyslové vjemy, vrcholný výkon Ani Geislerové, humanistický přesah a hlavně – divácký luxus nebýt voděný za ručičku.
Letní škola, 2001
Jedno z největších překvapení roku. Celovečerní debut Dužana Duonga je vtipný, drzý, svižný, hravý a přitom hluboký, hned s několika tragickými motivy. Sedmnáctiletý Kien se zářivě červeným účesem se v roce 2001 po deseti letech ve Vietnamu vrací k rodině do tržnice v Chebu. Žádné vřelé přivítání ho ale nečeká... Vřelé přivítání však měl autentický (pokud to může etnický Čech posoudit) pohled do komunity očima první vietnamské generace, která v Čechách vyrostla, na festivalu v Karlových Varech, na Letní filmové škole a snad všude, kam ho dynamická tvůrčí delegace dovezla.
Na druhé straně léta
„Bude tam rybník, na rybníku ostrov, na ostrově tůně...“ Výchozí situace druhého filmu scenáristy a režiséra Vojtěcha Strakatého Na druhé straně léta působí trochu jako pohádka. A taky že v něm nechybějí nadpřirozené prvky: čtveřice dívek, která se nudí na prázdninách, zjistí, že ta tůně není jen tak ledajaká. Originální snímek mísící českou banalitu s magickým realismem stojí na citlivém zachycení dívčího dospívání včetně autentické mluvy a na přirozených hereckých výkonech Lucie Fingerhutové, Nikoly Kylarové, Elišky Bašusové a Sofie Anny Švehlíkové. Film soutěžil na MFF Karlovy Vary.
Neporazitelní
Ty opravdu dobré filmy se sportovní tematikou nad obvyklá schémata typu překonávání překážek povyšuje schopnost pracovat s patosem – a to v Česku, kde se velkých emocí na plátně spíš bojíme a shazujeme je humorem, umí a dovolí si málokdo. Neporazitelní režiséra a spoluscenáristy Dana Pánka vycházejí ze skutečných událostí kolem mistrovství světa v para hokeji v Ostravě v roce 2019, které zlomilo hned několik diváckých rekordů. Film s Hynkem Čermákem, Ivanem Trojanem, Vandou Hybnerovou, Natálií Germáni a řadou dalších skvělých herců je nádherně přiznaným „háelpéčkem“. Kdo nebrečí, není Čech!
Raději zešílet v divočině
Snímek dokumentaristy Mira Rema je rozvrkočený a někdy až nepříjemně intenzivní jako jeho protagonisté, dvojčata František a Ondřej Klišíkovi, žijící na polosamotě pod Šumavou. Remo si je pro svůj film vybral ze stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šibíka, která portrétuje řadu podobných pošumavských samorostů. Hašteřiví básníci života Klišíkovi šlapou zelí i hnůj, sestrojují perpetuum mobile, touží létat, chodí nazí přes koleje, zapalují sněhuláky, zabíjejí krtka, pijí, láteří a „život naplno“ v jejich podání dostává význam poněkud nečekaný a velmi konkrétní i transcendentní. Film vyhrál MFF Karlovy Vary.
Sbormistr
Kontroverze kolem uvedení Sbormistra v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary a následných tahanicích při výběru českého kandidáta na Oscary bohužel zastínily skutečné kvality toho filmu. Drama scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka se (v něčem bohužel příliš těsně) inspiruje kauzou Bambini di Praga a Bohumila Kulínského, ale odráží se od ní k obecnější výpovědi o mechanismech moci a manipulace z nadřízené pozice v kolektivech jako je právě dívčí sbor. Provazník pro kinematografii objevuje herečky Kateřinu Falbrovou a Mayu Kinteru a pod taktovkou Juraje Loje s nimi rozehrává nemilosrdně mrazivou podívanou.
Ta druhá
I třetí z letošních českých snímků zpracovávajících téma autismu na něj nahlíží prostřednictvím třetí osoby: po Péťově otci (Co s Péťou?) a Davidově matce (Karavan) je to Rozárčina sestra. Johanka i režisérka Marie-Magdalena Kochová jsou takzvané skleněné děti, často nezáměrně přehlížení sourozenci lidí, kteří vyžadují zvýšenou nebo speciální péči. Kochová ve svém citlivém observačním dokumentu vypráví nenápadně strhující i křehký příběh dívky z moravského maloměsta, která se v citlivém věku kolem osmnácti stává sama sebou i přes to, že to má podstatně těžší než ostatní.
Velký vlastenecký výlet
Český horor roku. Dokumentarista Robin Kvapil v konkurzu vybral trojici našich spoluobčanů, kteří propadli tuzemské dezinformační scéně a zpochybňují válku na Ukrajině, vybavil je kamerkami a poslal přímo na místo dění, aby se o následcích ruské agrese přesvědčili na vlastní oči. Hlavním cílem snímku není ukázat ruská zvěrstva, ale zachytit mentální nastavení popíračů války a mechanismy, jakými si tento „světonázor“ udržují. A je to skutečně děsivá podívaná.
Zvláštní uznání:
Slovenský kandidát na Oscara, drama Otec Terezy Nvotové, vypráví skutečný příběh člověka, který v rozpáleném autě zapomněl svou dvouletou dceru. Také Tichá pošta se opírá o realitu – o nenápadné hrdinství dětí, které na sklonku německé okupace zachraňují sestřeleného francouzského pilota. Předlohou se režiséru Jánu Sebechlebskému stala kniha Jiřího Stránského. A i třetí snímek s uznáním, Na plech, je svým způsobem rodinný; akorát ho natočil Marty „Řezník“ Pohl...
