Francouzští scenáristé a režiséři Eric Toledano a Olivier Nakache se specializují na komedie s nečekanými hrdiny. Za hit Nedotknutelní (2011) získali nominaci na Zlatý glóbus. Do českých kin právě přichází jejich nejnovější snímek Těžký rok o dvou zadlužených smolařích, kteří se přidají k mladým eko-aktivistům. O novém filmu vypráví Eric Toledano Reflexu v rozhovoru.
„Potřebuju to? Opravdu to potřebuju? A potřebuju to opravdu teď?“ Odříkací mantra, která má pomoct zadluženému Albertovi (Pio Marmaï), který coby letištní technik přespává na letišti a doufá, že mu banka odepíše dluhy, které nasekal po všech svých kamarádech a známých. Společně s kamarádem Brunem (Jonathan Cohen) se namanou k ekologické aktivistické skupině zapálené Valentine (Noémie Merlant), přezdívané Kaktus. Ovšem zatímco ekologové stěhují nábytek z domů těch, kteří by rádi žili úsporněji, Albert s Brunem mají s cizím majetkem vlastní plány...
Zadlužení domácností v Česku velmi dobře známe. Je to palčivý problém i ve Francii?
Ano, samozřejmě. Máme asi 100 tisíc lidí v insolvenci. Něco se jim v životě přihodilo, rozvedli se, pokusí se o sebevraždu. Zároveň máme poměrně výjimečné zákony, nevím, jestli to někde mají stejně, ale tady když prokážete snahu, francouzská národní banka vám ty dluh může odpustit.
Jak vás napadlo, že hrdina Albert se zaplete s aktivisty, kteří prosazují politiku nerůstu?
Pokusili jsme se ten problém sledovat z obou stran. Na té jedné je nadbytek a přílišná spotřeba. A na té druhé vědomá askeze. Obou trendů jsme si všimli už během pandemie. Těch, kteří impulzivně utráceli, i lidí a la Marie Kondo, která nejenže dokáže zúhlednit i ten největší nepořádek, ale především propaguje minimalistický životní styl. Ekologičtí aktivisté s tím svým nerůstem do toho dokonale zapadají. Zároveň jsme si během covidu všimli, že nejen lidé, ale i celé státy se nezadržitelně zadlužují. Nejde přitom jenom o dluh měřený v penězích, ale zadlužujeme se i vůči samotné planetě.
Jaký máte vztah vůči ekologickým aktivistům?
Dneska je to delikátní záležitost. Víte, kolik lidí nenávidí Gretu Thunberg – pro její drzost a domněle povýšené chování. A jiní ji zase nepokrytě uctívají. Tak jako všude, i mezi aktivisty jde o široké spektrum příznivců – od umírněných až k ekoteroristům.
Inspirovali jste se někým konkrétním?
Setkávali jsme se s členy hnutí Extinction Rebellion. Odkoukali jejich zvyky, jak si dávají přezdívky a psedonymy, jak žijí ve velkých a přitom prázdných bytech.
Jak se na Těžký rok tvářili?
Nastavili jsme jim zrcadlo. Občas se někdo zeptá, jestli už nejsme příliš cyničtí. Jsem ale přesvědčený, že spíše kráčíme ve šlépějích žánru italské komedie. Každý tu dostává naloženo stejně, aktivisté i příznivci konzumu. A množství mladých aktivistů se na natáčení podílelo. Hráli statisty. Ovlivnili i výběr hudby… Ale bývá to tak, že když dáte lidem zrcadlo, častokrát se sami sobě nelíbí.
V Česku teď probíhá debata, co je vlastně humor. Připadá vám, že dělat komedie je dneska těžší, než dřív?
Určitě. Dneska hodně fungují přímočaré vtipy, jako kdybyste na plátno promítli skeče z YouTube. Ale komedie jako žánr od Woodyho Allena až k italské komedii taky dokáže být pěkně drsná.
Jak to?
Vždyť i svět je drsný! Zrovna dneska lidem asi není příliš do smíchu. Na Ukrajině zuří válka, pak přišel 7. říjen v Izraeli. Může vám z toho být čím dál víc úzko, k tomu se přidává strach z klimatické krize. Ale jak se říká – když vás užírá deprese, měli byste dělat komedie. Po masakru v pařížském Bataclanu 13. listopadu 2015 jsme natočili komedii o smolné veselce Dokud nás svatba nerozdělí. To je čirá komedie a lidi ji milovali. Komedie podle mě funguje jako okno, které můžete otevřít, když se na vás všechno valí, když máte pocit, že se dusíte. A zároveň nějakou komedii tvořit, to je hrozně složité. Lidi, kteří se o to pokoušejí si zaslouží trochu respektu!
Název Těžký rok odkazuje k prezidentským projevům, které občany varují, že je čeká těžký rok. Nejprve to vypadá výjimečně, ale z vaší montáže vyplývá, že téměř každý rok bude těžký. Čeká nás těžký rok?
Vybíráme s Olivierem názvy tak, aby vypovídaly o naší situaci. Náš první film se jmenoval Naše šťastné dny. A byly to naše šťastné dny – první film, co víc si přát! Jak sbalit super kost se ve francouzštině jmenuje Radši abychom zůstali přáteli, a bylo to skutečně o našem přátelství. Další film se jmenoval Tak blízko (Tellement proches), protože jsme si byli blízko. No a při Nedotknutelných jsme skutečně byli nedotknutelní. Zažili jsme takový úspěch! No a Těžký rok je svým způsobem prorocký. Vybrali jsme si ho už dávno, ale přitom reprezentuje dnešní čas. Ano, jsme na prahu těžkého roku. A nejenom my tady v Evropě. Nejprve Ukrajina, pak Izrael a Gaza. Je to velmi nebezpečné a jde o výsledek souběhu mnoha věcí. Toho, co se děje na sítích, způsobu přemýšlení, chytáme se do pasti identity. Začínáme se o ni opírat, přitom bychom spíš potřebovali odstup. Dneska se všichni příliš zaobírají kouzlem okamžiku, a pak jim chybí nadhled.
Jak ho získat?
Ve finále bychom měli být víc pohromadě. Od školy se rozdělujeme do skupin – podle vzdělání, sociální třídy, náboženství, identity. A to je podle mě hloupé. Měli bychom se spíš soustředit na hledání toho, co máme společné. Nakonec je vždycky lepší tančit dohromady než každý zvlášť.
