Režisér Christopher Nolan ho považuje za nejdůležitějšího člověka, jaký kdy žil. Zní to prestižně, věhlasně, takřka nadpozemsky, zároveň to v sobě ukrývá strašnou existenciální tíseň. Když jste nejdůležitější člověk na světě a selžete, zklamete a spletete se, nutně tím ovlivníte všechny ostatní. Možná je dokonce zničíte. Tahle hrůza z vlastní úlohy, jakou vám dějiny přichystaly, se s ohromnou silou postupně rozpíná v novém filmu Oppenheimer, který právě vstoupil do kin.
Roberta Oppenheimera všichni známe jako „otce atomové bomby”, což je úděl, jenž ho vlastně instinktivně pasuje do ideálního nolanovského hrdiny. Dvaapadesátiletý režisér po filmech jako Počátek, Interstellar či Dokonalý trik rozhodně netočí poprvé o muži posedlém svým úkolem, jenž ho vede až na okraj vlastní destrukce. Geniální analytické mozky jako by v Nolanových vizích nakonec nestíhaly svět založený na emoci či náhodě, v němž musí operovat. I Oppenheimer je vlastně film o pátrání po neznámé rozbušce. Co když jste před lety něco nenápadného prohodili a v hrozivé síle vás to dožene o roky později?
Otazníky jsou samozřejmě spojené i s testem Trinity, v němž Oppenheimerův tým v poušti u městečka Los Alamos poprvé vyzkouší novou zbraň. Vědci se v jednu chvíli bojí, že spustí řetězovou reakci, která „zapálí” atmosféru. Celá sekvence, v níž přes speciální, nikoliv přehnaně digitální efekty burácí ohlušující rámus, aby se pak rozhostilo hrobové ticho, působí trochu jak z noční můry, v níž se na vás valí obří vlna, před níž nemůžete uniknout. Je to moc i na Oppenheimera.
Americký prezident Truman jej v jedné scéně označí za ufňukánka, když se mu už po japonském bombardování Hirošimy a Nagasaki v Oválné pracovně svěří, že má na rukou krev. Cillian Murphy se přitom v titulní roli ohromujícím způsobem vzpírá přepjatým a předvádivým hereckým polohám, které jinak hollywoodské životopisné filmy provázejí. Z jeho výrazu se postupně vytrácí vědecké zanícení, neboť ho nahrazuje děs z politicko-vojenské mašinérie, jíž se největší mozky doby propůjčily.
Je to film, který se přes velikášství odehrává v detailu, nejen ve tváři Oppenheimera, ale i desítek vedlejších postav, mezi nimiž se v průběhu několika předválečných, válečných i poválečných let proplétáme. Nolan totiž neakcentuje jen zmíněný test Trinity, ale i dva mimosoudní procesy z 50. let, které z Oppenheimera dělají konspirační politický thriller. Vědec nechce pokračovat ve vývoji vodíkové bomby, proto se zodpovídá z náklonnosti ke komunistům. Stát, jemuž Oppenheimer posloužil smrtonosným vynálezem, ho nyní vláčí bahnem. Nevyhovuje mu ale vlastně role mučedníka, na niž zároveň nemá právo, když se účastnil schůzek, kde přesně v Japonsku bombu shodit?
Nakolik se prolnout s institucí, společností či ideologii, nakolik se prodat – to jsou motivy, které Nolan v Oppenheimerově tragédii nachází. Ačkoliv sahá do historie, stává se nakonec velmi současným filmem o tom, jak se vypořádáváme s kontroverzními figurami, které nejde lehce rozsoudit, jakkoliv o to můžeme stokrát usilovat a chtít, aby ospravedlnily svůj život. Jako mlčící, zírající a váhající tribunál se rozhodně běžte usadit do pražského IMAXu, kde Oppenheimera promítají ve výjimečné 70mm analogové kopii. Když se obraz roztáhne doslova přes celé plátno, působí to, jako byste hleděli do jiného, temného světa.
