Hned dva vypravěče má dokument Můj život s Bohuslavem Martinů: život a dílo, světoznámého skladatele (1890–1959) v něm přibližují jeho manželka Charlotte a dlouholetý přítel Miloš Šafránek, čímž portrét dostává osobní až důvěrný charakter. Výpravný a stylově pestrý film režiséra Jakuba Sommera měl na ČT premiéru 30. listopadu; k vidění je dále v jejím webovém archivu a ve vybraných kinech.
Můj život s Bohuslavem Martinů je název memoárů, které o sobě a svém muži napsala skladatelova žena Charlotte. Podle režiséra a spoluscenáristy (spolu s Lukášem Csicselym) Jakuba Sommera kniha „nabízí mnoho zajímavých detailů ze života se slavným skladatelem, zároveň jí však chybí dramatičnost“. Pro autory filmu se stala výchozím bodem. Sommer s Csicselym nechtěli točit „standardní dokument o mrtvém skladateli“, a tak šli místo „mluvících hlav“ muzikologů a dalších odborníků cestou dokudramatu – dynamického mixu hraných scén, archivních materiálů a dalších postupů.
Snímek začíná jako mnoho hudebních biografií (Rocketman, Bohemian Rhapsody, Walk the Line...) dramatickou událostí zprostředka života, pak se vrací na jeho začátek a postupuje chronologicky. Bohuslav Martinů (Petr Stach) se v roce 1946 v americkém exilu přizabije pádem z terasy. Střih, o dvacet let později na skladatele v Paříži vzpomíná Charlotte za přítomnosti dvojice dokumentaristů. Střih; „Polička, malé město na Vysočině,“ začíná Charlotte za zvuků štěbetání ptáčků, kokrhání kohouta a odbíjení zvonů líčit osudy hudebního mága, který se ze světničky ve věži poličského kostela svatého Jakuba rozletěl do širého světa.
Můj život s Bohuslavem Martinů po tomto až divoce různorodém úvodu zahrozí smrtící kombinací vyprávění mimo obraz, listování starými fotografiemi a neutuchajících hudebních ukázek. Někdy je tato ilustrativnost skutečně bolestná, jako když divák vstoupí do pařížské kavárny U dvou magotů a začnou se mu tam v jediném opulentním záběru představovat osobnosti tehdejší kulturní scény: Kupka, Stravinskij, Man Ray, Zrzavý... Z takových postupů si dělali legraci už „cimrmanologové“ a skvěle je zparodoval Ondřej Hudeček ve filmu Furiant, pojednávajícím o Ladislavu Stroupežnickém; Sommer je používá s nadsázkou, ale bez ironie.
Daleko živější je film ve chvílích, kdy se od přehnané efektnosti oprostí. Sommer umí být mistr lehkonohé zkratky: montáží, v níž do bytu manželů Martinů přibývá nábytek a vybavení, vtipně doloží skladatelovy úspěchy, v kouzelné miniscéně („Tak jsem mu dala ultimátum!“) nechá Charlottu utnout Bohuslavovy zálety, jediným trikem přenese Martinů z ulic Manhattanu do kina na western.
Zvratů nálad je v hodinovém titulu víc, než by se vešlo do mnohého celovečerního filmu. Útěk před nacisty z Paříže do USA je syrový, pobyt Martinů v New Yorku dokumentaristicky pojatý, období před smrtí na jihu Francie až něžné... Mezi tím Charlotte a Miloš průběžně povídají na kameru a v lyrických přírodních vsuvkách se zjevuje Bohuslavova múza. Tyto dvě poslední vyprávěcí roviny jsou na filmu nejslabší: první je příliš statická, druhá zase poněkud naivní. Tereza Hofová sice s rolí tesknící zestárlé manželky svádí lví boj, ale někdy jsou učebnicové sentence příliš zaprášené i na ni; navíc musí zápasit s francouzským přízvukem, který jí scénář předepisuje sice autenticky, ale nadbytečně. Anna Fialová pak v roli múzy hlavně vrhá vlahé pohledy do záumně rozostřeného obrazu; o co živější je coby Julietta v ukázce ze stejnojmenné opery!
Velmi silnou složkou filmu je střih Šimona Hájka, který s archivními záběry žongluje stejně dynamicky jako v hudebních dokumentech King Skate a Meky. Někdy je dobových výjevů až trochu příliš (proč tolik druhé světové války?), ale cestu Martinů z Poličky přes pražskou konzervatoř do Paříže a za oceán až k posledním dnům ve Švýcarsku doprovázejí účelně.
„Hlavní ambicí filmu je upozornit na muziku Bohuslava Martinů mladé publikum,“ říká Jakub Sommer. Úsporná stopáž, stylová pestrost, faktografické bohatství a mnohost pečlivě vybraných hudebních ukázek tenhle záměr pomáhají naplňovat.
