Irena Pavlásková právě dokončuje svůj snímek Pražské orgie podle novely Philipa Rotha (podívejte se na první trailer), ale v Reflexu č. 26, který vychází ve čtvrtek 27. června, s ní mluvíme o jiném snímku. Čas sluhů, ještě předrevoluční debut tehdy osmadvacetileté scenáristky a režisérky, v sobotu 29. června svou projekcí zahájí karlovarskou festivalovou sekci Bez cenzury.
V Čase sluhů na plese jeden vysoce postavený soudruh z podniku zahraničního obchodu říká druhému: „Jak chceš dělat zahraniční obchod? Vždyť my se vůbec nesmíme volně stýkat s cizinci!“ Vzhledem k tomu, že je film zařazen do karlovarské sekce Bez cenzury, musím se zeptat: bylo kolem téhle věty v roce 1989 velké haló?
Bylo. Do kategorie „bez cenzury“ Čas sluhů vlastně nespadá, protože se schvaloval v roce 1987, kdy byla cenzura ještě velice tuhá, natáčel se v roce 1988 a za totáče měl i premiéru, takže procházel několikastupňovým totalitním schvalováním. Na Barrandově ho tak musela schválit tvůrčí skupina, kterou vedl Miloslav Vydra, v tom jsem měla největší podporu. Pak to dostal na stůl ředitel Barrandova, potom někdo z Ústředního ředitelství československého filmu, které bylo v podstatě na úrovni ministerstva, a pak všechny filmy do jednoho schvaloval někdo z ÚV KSČ.
Jak probíhala tahle poslední, stranická kontrola?
To přišel na projekci Času sluhů nějaký soudruh. Tvůrce vždycky vnímá atmosféru v kině, tedy alespoň já ji cítím silně, a tady byl jediný člověk – a ten pořád funěl, vrtěl se, vrzal… V půli projekce pak funkcionář KSČ vstal a prohlásil, že tenhle protisocialistický film nebude dál sledovat, natožpak schvalovat. To bylo na jaře 1988 a kromě lidí, kteří měli co do činění s vládními nebo estebáckými kruhy, nikdo netušil, že je režim v rozkladu a že ho Gorbačov nepodrží. Takže jsem nad tím, že mi film nebyl schválen, nemohla mávnout rukou, že si počkám.
Ten člověk přesně řekl, co máme vystřihnout; naštvalo ho to od takové drobnosti jako použití písničky Heleny Vondráčkové Přejdi Jordán, která byla po osmašedesátém zakázaná, až po dialog, kdy říká hrdinka vyhozenému novátorovi Pražákovi: „Každý boj má smysl, i ten prohraný. Člověk se přece nemůže vzdát jen proto, že nemůže hned zvítězit.“ To jim leželo v žaludku, že navádím k nepokojům.
Jen díky osobní statečnosti pana Vydry se nestříhalo – on totiž aparátčíkům řekl, že jsme měnili a zmírňovali, a přitom jsme na to ani nesáhli, snímek šel do distribuce přesně tak, jak ho soudruh viděl. Ano, za režimu se nedalo dýchat, ale když byl někdo statečný, posunout mantinely dýchatelnosti šlo. Po premiéře už jsem na kobereček nikam nemusela, kina byla plná, a navíc na podzim 1989 už měla strana jiné starosti.
Po revoluci se ze dne na den naprosto změnily podmínky pro filmaře. Přišly dotace, granty, pobídky…
A film se dostal do průšvihu, který zničil spoustu filmařů. V roce 1990 byl po dvaceti letech obnoven FITES, Český filmový a televizní svaz, kde byly ve výboru samé veličiny, samí úžasní umělci – Chytilová, Krejčík, Máša, Helge, Zdeněk Sirový, Švankmajer… Prostě lidi, před kterými smekáte. První, po čem tenkrát všichni volali, bylo zrušení Ústřední ředitelství československého filmu coby kontrolního a cenzorského orgánu.
Tehdy stát vkládal do filmu 150 milionů ročně, to je jako dnes bezmála miliarda, a za tuto sumu se natočilo tak třicet filmů. Jenže filmaři chtěli, aby stát do tvorby nezasahoval, a proto se dobrovolně vzdali státních dotací. Byl zřízen Státní fond kinematografie, do kterého měly proudit peníze z prodaných vstupenek do kina a z užití českých filmů v televizích. Jenže státní fond léta fungoval mizerně a peníze do něj se po cestě ztrácely. S Barrandovem, který měl fond spravovat a peníze z českých filmů do něj posílat, se navíc udělala špatná smlouva, takže si mohl ve velké míře odečítat své takzvané provozní náklady…
Pak nebylo duše, která by prosadila schválení zákona o kinematografii. Dvacet let tu byl chaos. Mnozí tvůrci, zejména ti starší, to novodobé bezpráví neunesli. Cítili se ponížení, když přišli na fond před komisi, jejíž mnozí členové nedokázali ani desetinu toho, co oni, a tam jim řekli: Dobrý den, tak se představte a řekněte nám, co po nás chcete… Teď se věci trochu urovnaly, ale pořád to není v pořádku. Pořád tu jsou kamarádíčkové a partičky, preferuje se jeden vkus, jedna manýra.
Netoužila jste tehdy točit venku? Měla jste renomé a kariéru před sebou.
Když já jsem takovej pecivál. Mám to tu až moc ráda. Po Čase sluhů jsem měla nabídku od Francouzů, abych udělala remake s francouzskými herci, jenže mně se nechtělo točit znovu totéž. Zpětně si říkám, že jsem mohla být aktivnější – ale nelituju.
Chystaným filmem Pražské orgie podle stejnojmenné předlohy loni zesnulého amerického romanopisce Philipa Rotha ovšem Irena Pavlásková svou někdejší „pasivitu“ vyrovnává. Poprvé v dějinách české kinematografie prý tuzemský tvůrce osobně získal na film práva z rukou takového literárního velikána. Mezinárodně obsazený snímek – hlavní roli Nathana Zuckermana ztvárnil Kanaďan Jonas Chernick, Olgu si zahrála Ruska Ksenia Rappoportová – do českých kin vstoupí 10. října.
