Karlovy Vary jako přísný režim i společenské divadlo. Jak žilo festivalové město před sto lety
Vstávat ještě před svítáním, na lačný žaludek do sebe obracet jeden koflík minerálky za druhým, držet přísnou dietu a odpoledne vyrazit za kulturou. Lázeňský pobyt v Karlových Varech na přelomu 19. a 20. století měl pevný řád, který by dnešní hosty možná zaskočil. Díky digitalizovaným průvodcům z fondů Národní knihovny ČR, zpřístupněným ve spolupráci s Mattoni 1873, dnes víme, jak vypadal každodenní život tehdejších lázeňských hostů.
Opřít se lze především o dvě publikace: o Průvodce po Karlových Varech a okolí Karlovarském Adolfa Čtvrtečky z roku 1878 a o něco lehčí, místy až ironický text Eugena Miroslava Rutteho Průvodce po Karlových Varech a okolí z roku 1900. Dohromady skládají plastický obraz lázeňského světa, který byl přísně regulovaný i překvapivě živý zároveň.
Koflík jako status i nutnost
Typickým symbolem Karlových Varů byl lázeňský pohárek, takzvaný koflík. Hosté ho nosili zavěšený na řemínku přes rameno a sahali po něm prakticky neustále — nejen u pramenů, ale i při procházkách v okolních lesích. Rutte ho výstižně označuje za „internacionální karlovarský odznak“. Rozdíly mezi hosty se promítaly i do jeho podoby. Ti movitější si dopřávali stříbrné či zlaté varianty, většina se spokojila s porcelánem s nápisem „Karlovy Vary“.
Den začínal brzy; už kolem čtvrté či páté hodiny ranní se kolonády plnily hosty. Na lačný žaludek pili minerální vodu dle lékařského předpisu, často tři až dvanáct koflíků denně. Mezi jednotlivými dávkami musela být pauza alespoň patnáct minut a jakékoli jídlo bylo přísně zakázáno.
Následovaly koupele: dvě hodiny po snídani, ve vodě o teplotě mezi 24 a 28 stupni, maximálně půl hodiny a bez ponoření hlavy. Po proceduře přišel povinný odpočinek na lůžku, spát se však nesmělo. Zajímavé je, že u pramenů se do určité míry stíraly společenské rozdíly. „Před Bohem a před vřídlem jsou si všichni rovni,“ poznamenává jeden z průvodců. Vedle sebe tak stáli šlechtici i úředníci. Rozlišovala je především diagnóza, nikoli titul.
Co jíst neurčuje chuť, ale lékař
Karlovarská gastronomie nebyla o požitku, ale o disciplíně. Neexistovalo zde společné stolování typu table d’hôte, jak bylo běžné v jiných lázních. Každý host měl jídelníček předepsaný lékařem. Zakázané byly tučné, slané a uzené pokrmy, luštěniny, čerstvé ovoce, ale i ocet, olej nebo výrazně kořeněná jídla. Povolené naopak bylo libové maso, ryby, špenát či brambory. K snídani se připouštěla káva s mlékem. Přesto se i v přísném režimu našel prostor pro drobné úlevy. K obědu bylo možné dát si sklenici piva nebo půl žejdlíku vína. A jak dokládají dobové poznámky, hosté si uměli poradit i se zákazy; například tak, že ze dvou povolených doutníků vyrobili čtyři tenčí.
Odpoledne patřilo společenskému životu. Karlovy Vary nabízely divadla, koncerty lázeňské kapely, plesy i zábavy typu kuželek nebo střelby na terč. Kdo dával přednost klidnějším aktivitám, mohl zamířit do čítárny s více než 160 periodiky v několika evropských jazycích.
Specifickou součástí lázeňského života byly i pracovní příležitosti pro ženy. Dívky začínaly například prodejem oplatek, mohly se stát obsluhou u pramenů či v kavárnách. Jejich kariérní dráha byla jasně hierarchizovaná a ne vždy končila vzestupem. Mladá dívka prodávající oplatky se mohla stát „vodní nymfou“ u vřídla, později „kávovou dívkou“ v kavárně, a v lepším případě skončila jako obsluha v lázních, v horším jako zametačka kolonád.
Kolik stál pobyt?
Pobyt v Karlových Varech nebyl levnou záležitostí, přičemž ceny se lišily podle společenského postavení. Host, který se v Karlových Varech zdržel déle než osm dní, platil lázeňskou a hudební taxu podle společenského postavení. Podle ceníku z roku 1900 platili hosté „I. třídy“ (bohatí) 20 korun, „II. třídy“ (zámožní) 12 korun, „III. třídy“ 8 korun a děti do 14 let či služebnictvo jen 2 koruny. Osvobozeni byli lékaři, důstojníci a chudí hosté, kteří se prokázali potvrzením o nemajetnosti.
Podrobný byl i ceník samotných procedur. Salonní koupel v knížecí koupelně v Císařských lázních vyšla na 16 korun, slatinná koupel s obsluhou od 4,30 do 6,60 korun podle denní doby, elektrická vodní lázeň s lékařským honorářem na 6,30 korun. Návštěva švédského léčebného tělocviku (takzvaného Zanderova ústavu) stála 6 korun, týdenní předplatné na sedm návštěv 20 korun a předplatné na 20 návštěv 50 korun.
Vedle poplatků a procedur byl výnosný i export vody samotné. Právo na zasílání karlovarské minerální vody do světa měli postupně různí nájemci už od 40. let 19. století. První nájemce v roce 1844 platil městu 500 zlatých ročně a hned v prvním roce rozeslal 100 000 lahví. V letech 1857 až 1866 měli nájem společně Friedrich Knoll a Heinrich Mattoni za 6 050 zlatých ročně, od roku 1867 do 1876 pak samotný Heinrich Mattoni za 14 000 zlatých ročně. Do světa se v té době rozesílalo už přes dva miliony lahví karlovarské minerální vody ročně, vždy v originálních litrových lahvích a pod dozorem zdravotních úřadů.
Pracháč Logis
V hlavní sezóně se ve městě pohybovalo přes deset tisíc hostů a ubytování bylo nedostatkové zboží. Hoteliéři proto někdy nově příchozí provizorně „odkládali“ do jiných pokojů v duchu praxe známé jako „dáti kurgasta k ledu“. Mezi nejvyhledávanější karlovarské hotely patřily Etablissement Pupp na Goethovu náměstí, Goldener Schild, Hotel Continental na Tržišti nebo Hotel Kaiserbad na Mariánskolázeňské třídě.
Jakmile sezóna skončila, situace se obrátila. Ceny klesaly o desítky procent a na domech se objevovaly nápisy „Logis“, tedy „byt k pronajmutí“. Někteří návštěvníci si tehdy mysleli, že jde o jméno majitele, a s údivem konstatovali, že „pan Logis“ musí být nejbohatším mužem ve městě.
Karlovy Vary tak na přelomu století představovaly zvláštní kombinaci přísného léčebného režimu, společenské reprezentace a ekonomického stroje. Mnohé z tehdejších rituálů přežily dodnes, jiné by dnešní hosté přijímali jen stěží. O to zajímavější je sledovat, jak moc se lázeňský svět změnil a v čem zůstal překvapivě stejný.
