Bára Basiková: Zpětně se za některé věci stydím, ale to je život. Svým příběhem mohu někomu pomoct
„Kdyby mi na začátku řekla, že budu třikrát vdaná a třikrát rozvedená a v pětačtyřiceti si pořídím ještě jedno dítě, nevěřila bych jí. A že budu za tak dlouhou dobu ještě zpívat,“ říká Bára Basiková (63) o Heleně Třeštíkové (77), která o ní natočila časosběrný dokument. Film nazvaný prostě Bára Basiková pokrývá padesát let života, který vedle zářivých hudebních úspěchů obsahuje i náročné peripetie a zpěvačka v něm s odzbrojující upřímností odhaluje třeba i svůj zápas s nízkým sebevědomím. Uvedení snímku na MFF Karlovy Vary i jinde doplní série koncertů.
Báro, jaké pocity ve vás vyvolalo vidět samu sebe a desítky let svého života očima Heleny Třeštíkové?
Bára Basiková: Je to prostě pohled do nitra, do odžitého času, jak se skutečně odehrál. Bez příkras. S tím jsem do toho šla. Když mě Helena oslovila, že by o mně natočila časosběr, byla to pro mě obrovská pocta, protože si jí nesmírně vážím. Taky jsem věděla, že jedině jí můžu dovolit, ať se podívá do mého života. Neměla jsem s tím problém, protože Helena je taktní, citlivá, inteligentní a lidská. A nikdy nepracuje povrchním, bulvárním způsobem. Navíc nemám problém říkat na rovinu, co si myslím, nikdy jsem se nechtěla zalíbit všem, takže mi nepřipadalo problematické být před kamerou otevřená. Spíš jsem se divila, proč chce točit zrovna o mně, když na mém životě není nic moc zajímavého.
Heleno, proč jste tedy chtěla točit o Báře, když podle ní samotné není její život „zajímavý“?
Helena Třeštíková: V roce 1995 jsem do České televize přihlásila projekt Ženy na přelomu tisíciletí, což mělo být deset portrétů různých žen, natočených časosběrně během pěti let. Když jsem hledala tipy na zajímavé ženy, přečetla jsem si rozhovor Báry s Marcelou Pecháčkovou v Mladé frontě, ve kterém říkala, že má čtyřletá dvojčata a že se komplet o rodinu stará její muž, zatímco ona komplet vydělává a živí celou rodinu. Zaujalo mě, že to je úplně opačný model, než je v kraji zvykem. Přes Marcelu Pecháčkovou jsem tedy Báru oslovila. A pro mě byla na oplátku pocta, že takhle zajímavá osobnost se mnou byla ochotná točit a být zcela otevřená. Myslím, že bych jiného takového člověka v hudební branži těžko našla.
BB: A že Heleně někteří moji kolegové volali, že by od ní chtěli taky dokument!
Co jste jedna o druhé před začátkem natáčení věděly?
BB: Jsem obrovský fanda českého filmu obecně, dokumentárního obzvlášť, a Helenu jsem samozřejmě znala už od jejího televizního seriálu Manželské etudy z roku 1987.
HT: A já samozřejmě znala kapely Precedens a Stromboli, byla jsem nadšená z jejich hudby, a navíc se mi na nich líbilo, že fungovaly v 80. letech trochu jako taková krásná, nenápadně protirežimní aktivita. Když jsem se s Bárou seznámila, velmi dobře jsem tedy věděla, co už má za sebou. Tehdy byla také zásadní hvězdou Jesus Christ Superstar, prvního velkého muzikálu, který sem přišel po revoluci. Poprvé jsme se setkaly v Divadle Spirála před představením právě Jesus Christ Superstar. Sotva jsem pár minut viděla Báru, už se z ní stala Máří Magdaléna. Sice pro mě bylo na prvním místě to téma opačných rolí v rodině, ale jak ty příběhy píše život, nedlouho poté, co jsme začali točit, tak…
BB: … jsme se už s Alvou rozváděli!
HT: Kdo točí časosběrný dokument, zachycuje, co je, a ne, co by si přál, případně co by očekával. A točí všechno, co přichází. Jak to potom bude fungovat v celku, je věc až poslední etapy – střihu. U všech svých časosběrů stříhám až nakonec.
BB: V průběhu natáčení neřešíte, co tam bude a co ne. Až čas určí, co je podstatné. Během těch let jsem si kolikrát říkala: Jo, tenhle moment v tom filmu vynikne! A pak, v kontextu padesáti let, zjistíte, že zrovna tohle nebylo vůbec důležité. Kdyby mi Helena na začátku řekla, že budu třikrát vdaná a třikrát rozvedená a v pětačtyřiceti si pořídím ještě jedno dítě, nevěřila bych jí. A že budu za tak dlouhou dobu ještě zpívat. Já chtěla se zpíváním kolikrát seknout!
HT: Během těch prvních pěti let vznikl film Bára B. (LIVE), ale s Bárou jsme zůstaly v kontaktu. A když se mi podařilo dát se dohromady s producentskou společností Negativ, což bylo velké štěstí mého života, dohodli jsme se, ve kterých svých předchozích projektech s nimi budu pokračovat. Jedním z nich byla i Bára. I v několikaleté pauze, která mezi těmi dvěma natáčeními byla, jsme s Bárou zůstávaly v kontaktu, takže jsem znala i události jejího života, kdy jsme netočily. Nakonec jsem s ní strávila třicet let, takže film spolu s archívy pokrývá padesát let jejího života. Tak si teď říkám: To nemá úplně každej, že jo?
Bára říkala, že by nikoho jiného do svého nitra takhle nepustila. Jak se vaše vzájemná důvěra vyvíjela?
BB: Z mé strany byla okamžitá. Každý, kdo Helenu zná osobně, potvrdí, že je nesmírně srdečná, laskavá a milá a že jako tvůrkyně svá témata uchopuje s taktem, citem a křehkostí, i když jsou někdy kontroverzní nebo tragická. Začaly jsme se hned kamarádit a Helena je pro mě dneska součást naší rodiny. Je s námi tak často, že tam vlastně patří.
HT: Pro mě bylo neobyčejné, jak je Bára otevřená a upřímná. Zvlášť u lidí z šoubyznysu je to velmi neobvyklé, fascinovalo mě to. Zároveň si cením jedné Bářiny poznámky, která ve filmu je: „To říkám jenom tobě, to je jenom pro tenhle filmovej deník.“ Je to pro mě dojemné, důležité a zavazující.
Byly momenty, kdy jste se v práci zasekly? Nebo kdy jste, Báro, ve střižně nechtěla něco použít?
BB: Ne. Když jsem se na začátku rozhodla, že budeme točit všechno, tak všechno. Neměla jsem problém s ničím. A to jsme samozřejmě nevěděly, co nás čeká! Jak to v životě každého bývá, nastaly i smutné nebo vyloženě špatné chvíle, ocitla jsem se na dně, třeba když jsem měla depresi a hroutila se. Nebo když mě podvedl manžel. Na časosběru je nejzajímavější, že netušíte, kam vás zavede; scénář píše sám život. A pak je taky těžké vidět se s odstupem let, v té proměně, jak se vyvíjíte, měníte názory, ostatně i všechno kolem vás se mění. Samozřejmě vidím své chyby, některé moje tehdejší hlášky mi dnes připadají trapné, za některé věci se dokonce stydím. Ale to právě dělá ten film tím filmem. Když jsem měla někdy výjimečně pocit, že bychom něco neměly použít, řekla jsem si: Ze života to taky nevyhodím.
Heleno, vy jste při natáčení nebo ve střižně měla moment, kdy jste si řekla: Tohle už ne? Ať už z etických, nebo jiných důvodů…
HT: Byla jedna taková situace, kdy Bářin tehdejší manžel Petr byl z našeho natáčení dost rozčilený. Jejich syn Tedík měl tehdy dost nepříjemné zdravotní problémy. Což bylo na hraně, ale nakonec jsme to použili, i když jen jemně a jen v televizní verzi, která je delší a je tam více situací. Byla to tehdy prostě aktuální součást jejich života a já chci točit život, jaký je.
Báro, když se ve filmu ohlížíte do minulosti, říkáte: „Historie se opakuje, všechna manželství jsou přes kopírák.“ Funguje na vás dokument i terapeuticky, zažíváte při něm katarzi?
BB: Dělala jsem tytéž chyby a dlouho se z nich nepoučila. Ale nelituju toho, protože jedině chyba vás posune, nasměruje, něco vám o vás řekne. A já si v sobě ze svých tří manželství uchovávám to hezké, na své partnery jsem nezanevřela. Se dvěma z nich mám děti, to je to nejlepší, co jsem v životě mohla mít, a jsem na to pyšná. Třikrát se rozvést není žádná tragédie. Nic zas tak strašného se mi nikdy nestalo, nešlo mi o život nebo o život mých dětí, takže bych ze svého života nedělala takovou kovbojku. Dodneška mám problémy se sebevědomím, a když ten náš dokument vidím, říkám si: Ty jo, ty nejseš úplně marná, vychovala jsi a uživila tři děti, živila jsi tři manžely, pracovala jsi fakt hodně, všechno jsi zvládla a ze všeho jsi vyšla se ctí. Pořád dělám svoji profesi a doufám, že ji dělám dobře. Vlastně mi náš film ukazuje, že se nemusím podceňovat.
O svém nízkém sebevědomí, které by u vás málokdo čekal, v dokumentu otevřeně mluvíte.
BB: Je to tam ukázané třeba na mém komplikovaném vztahu s mámou. Měla mě v osmnácti, nechtěla mě a často mi říkala, že jsem jí zničila život a že jsem se neměla narodit. Výchova se odehrávala v módu drž hubu a krok, vztah k hudbě nebo k umění obecně jsem si musela vybojovat. Proto jsem svoje děti automaticky a instinktivně vychovávala úplně jinak, a proto jsou se sebevědomím mnohem dál než já. Vedla jsem je k tomu, aby si vážily samy sebe. Já byla taková ta brejlatá s okousanýma nehtama, a když přišel první jouda, sedla jsem si z něj na zadek. Kdybych si víc věřila, řada mých partnerů by do mého života vůbec nevstoupila. Ale co? Hraju v životě s kartami, které dostanu. Nicméně to, že mě nikdo z rodiny kromě dědečka, který brzo umřel, ve zpívání nepodporoval, považuju dnes z pohledu matky za zločin. Svoje děti jsem odmalinka podporovala ve všem, o co projevovaly zájem, a těšila se z toho. Byla jsem na ně hrdá, když měly úspěchy. Mé mámě to bylo úplně ukradený.
Dokument Bára Basiková produkovala Kateřina Černá a stříhala Adéla Špaljová. I díky tomu na mě působil velmi „žensky“, se silným feministickým přesahem. Spousta žen si při jeho sledování určitě řekne: Když tahle skvělá ženská všecko zvládla, já to zvládnu taky. Pracovaly jste vědomě s tím, že váš film může divačkám dodat sílu, nakopnout je?
BB: Ani nás to nenapadlo. První, kdo na to upozornil, byla právě až Adéla ve střižně. Další hlasy se ozvaly na testovacích projekcích, kam jsme zvaly aktéry filmu, spolupracovníky nebo různé osobnosti. A od žen přicházely přesně tyhle reakce.
HT: A taky jsme viděly ty jejich slzavé oči. Pevně doufám, že by náš dokument mohl tenhle přesah do ženských osudů mít. Adéla přišla už k hotovému natočenému materiálu, a když jsme ho spolu procházely, hodně silně ho prožívala, rezonoval s ní. Asi až tehdy jsme si motiv ženské síly uvědomily.
BB: Ženy, které si něco odžily a musely se přes své blbé zkušenosti přenést, z toho vyjdou posílené. A když se potkají, mají si co říct. Já jsem díky Adéle dostala odpověď na to, proč jsem vlastně posloužila jako materiál k dokumentárnímu filmu. Došlo mi, že svým příběhem můžu někomu pomoct. A že můžu ukázat, že i, dejme tomu, známý člověk může žít obyčejný život s normálními lidskými starostmi a trápeními.
HT: A mít na účtu někdy třeba jenom sedm stovek. Je tam taky jedna scéna z covidové doby, kdy si Bára udělá řidičák, řídí a vypráví při tom, jak jí to zvedlo sebevědomí. A já si říkala: To je zajímavý, taková ženská, která toho má tolik za sebou a zažila tolik slávy, a stejně si sebevědomí potřebovala posilovat. Proto doufám, že by tohle téma mohlo divákům pomoct. Jsem zvědavá, nakolik film bude fungovat v zahraničí, kde Báru neznají. Myslím si, že podtitul 50 let života jedné ženy by mohl podtrhnout jeho jedinečnost a nalákat publikum.
Probrat se materiálem pořízeným během padesáti let a vtisknout mu strukturu muselo být nesmírně těžké. Jak jste jednotlivá témata hledaly?
HT: Časosběrné dokumenty mají výhodu v chronologii. Postupujete v čase po jednotlivých etapách, hledáte důležité momenty, spojitosti i rozdílnosti a dáváte je k sobě; nejdřív na papíře, potom se udělá asi čtyřhodinový tvar a ten se zkracuje. Často je tam třeba scéna, která trvá několik minut, ale dá se z ní vytáhnout moment, který ji vystihne ve zkratce. Taky jsme dbali na to, aby to, co Bára zpívá, souviselo s tím, co žije, ať už ve spojitosti, nebo naopak v kontrastu. Čili stříhání je hledání. V tomhle případě trvalo přes rok, protože jsme dělali jednak film, jednak televizní tvar se třemi hodinovými díly.
BB: A nelezla jsem vám s Adélou už na nervy?
HT: Ale ne, vůbec! Naopak! To je přece moje práce, že s někým točím a pak to stříhám a hledám pro ten materiál nějaký tvar…
Báro, vy se zase podceňujete. Heleno, v čem byla práce na Báře Basikové jiná oproti vašim jiným časosběrům?
HT: Určitě právě tím, že jedním ze stavebních prvků je hudba, to jsem zatím nikdy takhle intenzívně nedělala. Chce to i trošku jiný způsob promýšlení, aby hudba fungovala jako komentář, aby nesla významy. To pro mě bylo nové. Měli jsme taky velké štěstí, že existovaly filmy o Báře už z doby jejích začátků s Precedens a Stromboli; co bylo, to jsme využili.
Jak jste řešili hudební práva?
HT: To je velmi složitý problém. Kdyby se práva nevyřešila, mnoho scén by ve filmu vůbec nemohlo být. Třeba Jesus Christ Superstar je nekonečně drahá věc! Řada autorů ale zase byla ochotná po nás za použití své hudby absolutně nic nechtít – to se týkalo hudby od Stromboli a Precedens, Ondřeje Soukupa a dalších. Ale sehnat práva třeba na Markétku, což je písnička, která zaznívá na začátku a na konci filmu, bylo šíleně náročné. Šlo o polské autory, které museli producenti nejdřív složitě dohledat a potom se s nimi dohodnout.
Dokument koprodukovaly společnosti Negativ a innogy a Česká televize. Jak si v tomhle ohledu rozdělily práci?
HT: Negativ všechno organizoval a sháněl finance, innogy a Česká televize finance poskytly. Bez toho by film Bára Basiková nevznikl. Myslím na to i v souvislosti s probíhající debatou o televizních poplatcích. Pokud by se poplatky skutečně zrušily a Česká televize měla menší rozpočet, složitější projekty, jako právě časosběrné dokumenty, by v České televizi neměly absolutně šanci: nikdo by si něco tak atypického a časově a finančně náročného vůbec netroufl rozjet.
Máte zázemí v produkci Negativ, kterou jste označila za „velké štěstí svého života“. V jakém smyslu?
HT: S Negativem jsem se zkontaktovala asi před dvaceti lety. Dcera producentky Kateřiny Černé viděla ještě na základní škole můj televizní film ze života narkomanky Katky a velmi ho prožívala. Řekla o tom mámě Kateřině a ta mi zavolala s nápadem, že bychom mohli v tom příběhu pokračovat v natáčení. Sešli jsme se tehdy ještě s dalším producentem z Negativu, Pavlem Strnadem, nad pokračováním Katky. Přesně si vzpomínám, jak jsem tam přišla s igelitkou plnou videokazet s mými dalšími rozpracovanými projekty a tím, že bychom na nich mohli taky spolupracovat. Oni se úplně vyděsili, protože něco takového nečekali. Ale výsledkem bylo, že jsme kromě Katky udělali filmy René, Zázrak, Mallory, Anny a spoustu dalších. Setkáním s Negativem ze mě spadl velký kámen. Do té doby jsem nejdřív byla zaměstnaná v Krátkém filmu a asi čtyři roky po revoluci z něj odešla na volnou nohu. Při spolupráci s Českou televizí jsem si všechno včetně financí vyřizovala sama a nebývalo to úplně jednoduché. V Negativu za mě tyhle náročné záležitosti převzali producenti a zařizovali i poměrně důležité okolnosti jak natáčení, které velkoryse nijak nelimitovali, tak třeba i střižnu, abychom v ní měli čas, který potřebujeme. Zatímco když jsem pracovala v produkci televize, měli jsme limit na střižnu například na hodinový film deset dnů, což býval většinou dost velký nervák. Negativ se stará i o uvádění mých filmů na festivalech a pomáhá jim do světa.
Co pro vás znamená uvedení na festivalu v Karlových Varech?
BB: Mluvila jsem o něm s Jirkou Bartoškou, když byl ještě naživu, protože Helena se s ním znala. Dal nám svoje požehnání, což je pro mě neskutečná pocta. A když nám pak přišel dopis od uměleckého ředitele festivalu Karla Ocha, že si našeho filmu cení a že je pro naši kinematografii přínosem, úplně mě to porazilo.
HT: Vary, to je takové splněné přání. Jezdím na festival nepřetržitě už strašně dlouhou dobu nezávisle na tom, jestli tam zrovna uvádějí nějaký můj dokument. Vidím tam spousty filmů, setkávám se s lidmi, užívám si atmosféru, to všechno je úžasné. A díky tomu, že tam poběží film Bára Basiková, to budu mít letos ještě krásnější.
Film končí Bářinými šedesátinami před třemi lety. Budete pokračovat v natáčení?
HT: Šla bys do toho?
BB: S tebou kdykoliv.
