Antonio Šoposki (20) měl cestu k herectví naznačenou už prostřednictvím své starší sestry Mariky. Zahrál si v řadě seriálů: v obou řadách Kukaček i Pana profesora, v Ochránci, v epizodě oceňované minisérie Podezření, nově v Ordinaci v růžové zahradě... Životní příležitostí se pro něj ale stala role syna Karla Rodena v dramatu o rodině poznamenané Alzheimerem Tancuj, Matyldo, které má kinopremiéru letos na podzim.
První role v celovečerním filmu – a hned vedle Karla Rodena a Reginy Rázlové! Měl jste strach?
To jsem samozřejmě měl, ale to by měl myslím každý. Nebo ani ne strach jako spíš respekt, ptal jsem se sám sebe, jestli to dokážu v takhle mladém věku vedle takových hereckých osobností ustát. Je to situace, o které se může většině mladých herců jenom zdát. Nakonec to pro mě byla velká škola: vidět je při práci, třeba sledovat Karla, jak buduje svoji roli, mi dalo na herectví zase jiný pohled.
Co jste se při natáčení Tancuj, Matyldo dozvěděl o sobě?
Uvědomil jsem si, že pro mě hodně znamená dělat věci dobře. Při natáčení se stává, že na place pobíhá nějaký asistent režie, říká, že nemáme čas, že se jde do přesčasů, honem honem... A tohle jsme se na Matyldě snažili co nejvíc eliminovat. S Karlem, Reginou a režisérem Petrem Slavíkem jsme si třeba hodinu jen tak povídali o scéně, kterou jsme šli točit. Pak jsme samozřejmě nestíhali, ale mně to hrozně rozšířilo obzor: pochopil jsem, že když člověk dělá nějakou práci opravdu s láskou a ta je pro něj důležitější než nějaké přesčasy, je prostě přítomný v tom okamžiku a vydává ze sebe to nejlepší, co umí... tak z toho potom vznikají věci, které jsou víc než „jen“ dobré. Které mají něco navíc, které něco předávají.
Nakolik vás k herectví postrčila vaše sestra, herečka Marika Šoposká?
Určitě hodně, ale já si to vlastně ani moc nepamatuju. Sestra je o třináct let starší, takže ve chvíli, kdy jsem začínal brát rozum, ona už natáčela první filmy. Starší sourozenec bývá mladšímu obecně vzorem a já jsem prostě vyrůstal v tom, že mám sestru herečku, bral jsem to automaticky a moje cesta k herectví tak vedla poměrně přímo.
Radí vám sestra v pracovních věcech?
Spíš spolu probíráme osobní život, když už se někde potkáme. Bavíme se i o práci, ale není to tak, že by mi radila – teď vem tuhle práci nebo tuhle roli udělej takhle. Důvěřujeme si navzájem, tedy spíš ona mně, a já se snažím vedle ní obstát.
Vaši kolegové často zmiňovali, jak je pro ně důležité nebo dokonce náročné udržovat si rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Jak se to daří vám?
Já jsem zatím skoro na začátku a pořád se snažím dávat práci co možná nejvíc můžu. Když jsme dotočili Tancuj, Matyldo, sedl jsem si doma a řekl si – vlastně jsem tomu dal všechno, co jsem aktuálně měl, a pokud je to málo, tak už to prostě líp nedokážu. Ale udělal jsem všechno, co jsem mohl, protože jsem věděl, že to je příležitost, která v mém věku potká jen jednoho z bůhvíkolika herců.
Máte podle vás s podobně starými hereckými kolegy něco společného? Cítíte nějakou generační sounáležitost, nebo se vnímáte spíš jako soubor individualit?
Je to tu malý rybníček, takže o sobě většinou máme nějaké povědomí, známe se ze škol, natáčení nebo jiných projektů, víme zhruba, na čem kdo zrovna dělá. Ale osobně mezi námi necítím nějaké silné pojítko, nebo že by naši generaci charakterizoval nějaký společný znak. Ale možná jsem do toho světa ještě dostatečně nepronikl.
Právě jste dokončil pražskou státní konzervatoř. Čím pro vás byla?
Když jsem se po maturitě rozhodoval, jestli už jít pracovat, nebo na škole zůstat ještě na dva nadstavbové roky, neměl jsem důvod odcházet. Mluví se o tom, že ta škola zakazuje natáčení a podobné mimoškolní aktivity, ale všechno se tam dá dohodnout, když člověk jedná rovně. Ty nadstavbové roky už byly spíš takové rodinné, rád jsem toho zázemí školy využíval.
Chcete pokračovat na DAMU?
Zatím nevím. Otázka je, jestli by mě vzali, a taky nevím, do jaké míry bych se chtěl tomu školnímu systému ještě podřizovat. Pokud budu mít možnost pracovat, spíš se budu věnovat praxi.
Vaše generace je specifická používáním sociálních sítí. Jak s nimi pracujete vy? Vnímáte je jako součást profese, nutné zlo, nebo vás baví...?
Samozřejmě vnímám jejich velkou sílu pro zviditelnění se nebo pro navázání spolupráce se značkami a firmami, ale já v tomhle ohledu nejsem šikovný. Občas si říkám: ježiš, tak tam něco dej, vždyť to trvá minutu, někde se vyfotit nebo natočit, ale mně to úplně nejde. Spíš se snažím žít v reálném životě, než abych ho dával na sítě. Všechno jde dopředu a zrychluje se, začíná nás obklopovat umělá inteligence a nabízejí se otázky, jak dlouho se ještě v tom fyzickém světě dokážeme udržet, než přejdeme úplně do onlajnu. Tak se snažím zůstávat co nejvíc ve skutečnosti, i když taky někdy zjistím, že jsem právě strávil půl hodiny na mobilu a mohl jsem mezitím udělat spoustu jiných důležitějších věcí.
Kde se vidíte za deset let? Někteří vaši kolegové mluvili o angažmá v divadle, jiní o práci v zahraničí...
Doufám, že za deset let budu někde, kde budu hlavně šťastný. Angažmá i práce v zahraničí jsou lákavé věci a super cíle, ale když si je člověk takhle vytyčí a pak jich dosáhne, tak třeba zjistí, že... Víte, moje mamka s oblibou říká, že bohové trestají splněním přání. Takže potom třeba zjistíte, že ty věci nejsou tak růžové, jak jste si je namaloval, a že to je všechno nakonec úplně jinak.
Hromadný profil nové herecké generace najdete v aktuálním čísle tištěného Reflexu.
