Mít cit pro zkratku. Nevodit herce do karikatur. Umět záběr ve správnou chvíli ukončit, jindy zase nechat moment dýchat. Nedoříkávat všechno, ale zároveň mít co říct. Zkrátka ukázat známé věci tak, jako bychom je viděli poprvé. Poučky o tom, jak natočit dobrý film, se moc nemění. Je proto vzrušující sledovat, jak se s nimi popasovala desítka úplně nejmladších režisérů a režisérek, které můžete ve Varech potkat. V tradiční sekci První podání, jejíž program vzniká ve spolupráci s European Film Promotion, se opět představí mladí evropští filmaři s absolventskými filmy.
Do letošního výběru pronikly snímky z Belgie, Dánska, Estonska, Islandu, Maďarska, Německa, Polska, Rakouska, Španělska a Slovenska. Právě slovenský snímek Ospalky režisérky Kateřiny Hroníkové, která je ročník 1998, je příslibem dost zajímavých věcí budoucích. Taťjana Medvecká a Jiří Wohanka v něm hrají manžele Libuši a Jaromíra, kteří jsou už dekády uzamčený ve stále stejných rituálech. Ať už se zrovna dohadují, zda je polévka k obědu dostatečně slaná, nebo přestavují na zahradě trpaslíky, je z obrazů manželské rutiny jasné, že už se nikam moc neposunou. Do jejich života ale vstoupí agentura Slunce.
Libuše se totiž rozhodne plnit speciální program osobnostního rozvoje, do něhož patří módní sebepéče, ale také pečení bábovky pro sousedy. Po několika úkolech se však nezdá, že by život starých manželů vyjížděl ze zajetých kolejí, ostatně Jaromír navíc vyhodí ženě paruky. Filmařka Hroníková však naštěstí neulpívá na roztomilé stařecké nerudnosti, díky čemuž vysekne mnohem plastičtější a bolavější obraz stáří. Zkratka ke štěstí prostě většinou nevede a některé věci v určité fázi života už měnit nejde. Není to vlastně úlevné zjištění?
Zrcadla pravdy
Rádoby zázračným, šarlatánským receptům na duševní pohodu se vysmívá snímek Zrcadlo pravdy dánského režiséra Glena Baye Granta, který můžete vidět společně s Ospalky. Herečka Line Kruse v něm přesně vysekla asi tu nejotravnější vztahovou koučku, kterou jste kdy potkali. Její ukázková prodavačka teplé vody svým klientům vždy bryskně poradí prostřednictvím zcela prázdné fráze o sebepřijetí či sebelásce, sama má ale máslo na hlavě, protože se její vlastní život rozpadá. Režisér, který je ročník 1991, ji ale nepotřebuje zachraňovat, spíše ji postaví do nečekaně vygradované nepříjemné situace, která z ní strhá všechny masky. Bude to sice brutální, ale očistné.
Do teritoria nezaměnitelného, severského suchého humoru potom suverénně kráčí estonský snímek Moji drazí nebožtíci, v něm se zchudlý syn nemocné matky dá k pohřební službě. Jasně, vyústění jeho příběhu může být už z krátké anotace jasné, režisér German Golub však se smrtí zachází tak neurvale hravě, že vám to vadit nebude. Úsměv vám možná zmizí až u dalšího snímku, který se spolu s Mými drahými nebožtíky promítá. Jsou jím polské Praskliny Magdaleny Gajewské, v nichž se mladá matka potýká s poporodními depresemi u svých rodičů. Doma však potká i dívku, kterou dříve milovala, a jíž opustila právě kvůli „tradičnímu“ vztahu s mužem. Na Polsko docela odvážný snímek.
Domov je prostě tam, odkud si neseme jizvy – tak zní název dalšího filmu, který by zároveň mohl být podtitulem hned několika dalších. V tomhle konkrétním od režiséra Mathiase Seebachera se řeší rodinné vztahy ve vídeňském squatu, v němž se ubytuje i matka s malým synem. Jenže samozřejmě dojde k jeho vyklizení.
Rodina ale nevzkvétá ani v Klubu Silencio, v němž zase malá dívka zjišťuje, že se její máma nevzdá drog, i když stokrát slibuje, že se jich nedotkne. V podání Španělky Irene Albanell Mellado z toho ale není žádná laciná dojímačka, nýbrž střízlivě natočený příběh s přesně vybranými herci. V takových případech si tu rodinnou depku prostě vlastně užijete. Kdyby jí ale přece jen bylo moc, spolu se zmíněnými dvěma snímky se ještě promítá maďarský Fénix od Marcella Farkase, v němž se chodí ve skafandru ulicemi a přemítá o mikroplastech. Není vlastně roztomilé, že to mladým filmařům připadá roztomilé? Celou sekci a všechny filmy najdete ZDE.
