„Vzpomínky, všude vzpomínky,“ rozhlížel se Olaf Lubaszenko ve Varech. Na festival, který ho objevil, když mu přiřkl cenu za roli v Michálkově „sedláckém westernu“ Je třeba zabít Sekala, dorazil známý polský herec po neuvěřitelných třiadvaceti letech. I tentokrát přijel s filmem a tvrdil, že je jeho srdci skoro stejně drahý jako osudový Sekal.
„Myslím, že mám tak tři, maximálně čtyři filmy, kterým bych mohl říkat milníky. Krátký film o lásce od Krzysztofa Kieślowského, pak velmi populární polský snímek Kroll Wladyslawa Pasikowského. Třetí, z mezinárodního pohledu asi nejzásadnější, je právě Sekal a nově přibyli Blízcí, skromný, ale opravdu zajímavý film Grzegorze Jaroszuka, který má v sobě něco velmi českého, a současně i skandinávského. Snad ho místní diváci ocení.“
Lubaszenko měl k Čechům a české kultuře odjakživa blízko a na tom prý nic nezměnila ani čtvrt století dlouhá pauza, kdy se do Čech nepodíval. Když u nás těsně před revolucí natáčel drama Kainovo znamení, pět měsíců tu žil a spřátelil se s řadou českých herců včetně Petra Čepka nebo Jiřího Kodeta.
„V divadle jsem u vás byl jako doma, jedno představení v Činoheráku jsem viděl nejmíň sedmkrát,“ vzpomíná. Pro divadlo, byť už ne to české, ostatně dýchá dodnes. „Filmové role si vybírám, musí to být něco opravdu zajímavého, abych na to kývl - i proto jsem teď poměrně dlouho v ničem nehrál. Ale na pódiu stojím neustále. Ostatně ukážu vám vlasy - nacházím se zrovna v půli transformace do postavy Stanislava Lema, jehož budu hrát od září v krakovském divadle,“ sundává kšiltovku, pod kterou mu dorůstá charakteristická kštice.
Měsíce, kdy byla kvůli covidu zavřená divadla, využil Lubaszenko ke „generálnímu úklidu v životě i sobě samém“. „Jednak jsem si vyřešil vleklé zdravotní problémy, mám například nové koleno - nikdy jsem moc netancoval, ale teď konečně můžu,“ směje se s tím, že třeba ho Vary uvidí na staro-nová kolena tančit. „A také jsem vedl dlouhou konverzaci sám se sebou. Trvala určitě přes rok a byla dost potřebná. Vlastně i o tom trochu vypráví film Blízcí - že všichni někam běžíme a když se zastavíme, nevíme, proč a hlavně kam jsme běželi. Až covid nás přiměl, abychom se zastavili.“
On sám prý sice zatím netuší kam, ale rozhodně ví, kam ne. „Existuje takové moudré fotbalové rčení: Je lepší chytře stát, než hloupě běžet. Takže já už teď vím, že určitě nechci běžet. Ale stát taky ne. Pomalý pohyb vpřed, to je teď můj životní program.“
