Ani ne měsíc po listopadové revoluci založil Ladislav Horáček nakladatelství Paseka, jako první knihu v něm vydal Krvavý román svého oblíbeného Josefa Váchala. Jak se za těch bezmála třiatřicet let (a 2300 vydaných publikací) jeden z nejpopulárnějších českých vydavatelských domů rozvinul a jak čelí aktuálním tržním, společenským a ekologickým výzvám, popisuje jeho současná ředitelka a majitelka Anna Horáčková.
Co s vašimi nakladatelskými plány udělal rapidní nárůst ceny papíru? Změnila se tím nějak strategie středně velkých nakladatelských domů, pokud jde o náklady a dotisky, případně výběr publikací?
Nedá mi nevzpomenout na mého tátu, zakladatele Paseky, který vždy tvrdil, že kniha stojí stále stejně: deset piv. Jak roste cena vstupů a papíru nebo cena za práci, tak roste i cena knih pro konečného zákazníka. Tento růst nicméně stále kopíruje spotřebitelské ceny na trhu. Nakladatelská činnost je dlouhodobá, kniha vzniká rok či dva. Neplánujeme tedy škrty v již připravovaných titulech. Rozhodování o budoucích knihách je však složitější. U náročnější literatury buď budeme muset více riskovat a věřit ve větší prodeje, nebo knihu zdražíme, nebo ji bohužel nevydáme. Ediční plán musíme sestavovat s větší obezřetností. Nechceme ubírat na kvalitě obsahové ani vizuální.
Vydali jste koncem března již sedmnáctý díl Velkých dějin zemí Koruny české (který je paradoxně šestnáctým svazkem), dostali jste se až k letům 1948–1956. Tenhle ambiciózní, mnohokrát oceněný projekt historicky prvního vydání kompletních dějin českých zemí považuju za takovou službu národu: cena svazků se zvedá minimálně, přitom náklady na honoráře, výrobu, distribuci se za dobu vydávání zněkolikanásobily…
Vím, že to asi není podnikatelsky běžný přístup. Nakladatelství pro mě není byznys v pravém slova smyslu. Knihy vždy byly a vždy budou nositeli společenských hodnot a vzdělanosti. Projekt Velkých dějin zemí Koruny české považuji za páteř nakladatelství, za něco jedinečného, těžko překonatelného. Mám obrovskou radost, že se nám ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR podařilo navázat a pokračovat poválečnými dějinami. Aktuální svazek se navíc v dnešní situaci zdá jako nepostradatelné čtení; věnuje se studené válce nebo militarizaci Československa, občas mrazí z té nepoučitelnosti a z opakování dějin. Vedle této základní řady vycházejí také svazky zabývající se historií jednotlivých oborů, jako je například architektura, školství nebo právo.
Přes „váchalovské“ základy a tradiční českou prózu jste zejména v posledních letech ukročili k populárně-naučné literatuře ekonomického a sociologického rázu, dokonce ke komiksům. Tam děláte velkou službu menšinám, edukujete mládež o sexualitě nebo genderové či psychické odlišnosti, ženy podporujete pomocí „obrazů z mateřského života“ a poskytujete jim útěchu, když se třeba ocitly „bez vlasů“, abych parafrázovala název úspěšného komiksu Terezy Drahoňovské a Štěpánky Jislové. Co zajímavého z podobného soudku chystáte pro tenhle rok?
Celé nakladatelství teď žije komiksovým zpracováním Prašiny. Autorská dvojice Vojtěch Matocha a Karel Osoha nám představí nové hrdiny a vtáhnou nás do nového příběhu, který se částečně s knihami prolíná a částečně na ně navazuje. Není to osvětový komiks jako ve zmiňovaných případech, ale Prašina plní jinou důležitou roli – přivedla spoustu dětí od tabletů a mobilů ke knize a ke čtení. To považuju za jeden z nejdůležitějších úkolů každého nakladatelství.
Po dvaceti letech v Laichterově domě na pražských Vinohradech jste se přestěhovali do Karlína s tím, že to je obrovský krok k „moderní Pasece“, ačkoli jste nezvolili jednu z těch nových budov ze skla a oceli, ale tradiční klasicistní stavbu. Jakou transformaci si od tohoto kroku slibujete?
Paseka vždy byla a vždy bude hlavně o lidech. Prostory v Laichterově domě měly svého ducha a vzniklo zde mnoho zajímavých nápadů, nicméně prvorepubliková stavba nepočítala s technologickými nebo ekologickými nároky na současnou dobu, a tak byl konec platnosti nájemní smlouvy impulsem ke změně sídla. Karlín sám o sobě je čtvrť s bohatou historií, kde se dokonale snoubí stará architektura s moderní. Stejně tak vnímám Paseku. Stojí již téměř třiatřicet let na silných základech, ale hledí do budoucnosti. Redakce v Chopinově byla možná až zbytečně velká, spoustu se protopilo a dům byl závislý na plynu, v Karlíně nám stačí elektřina a rozmístění redakce jsme si naplánovali podle sebe, aby to vyhovovalo lidem i přípravě knih.
Jak chod nakladatelství ovlivnila – a snad i posunula kupředu – dvouletá zkušenost s omezeními vinou koronavirové pandemie? Lze z ní těžit? Znamená kromě jistých ztrát i růst, třeba z hlediska šetření (co do ekonomie i ekologie) nebo zaměstnaneckého komfortu?
Nerada si stěžuji a snažím se hledat na věcech pozitivní stránky. Naučili jsme se pracovat z domova, ale také jsme zjistili, že osobní kontakt je pro naši práci nezbytný. Ač je na první pohled home office pro firmu levnější a práce v županu komfortnější, nikdy nenahradí kreativitu kolektivu, která je pro náš způsob práce nezbytná. Přesvědčili jsme se, že kvalitní knihy si své čtenáře najdou v každé době. Navíc jsme se dlouho před pandemií rozhodli, že budeme vydávat pouze padesát titulů ročně. Už můj táta varoval, že knižní trh je přesycený, a dnes je to spíš horší. Nechceme přispívat současné nadprodukci, plýtvat papírem i energií ve více smyslech toho slova.
