Světová spisovatelka, Pražanka Helen Oyeyemi: „Zatím jsem nedosáhla hranice své podivnosti.“
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Helen Oyeyemi (37) je jednou z nejuznávanějších anglicky píšících prozaiček současnosti; literární svět ji zná jako velmi svébytnou, stylisticky originální, z archetypů a pohádkových příběhů čerpající autorku sedmi románů a sbírky povídek. Nakladatelství Argo nedávno vydalo její snovou romanci Perník o kouzelné pochoutce pečené v rodině učitelky Harriet Leeové a o důsledcích jejího požití nejen pro Harrietinu šestnáctiletou dcerku Perditu a její mluvící panenky. Tento „komplikovaný, barvitý, bipolárně laděný, nervní text“ (abychom citovali Petra Onufera, jehož překlad Perníku čerstvě získal nominaci na Magnesii Literu za překladovou knihu) začala Helen Oyeyemi psát v říjnu 2016 v Jižní Koreji a dokončila jej po půl roce doma – v Praze.
V české metropoli žijete už osm let. Proč jste se rozhodla přestěhovat právě sem, po všech těch zemích, kde jste žila?
Byla to jedna z těch situací, kdy se jednoduše řídíte svými pocity a na všechno ostatní se vykašlete. I když to nedává smysl a cítíte, že to město vás vlastně nechce… Cestovala jsem tehdy po světě, pobývala například v Berlíně nebo v Paříži, a hledala místo, kde bych mohla spočinout na delší dobu, kde bych se mohla uvolnit, co se týče tvorby a imaginace, kde bych se dokázala oddávat dennímu snění. Toužila jsem být tam, kde jsou příběhy. Ano, vím, příběhy jsou všude… Poprvé jsem do Prahy přijela v roce 2009 na tři dny s přítelkyní, americkou spisovatelkou, jež tou dobou bydlela v Lipsku. Vyrážely jsme na výlety, zajely jsme do Vídně, do Berlína a do Prahy, která byla jednoznačně nejhorší ze zmíněných. Byla tu zima, všichni na nás byli nepříjemní, nechutnalo nám tu, všechno nám tu vadilo a pěkně jsme Prahu zdrbly. Po pár dnech jsem se přistihla, jak na ni myslím snad až romantickým způsobem, jako na člověka, s nímž se nesnášíte, a pak mu naprosto propadnete.
Ale odjela jste.
Ano, následující čtyři roky jsem bydlela v různých středoevropských velkoměstech, ale potom jsem si sbalila kufry a odstěhovala se definitivně do Prahy, která mě konečně úplně okouzlila. Jako by se mi teprve tehdy rozhodla ukázat. Nebo jsem se změnila já? Četla jsem kdysi Meyrinkova Golema a pak byla uchvácena tím, že to magické město z knihy skutečně existuje, že můžu bloumat židovskou čtvrtí, kde se děj odehrává… Když jsem četla Nezvalovu surrealistickou sbírku Praha s prsty deště, cítila jsem s ním obrovské souznění. Věděla jsem, že podobný pocit bych neměla nikde jinde na světě; napsal nádhernou sbírku milostných dopisů mému městu.
Nebála jste se obtížnosti češtiny?
Nerozumím lidem obecně, i když jsem v anglickojazyčných zemích, a stejně tak nerozumějí lidi mně. Takže mi na nějaké jazykové bariéře nesejde.
S pestrou a semknutou komunitou anglofonních „expatů“ se v Praze nestýkáte. Byla jste vždy tak samotářská?
Ano. Samozřejmě chci trávit čas se svými miláčky, ale moji nejdražší bydlí jinde, hlavně v New Yorku. Ale jezdí za mnou sem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
