Už několik let bydlím na Colours u kamaráda, asi deset stanic tramvají od areálu Dolních Vítkovic na sídlišti. Od tramvaje je to nějakých deset minut pěšky a za celé ty roky se mi nepodařilo dojít k jeho vchodu stejnou cestou. Večer jsem obyčejně unavený, ráno zase zvědavý. No nakonec jsem vždycky spal tam, kde jsem měl. Tramvaj správným směrem jsem zatím trefil vždy až do dnešního dne. Přestože mě tu obvykle při pohledu z okýnka překvapí máloco, tentokrát jsem přeci jenom usoudil, že jsem opustil trasu. Vystoupil jsem tedy a čekal na tramvaj opačným směrem, zpátky do známých končin.
U přechodu přes dvouproudou silnici stál týpek, který se dost zoufale snažil naznačit řidičům, že by rád přešel. Nakonec se mu to podařilo, ještě než tramvaj přijela a hned na ostrůvku mi řekl mnoho slov o bezohlednosti řidičů a lidstva vůbec, řekl mi, že byl navštívit přítelkyni a že jí přivezl spoustu dobrot. Zažertoval jsem o košíčku s bábovkou a vínu a on radostně přisvědčil. „Ano výborný borůvkový víno,“ řekl. „Příště až se potkáme dám ti taky láhev. Jmenuju se Martin. Doufám, že se uvidíme,“ dodal.
Další cesta tramvají už proběhla obyčejně a předpokládaně, ale přemýšlel jsem o tom, že ta dnešní minipříhoda vlastně úplně úzce souvisí s tím, o čem jsme se včera ve stanu Reflexu bavili s Petrem Fialou a Danem Bártou. Že zachránit svět nemusí být zase až tak úplně těžké. Že stačí srovnat si trochu vlastní život a chovat se k sobě navzájem normálně. Možná je to správné slovo lidsky. A potom to třeba bude snažší. Každopádně doufám, že jestli sem přijedu příště, potkám zase Martina. A že u sebe bude mít tu flašku borůvkového vína.
