Lucie Radová (29) cestuje po světě od roku 2004, kdy po maturitě vyjela poprvé sama do zahraničí. Strávila sedm měsíců v Londýně, kde pracovala jako au-pair, a dodnes tohle rozhodnutí považuje za svůj nejodvážnější krok v životě. V roce 2012 vyhrála letenku kolem světa, díky které dnes píše pro cestovatelské magazíny a spolupracuje s televizním pořadem Objektiv.
Jak začala tvoje vášeň pro cestování?
Mamka mi vždycky říkala, že na ta místa, která chci nejvíc vidět, se podívám, až budu dospělá. No, a já vždycky poslouchám maminku. První velká cesta přišla hned po maturitě, to mi bylo 19 let. Odjela jsem jako au-pair do Londýna. Jen já a obrovský kufr z tržnice. Pořád se mu pod tíhou mého veškerého majetku zadrhávaly kolečka. Vlála jsem za svou novou rodinou jak Pipi dlouhá punčocha na výletě. Tu tehdejší Lucku mám moc ráda. Je odvážná a odvedla tu největší fušku. Dnes už bych to nedala.
Co během studií na vysoké škole?
Logicky přišly studijní výjezdy po Evropě, pracovní cesta do Ameriky a první výlet s batohem do Střední Ameriky. Před odjezdem jsem měla obrovskou trému. Představovala jsem si, jak nás místní zapíchnou na prvním rohu. Nezapíchli, ale trému mám před každým odjezdem dodnes.
A jak se stalo, že cestuješ na vlastní pěst?
Život mi zkřížila cesta kolem světa. Teprve před dvěma lety jsem cestování přetavila ve svou práci. Začala jsem psát a natáčet cestopisné reportáže.
Máš nějaké tipy jak přežít?
Asi se nezbláznit z maličkostí. Uklidnit se a být otevřený věcem okolo sebe, i když jsou třeba negativní (a bude jich hodně). Říkat si, že je to jen další zkušenost. Ve světě podle mě není těžký přežít. Když to místním nedělá problém, nemělo by to dělat problém ani nám. Pokud neřešíme země výrazně problematické.
Co nějaká jasná praxe?
Tak rozhodně vzít si dvě kreditky, jednu se naučit nazpaměť. Mít peníze rozházené po batohu, nebýt naivní. A to já zrovna jsem, ale na cestách se ve mně probouzí úplně jiný člověk. Má silnější intuici a je až otravně podezřívavý. Existují situace, kdy na sto procent vím, že je něco špatně a posléze se dozvím, že to byla opravdu levárna.
Máš nějaký příklad?
V Buenos Aires nám při jedné cestě nastříkali nějaký smradlavý, lepkavý sprej na baťoh. Upozornila nás na to taková milá paní a nabídla se, že nám je pomůže očistit. A já na svého přítele zavelela jako voják: „Vůbec se neotáčej, jdeme!“ A pak jsme se dozvěděli, že je to místní trik, jak okrást turisty.
Co při cestování objevuješ?
Baví mě žít život místňáka. Moc ráda vzpomínám na hodiny balijských tanců, na odpoledne u zlatníka v Ubudu a hlavně na tamní kuchařské kurzy! Obecně je Bali v tomto směru úžasné. Místní vás pořád tahají na své akce – svatby, narozeniny a hlavně kremace! Boží. Tam se krásně praktikuje ono – prostě se nech unášet.
Máš pocit, že většina cestovatelů jsou muži, zvládají to lépe?
Určitě jich je víc. Pořád platí, že ženy pustí muže z domu spíše než chlap ženskou. Často se setkávám s otázkami od holek: „A to tě ten tvůj pustí?“ Pustí!?!?! Uf. V jiném vztahu bych nemohla být. I kdybych zrovna necestovala.
Myslíš, že muži se o ženy cestovatelky bojí?
Ne, myslím si, že se bojí být doma sami. Ale samotných holek na cestách je hodně. Přijde mi, že to mají víc srovnané. Cestují kvůli konkrétním zážitkům, zato muži samotáři cestují jakoby bez cíle, tulácky. Možná generalizuji, ale potkala jsem jich spousty. Holky to mají spíš jako projekt.
Když jsi hodně mezi muži, nedráždí je taková dobrodružka, co je sólo?
Nikdo mě násilím k ničemu nenutil, spíš jsem se dozvěděla později, že to přátelství pro ně znamenalo víc. Nemyslím si, že je nějak provokuji. Snažím se být přátelská. Ale existují rozhodně takoví, co chtějí milenku na dvě noci a někdy je z toho i víc, než pár společných nocí nebo dnů společného cestování. Velká láska, stálý vztah i manželství.
Máš nějakou holčičí úchylku?
Miluju lokální kosmetiku, takže všude skupuju, co se dá. A taky mističky. Malý, velký, střední. Všechny. Jsem hrozná!
Co ženy a netradiční role?
Myslím, že každé povolání mohou dělat obě pohlaví. A když žena dělá mužské povolání, tak ho má dělat po svém, žensky. Má to dělat tak, jak to cítí. Já na svých cestách jezdím třeba oblečená jako ženská, žádné maskáče. Ctím samozřejmě místní tradice. Jako žena se například mnohem jednodušeji dostáváme k místním lidem. Umíme se tvářit více empaticky, lidé se s námi cítí více v bezpečí.
Při cestování to musí být výhoda.
Určitě! Samotné ženy působí ztraceně, kdežto muži podivně!
Za jak dlouho jsi absolvovala cestu kolem světa?
Na cestu kolem světa jsem první měsíc vyrazila s přítelem a zbytek měl dopadnout tak, že se na jednotlivých místech potkám se svými dalšími přáteli. Jenže znáte to, sliby u piva. Tak jsem cestovala úplně sama, a to bylo vůbec to nejlepší, co mě mohlo potkat. Lidsky mě to změnilo a velmi zklidnilo. Cestovala jsem 4 měsíce. Původně měla cesta trvat 5 měsíců, ale Danovi ukradli v Buenos Aires pas a tak nás nepustili do Uzbekistánu, kde jsme se měli po té cestě potkat. Tehdy jsem se do střední Asie hrozně bála, ale teď už vím, že to bylo naprosto zbytečné. Uzbekistán je bezpečná země.
Kde jsi všude byla?
Různě. Za ty roky to dělá hezký mix. V Africe třeba na Madagaskaru, to bylo skvělé. Japonsko, Vietnam, Kambodža, Indonésie, celá Střední Amerika, Mexiko, Guatemala, Nicaragua, Kostarika, Panama, potom třeba Chile, Argentina, Velikonoční ostrov, Réunion nebo Špicberky.
Kde a kdy ses cítila nejvíce v ohrožení?
V Barceloně! Tam nám vykradli byt, na ulici přepadli kamarádku… Z tamního letiště v noci jezdím zásadně taxíkem. V kapse mám pepřák, kolem sebe koukám děsně nevraživě a připomínám si ty svoje tři chvaty v karate. Je to děsně nebezpečné místo!
A jinde ve světě nemáš strach?
Já si myslím, že všechny ty strachy jsou vlastně jen ve mně, že opravdové nebezpečí mi nikdy nehrozilo. Podcenila jsem Madagaskar, to je strašně chudá země a reálně hrozí, že tě unesou. Byla by to samozřejmě náhoda, ale hrozila. Potřebovala jsem se dostat z hlavního města na východ. 650 km a 16 hodin v takovém mini busu. Děs! Až v autě jsem se dozvěděla, že v určitém úseku banditi přepadají auta. Proto jsme jeli v koloně asi dvacet vozidel. Odjížděli jsme do tmy. Tam mi bylo hodně úzko.
Ale pravda je, že moje strachy jsou stejně nejvíc v hlavě. Netvrdím, že neexistují nebezpečná místa. Třeba Pákistán a některé jeho části, kam bych se sama holka bála. Do muslimských ortodoxních zemích nejezdím.
V Pákistánu dvě Česky zmizely…
Právě. Jely nebezpečnou trasu. Na druhou stranu, před nimi tam jezdili lidi normálně, ony však měly tu smůlu, že si vytáhly Černého Petra. Kdekoliv se může stát cokoliv.
Co tě baví na cestování sama. Nepotřebuješ ty zážitky s nikým sdílet?
Vždy se s někým chceš podělit. Kvůli tomu jsem si založila blog www.luckycesta.cz, tam se vždy vypíšu. Cestování sólo má tu výhodu, že s nikým nemusíš řešit program, děláš věci, které tě baví. Jdu třeba na trh, fotím a tam strávím tolik času, kolik chci, nikdo mě netlačí. Víc si to užívám.
Finance na cesty sháníš jak?
Na cestu kolem světa padlo stavební spoření. To už nemám! Cestování se tedy stalo mou prací. Nemůžeš mít dokola furt jen prázdniny, že.
Proč ses zapojila do projektu Milka: „Ženy jinak. Jakože, cože?!“?
Baví mě dělat nové věci a vy jste mě úplně nadchli! Popravdě intuice zavelela a té se odmlouvat nedá. A zároveň je důležité nejen čerpat inspiraci, ale i dávat. Snad tímto způsobem nakazím opět někoho dalšího!
Soutěž o dobrodružný víkend na Žižkovské věži
Netradiční ženské záliby a profese představuje nový projekt „Ženy jinak. Jakože, cože?!“. Vyzkoušejte si na vlastní kůži netradiční roli, udělejte si fotku a soutěžte o sladké ceny s netradičním nádechem. Nejlepší fotky napříč kategoriemi budou odměněny čokoládami Milka se sušenkou LU nebo krekrem TUC. Zapojit se můžete také do losování o hlavní cenu, all inclusive víkend plný dobrodružství v ONE ROOM HOTELu, který se nachází v útrobách pražské Žižkovské věže. Pro více informací navštivte www.troufnisinajemnost.cz.
