Ať už jste na horách pečení vaření, nebo se na ně dostanete sporadicky jako já, sportovně laděná dovolená ve Stubai vás nezklame. Kilometry dlouhé svahy, vynikající tyrolská kuchyně (i pro vegetariány) a moderní lyžařská střediska překvapí svou dostupností i kvalitou, která se s českými podmínkami vůbec nedá srovnávat.
Navzdory tomu, že jsem vyrůstala v takzvaně lyžařské rodině (nikoli profi lyžařů, ale nadšenců), vztah k lyžování a zimním sportu byl pro mě komplikovaný. Roky strávené na sjezdovce jsem kvůli rannímu vstávání protrpěla a sport mě začal bavit až ve chvíli, kdy jsem nemusela trávit čas na svahu s rodiči, ale s kamarádkou. Dodnes mi máma nezapomene připomenout (a vyčíst), že můj progres, který se snažila kultivovat během dekády, jsem dohnala s kamarádkou – závodní lyžařkou během jednoho týdne. Od té doby mě hory bavily. Paradoxně jsme ve stejnou dobu prodali chatu, a moje zářná lyžařská kariéra tak byla rázem u konce. Mé vzpomínky na hory a zážitky ze svahů tak až na pár zahraničních výjezdů tvoří hlavně krátké severomoravské sjezdovky, nekonečné fronty, pomy a kotvy, tatranky a horký čaj z hnědých plastových kelímků. O to víc mi návrat na svah v Tyrolsku učaroval. Všechno je dnes totiž úplně jinak.
Asi si umíte představit, že byl návrat na lyže zhruba po pěti letech od poslední lyžovačky zpočátku spíše rozpačitý. S lyžemi je to ale stejné jako s jízdou na kole – to se zkrátka nezapomíná. Když k tomu navíc přidáte Stubaiský ledovec s moderními lanovkami a svahy všech úrovní, nemůže to dopadnout jinak než dobře. V mém případě dokonce tak, že jsem po čtyřech dnech odjela s nula pády na kontě! Začátečníci a nejistí lyžaři se tak rozhodně nemají čeho bát. Pokud nevlastníte lyže či snowboard, máte možnost si vše zapůjčit přímo na místě. Půjčovna se nachází v horní části ledovce, vaše dobrodružství tedy začíná lanovkou. V půjčovně se o vás zkušený tým rychle postará, a tak můžete za pár chvil spokojeně svištět. Systém mají navíc tak dobře vymyšlený, že svou vlastní obuv zanecháte v půjčovně a vyzvednete si ji na konci dne dole pod kopcem. To však neznamená, že musíte absolvovat cestu dolů po svých. Pokud nebudete mít dost sil, pohodlně se svezete lanovkou a pokocháte se přitom výhledy na zasněžené obry.
Na ledovci, kam se systémem lanovek dostanete až do výšky přes tři tisíce metrů, vás čeká krom dech beroucích panoramat moře možností. Ať už milujete freeride, červené či černé sjezdovky, na své si tu přijde každý. Já jsem volila ze startu oddechovější modré, v průběhu odpoledne jsem se ale osmělila i na náročnější terén. Vzhledem ke kvalitě sněhu byly veškeré obavy a strachy rychle zažehnány. Proto vás nepřekvapí, že se do náročnějších úseků pouští i méně zkušení lyžaři. Když srdce (a hladové břicho) velí k odpočinku, můžete zavítat do vysokohorské restaurace, která nabízí široký výběr tyrolské kuchyně. Zapomeňte ale na horské chaty tak, jak je znáte z našich podmínek. Místní tu myslí i na vegetariány a vegany, takže oproti Česku, kde bezmasá strava v horských podmínkách zahrnuje většinou maximálně smažák a hranolky, tady můžete vyzkoušet pravou tyrolskou kuchyni. Ta pro standardní strávníky zahrnuje tradiční masové pokrmy (často se zelím, špekem, tučným sýrem), pro vegetariány je v nabídce variace knedlíků, špeclí, sýrů a salátů. Pokud se vám nechce příliš experimentovat, nemusíte se ničeho bát – dobrou pizzu či těstoviny si tu dáte taky. Itálie je totiž, co by kamenem dohodil, hned na druhé straně ledovce.
Krom ledovce stojí ve stubaiském údolí za zmínku i střediska střední velikosti, například Schlick 2000. Ačkoli působí oproti ledovci menším dojmem, pořád zde najdete kilometry svahů všech obtížností a opravdu je tu z čeho vybírat. Já jsem zcela nepřekvapivě volila opět spíše jednodušší trasy a nadchly mě možná i více než samotný ledovec v předchozích dnech. Díky kombinaci různých terénů a lanovek tu můžete sjet kratší úseky a na lanovce si odpočinout nebo nerušeně sjíždět poměrně dlouhé trasy. Na ty srdce sice říká ano, nohy vám ale posílají němou výčitku, že byste se jim měli začít v posilovně taky trochu věnovat. I tady ale najdete spoustu míst, kde nohám můžete ulevit a oddechnout si přitom s Radlerem či Spezi v ruce s výhledem na sjezdovky a špičky hor.
V obou střediscích mě překvapil fakt, kolik lidí dokážou pojmout. Ačkoli na parkovištích vidíte spoustu aut, na sjezdovkách se nemusíte téměř nikdy nikomu vyhýbat, fronty se tu prakticky netvoří a vše funguje jako dobře namazaný stroj. Navíc skipas ve stubaiském údolí nabízí spoustu výhod, mezi něž patří MHD zadarmo, což ocení každý, kdo by si musel kvůli řízení odpustit svařák, aperol či pivo. Autobusy tu jezdí často a dovezou vás pohodlně téměř až k lanovce. Auto tedy můžete nechat zaparkované u ubytování a nenechat se ničím omezovat. Udržitelnost tak má své místo i tady. V rámci udržitelnosti mě zajímalo, jak se tu staví ke kontroverznímu tématu umělého zasněžování. To se dnes nevyhne asi žádnému horskému středisku. Ve Stubai využívají systém jezer, které zachytávají vodu, z níž poté zasněžují kopce. Navíc z vody čerpají i energii. Je to tedy koloběh, který ze zimních sportů rozhodně alespoň tady žádnou ekologickou katastrofu nedělá.
Skipas tu využijete na sporty ve všech údolních střediscích a krom zmíněného MHD na něj můžete vyrazit i za kulturou. Údolí je zhruba 20 minut cesty od hlavního města Tyrolska, olympijského Innsbrucku, kde díky SKI + CITY Pasu můžete navštívit skokanský stadion Bergisel a v centru i některá muzea. My jsme se vydali na stadion a můžu říct, že i pro člověka olympiádou nepolíbeného je návštěva Bergiselu velký zážitek. Nahoru nad skokanský můstek se dostanete lanovkou a výtahem. Přímo nad můstkem se nachází kavárna, kde můžete se šálkem kávy rozjímat nad tím, proč byste nikdy, ale opravdu nikdy v životě nechtěli skok na lyžích absolvovat, nebo si můžete jít stoupnout na balkon, který se nad ústím můstku nachází, a můžete si zde udělat humornou fotku pro vaše blízké. Na tomto místě vás navíc překvapí poměrně neobvyklý výhled, který vidí každý závodník před závodem – za koncem dráhy je totiž vidět městský hřbitov. Vtipy na téma „jak asi skončí ti, kteří při doskoku špatně dopadnou“, jsou tedy doslova na místě. Celý areál si můžete projít i pěšky, a dostat se tak do míst, kde kdysi plál olympijský oheň, případně se můžete vyfotit s ikonickými olympijskými kruhy. Mimochodem si zde kdysi zaskákal i legendární Orel Eddie, jehož fotku najdete na schodišti směrem k můstku. I samotné okolí Bergiselu stojí za zmínku – projít si můžete parčík s obeliskem, altánky a sochou císaře Františka Josefa I. nebo můžete navštívit vojenské muzeum či další z mnoha panoramatických restaurací s lokální kuchyní. O restaurace a kavárny s výhledem tu skutečně není nouze.
Do stubaiského údolí můžete zamířit kdykoliv od října do dubna, vrchol sezony pochopitelně očekávejte v zimních měsících. Během těch se koneckonců koná nejvíce akcí, jako je například noční lyžařská show Night of Colours nebo třeba Ski & BBQ, tedy grilovačka na lyžích. Pokud milujete hory v létě stejně jako já, můžete zkusit místní výzvu a pokořit postupně sedm vybraných vrcholů. Výzva trochu připomíná svatojakubskou stezku – dostanete jakýsi průkaz, kam sbíráte razítka, a na konci, pokud všechny kopce úspěšně zdoláte, vás čeká diplom (a orosená odměna).
Článek vznikl ve spolupráci s Michaelou Holmanovou ze společnosti Tourma.
