„Fantasticky přitažlivý hmyz,“ napsal o ní kdysi dávno britský deník The Daily Telegraph. A před dvaceti lety k tomu dodaly jiné britské noviny, The Independent, že „jít za ní je jako pozorovat kuchyňské nůžky v plném zápřahu“. Ano, je už léta úplně stejná – jen 155 centimetrů vysoká (ovšem bez podpatků!), hubená, odtažitá a stejně jako pokeroví hráči nosí obrovské černé brýle, aby podle výrazu v nehybném obličeji nikdo nemohl vydedukovat, co si o té Diorově jarní kolekci vlastně myslí. Z určitého úhlu připomíná kudlanku nábožnou nebo masařku na dietě, aspoň těm zástupům chudáků, které nemilosrdně vyrazila z práce.

Milan Tesař 18. října 2019 • 09:57

Holka, která šila pod dohledem stoleté babičky. Michaela Čapková vytváří šaty s příběhem

Od čtrnácti let nosí jeden a tentýž účes, střízlivé a elegantní pážecí mikádo zvané anglicky bob. A taky prý je pěkný nabob. Skoro se nesměje, prakticky nejí a obklopuje se celebritami (a některé pak odvrhuje – s dlouholetým rodinným přítelem Harveym Weinsteinem, jejž v těchto #MeToo dnech netřeba představovat, už ji asi nikdy nikdo neuvidí). Svoje bohaté kamarády čas od času instaluje na obálku nejsledovanějšího módního časopisu na světě a milióny čtenářek si mohou oči vykoukat. Přičemž zpravidla platí, že Anna sama je větší módní ikonou než všechny ty holky z plakátu. Jak se jí to přihodilo?

Prošlapanou cestou

Narodila se v dobré londýnské čtvrti váženému novináři Charlesi Wintourovi, editoru a posléze šéfredaktorovi deníku Evening Standard (tehdy tyhle noviny samozřejmě ještě nepatřily někdejšímu agentovi KGB Alexandru Lebeděvovi jako dnes), a dceři harvardského profesora Eleanor Tregové Barkerové. V rodokmenu má šlechtice i literáty a dostatek peněz v rodině i zásilky dívčího časopisu Seventeen od americké babičky jí umožnily naplno se věnovat módě. Buňky na studium neměla, zato nejspíš věděla, kdo a co ji vyveze sociálním výtahem ještě o pár pater výš.

Jako patnáctiletá začala randit s Piersem Paulem Readem, později významným spisovatelem, o osm let starším. O pár let později vymetala kluby po boku Nigela Dempstera, přeborníka ve sportovní disciplíně „gossip column“, což si představme jako časopisecký sloupek s drby o slavných lidech na úrovni o vlásek vyšší než zpravodajství někdejšího českého Spye nebo bulváru Extra.cz. Chodila také s Richardem Nevillem, šéfredaktorem kontroverzního, podle některých obscénního a vulgárního britsko-australského magazínu Oz.

O „mladých letech“ se toho od rezervované, na veřejnosti málokdy hovořící ženy mnoho nedozvíme. Něco se dočteme v jejím čtyřsetstránkovém neautorizovaném životopise od Jerryho Oppenheimera (kniha Front Row: Anna Wintour vyšla roku 2005), něco málo řekla na kameru R. J. Cutlerovi, režiséru celovečerního dokumentu The September Issue (Zářijové číslo; snímek je mimochodem veřejně dostupný například na YouTube a Anna W. v něm hraje hlavní roli). Doma prý měla ve své zálibě plnou podporu, tatínek jí pomohl sehnat brigádu ve známém butiku Biba a později v luxusním obchoďáku Harrods.

Milan Tesař 18. října 2019 • 11:18

Češi jsou v módě konzervativní. Kulturu oblékání v sobě moc nemáme, říká designérka …

Od módy v regálech byl k módě na stránkách lesklých časopisů pro podnikavou dívku, která v tom díky starším exponovaným boyfriendům a prominentní rodině uměla chodit, zdánlivě jen krůček. A člověku se zdá až neuvěřitelné, kolikrát musela selhat a padnout na ústa, než se jí povedlo prorazit.

Na ostří lokte

Nejprve ji najali jako píšící elévku do Harper’s & Queen. Psaní jí sice podle (anonymních) kolegů nikdy moc nešlo – už dávno se obtěžuje prakticky jen tvorbou úvodníků –, zato se nebála oslovit význačné fotografy typu Helmuta Newtona nebo Jima Leeho. Ale asi nebylo vhodné v tak kompetitivním prostředí plném ctižádostivých loktařek prohlašovat, že by jednou ráda vedla Vogue, nebo se věčně hádat se starší a zkušenější nadřízenou Min Hoggovou. Ze značně toxického pracovního ovzduší frnkla do New Yorku, kde posléze získala místo redaktorky Harper’s Bazaaru. Vyhodili ji až za devět měsíců. O svém údajném románku s Bobem Marleym z té doby nemluví, ani o následném tři roky trvajícím zaměstnání v erotickém ženském magazínu Viva, vedeném manželkou vydavatele Penthousu Boba Gucciona Kathy Keetonovou.

Po rozchodu s novinářem Jonem Bradshawem, který jí pomáhal ke zmíněným pracovním pozicím, si našla francouzského vydavatele desek a časopisů Michela Estebana, zásadní postavu punkrocku, a vystřídala pozice módní redaktorky magazínů Savvy a New York. Jako úspěšná inovátorka pojetí módy a módní fotografie se také sešla k polopracovnímu pohovoru s Grace Mirabellovou, tehdejší šéfkou Vogue. Údajně ji, aby řeč nestála, zpravila o tom, že by ráda její místo. Tím rozhovor skončil.

Na vysněnou pozici se ovšem Wintourová skutečně vysápala – ale až v druhé půli roku 1988. Do té doby stihla rozhádat několik redakcí, rozpustit v intrikách a vyhazovech v roce 1985 celý tvůrčí tým britské Vogue, již chvíli vedla a kde získala výše zmíněnou, přiléhavou přezdívku Nukleární zima, kterou samozřejmě nenávidí. Během necelých dvou let skoro zničila americkou mutaci časopisu House & Garden, když do měsíčníku odnepaměti věnovanému titulnímu domu a zahradě rvala tolik své módy, že se mu začalo posměšně přezdívat House & Garment, Dům & Oděv. Zmatení čtenáři ho odkládali, inzerenti se pakovali. A pakovala se i Wintourová. Zcela nepochopitelně na vyšší pozici.