nahoru

Petrovští: Bájná banda loupežníků. Byli to grázlové, nebo bojovníci proti kruté vrchnosti?

Michal Bystrov30. listopadu 2017 • 00:15
Petrovští: Bájná banda loupežníků. Byli to grázlové, nebo bojovníci proti kruté vrchnosti?
foto: Profimedia.cz

Známe je z pohádek i ze zaručeně pravých historických dokumentů. Přesto však nevíme, kde se vzali, kdo to byl a jestli vůbec existovali. PETROVŠTÍ procházejí napříč dějinami, občas někde vystrčí hlavu a pak zase zalezou do svých slují. Bájná banda loupežníků, o níž nemáme bližší informace. A ani nemůžeme. Nejde totiž o konkrétní postavy, ale o zástupný symbol pro mnoho menších problémů, jež se na našem území vyrojily po prohraném boji českých stavů na Bílé hoře.

Nedaleko Říčan, ve vsi Vojkov v okrese Praha-východ, je opuštěná autobusová zastávka. A jen pár metrů za ní v lese stojí tajuplný velký kámen. PRINC JOAN, čteme první slova nezřetelného latinského nápisu. Kdo si dá tu práci a zeptá se v říčanském muzeu, dozví se, že jde o pomník vztyčený roku 1898 na počest čtyřicetileté vlády tehdejšího majitele panství Jana II. z Lichtenštejna, přezdívaného pro jeho osvícené skutky Dobrotivý. To nás teď ale nebude zajímat. Protože když se dál pídíme po historii tohoto zapadlého místa, zjistíme cosi důležitějšího. Původní ves Vojkov byla v roce 1672 z rozkazu Janova předka, knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna, „do gruntu spálena“.

Vypálená vesnice? Co museli její obyvatelé spáchat, aby si tak strašně znepřátelili vrchnost? Odpověď zní: pomáhali Petrovským.

Přenesme se v čase ještě o nějaký ten pátek nazpět. Nacházíme se v prvním desetiletí pobělohorské doby temna. V Evropě zuří třicetiletá válka, v jejímž průběhu klesne počet obyvatel českých zemí vlivem všemožných útrap o celou jednu třetinu. Mordýři Václav Babinský (známý lotr mexický) a Johann Georg Grasel (po česku Grázl) se zatím nenarodili, zlatý čas loupežnického řemesla teprve nastane. A přece tuzemské hvozdy sužují četní neřádi, jimž se souhrnně říká Petrovští.

Kdo by rozlišoval, když ve výsledku dopadá každý incident stejně? Někdo přijde o život, jiný o své zboží, s nímž se složitě kodrcá po hlavní silnici na pražský trh, kam ovšem nikdy nedorazí. Se zločinci, ať už skutečnými, nebo domnělými, je nutno urychleně zatočit. A tak roku 1631 vydávají hrabata z Martinic a Kolovrat, Jan starší z Kulmberka, pan Přibík, Adam z Olbramovic a další jménem Jeho Milosti římského císaře a uherského a českého krále tzv. dekret o Petrovských, „poněvadž se tak veliké loupeže a mordy od škůdcův zemských, vůbec Petrovských řečených, po všech silnicích a cestách, nejvíce na jednu, dvě, tři míle okolo Prahy dějí“.

Causa Tomáš Holý: Předčasně zesnulá dětská herecká hvězda by dnes slavila své 50. …

Zbojníci proti panstvu

Kdo byli tito zemští škůdci? Jednoduchá odpověď neexistuje. Dekrety proti nim vycházely opakovaně – a nutno říci, že zbytečně. Místodržící, královští komorníci, soudci a zemští úředníci, jejichž podpisy se ocitly na jiných podobných zatykačích, upozorňují na vysokou nebezpečnost osob ocejchovaných jménem „Petrovy chasy“ a nabádají rychtáře, aby lépe hlídali na citlivých trasách, jinak se sami vystavují riziku, že na ně panovník pošle hlídku. Rychtáři se v dochovaném listě ohrazují: „…když jen málo o takových loupežnících zvěděti můžeme, ihned bez meškání nelitujíce ani zdraví, ani outrat svých vlastních na ně dnem i nocí vyjíždíme, když některého dosáhnem, v městě radním obviňujeme…“

Tak či tak, Petrovské se nedařilo vymýtit. Týden co týden přibývalo v žaláři vězňů označovaných za jejich kumpány. „Ale sedláci, ovčáci, vinaři i jiná sběř, kdež takové škůdce zemské natrefujeme, že domácí jejich jsou, je vymlouvají, zastávají a za ně připovídají, a když z jedné vesnice do druhé přijíždíme a přicházíme, dí, že jich v tom a v tom místě, kde jsme byli, tolik a tolik zůstávalo, patrně se pochloubají, tak že nám jakožto lidem, kdo jakého ducha jest, zvěděti možná víc není.“

Vypadá to na klasickou pomoc chudého lidu zbojníkům, o nichž se soudí, že vedou ozbrojený odpor vůči panstvu. Nabízí se tedy otázka, zda si ti nahoře trable s Petrovskými nezavinili sami. Zkoumejme znovu dějiny okolí vsi Vojkov, protože právě na nich se dá složitost tohoto fenoménu krásně ukázat. Území, k němuž patřilo město Říčany, Koloděje, Uhříněves anebo Újezd s poplužním dvorem na Vidrholci (Klánovický les, kde se Petrovští také zdržovali), získal císařský komisař Karel I. z Lichtenštejna v rámci pobělohorských konfiskací do dvou let po popravě sedmadvaceti českých vůdců stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze, kterou jako předseda mimořádného soudu sám řídil!

Islám v kostce: Jak se z Mohameda stal muslim, co je korán a proč se muslimové…

Pod praporem s umrlčí hlavou

Co následovalo, víme: povoleno bylo pouze katolické vyznání, nekatolíci museli buď odejít ze země, nebo se zříci své víry. Přidá-li se k tomu špatný charakter správce panství, je na problémy zaděláno. Jak píše historik Miškovský: „Kníže Karel Lichtenštejn ujal se správy lacině nabytého statku velmi rázně, což bolestně záhy pocítili sedláci a houfné útěky z živností neměly vždycky motivů náboženských. Ale i pro bezpečnost šel kníže dále než k útisku. V starém urbáři zachovala se nám paměť, jak uměl kníže zacházeti s lidmi, které jeho uředníci prohlásili za loupežníky: ves Vojkov, na silnici kosteleckoříčanské, kde prý Petrovští nalezli svůj úkryt a cestující znepokojovali, kázal prostě zapáliti a s povrchu zemského vyhladiti.“

Zdá se, že za Petrovské nebyli primárně označováni lupiči a vrazi, ale ti, kdo se nehodlali smířit s daným stavem věcí. V roce 1626 – šest let po nešťastné bitvě na Bílé hoře – se pokusili sedláci zmocnit zámku v Kostelci nad Černými lesy, vzdáleného od Vojkova pouhých 11 kilometrů. Vzpoura se nezdařila, a tak povstalci utekli do lesů a tam přežívali až do následujícího roku, kdy byli násilím pochytáni. V téže době poničili vzbouření sedláci hrad Český Šternberk. Na Vožicku a Sedlecku dokonce utvořili oddíly a hájili svůj majetek a životy pod černým praporem s umrlčí hlavou. Nevole poddaných, vyjádřená silou, se stala celospolečenským jevem. Bezohlednost nových, pobělohorských pánů a náboženský útlak však vzápětí překonala jiná forma represe.

Třicetiletá válka, orámovaná lety 1618 a 1648, znamenala pro Čechy naprostou katastrofu. Po vpádu saské a švédské armády do Prahy ve třicátých letech 17. století začalo v celé zemi rabování. Takto kupříkladu zdokumentoval purkrabí Jiří Schleinitz Biernický v březnu 1634 chování okupantů na zámku Choltice u Pardubic: „Co se týká škod a zničení, co se stalo od vojáků poddaným, nemohou se správně popsat. Vojáci si počínali tak, jak doposud se nestalo. V zámku a ve dvoře vrata rozbili, ve dvoře všechny zámky zuráželi, zkrmili 50 korců ovsa, poddaným z jiných vesnic panství 18 klisen vzali, v Cholticích v domech všechno roztřískali. Dal jsem jim čtyři sudy piva a jiné věci. Mušketýry, kteří tu jako salvaguardia byli, ztloukli a zranili. Pak se pustili do ovcí a ryb. Bůh ví, jak se nám dále povede.“

Geniální vědec Stephen Hawking se stal součástí popkultury. Jak žil a jaký byl?

První byli Martínkové

Zprávy o tažení cizích armád se rychle šířily, rodiny opouštěly své domovy. Obyvatelé museli na vítězné vojsko přispívat, a když neuposlechli, vraceli se žoldáci stále znovu, dokud z nich válečné kontribuce doslova nevymlátili. Dělo se tak za několikerého vpádu Švédů i ve chvílích, kdy měli navrch císařští, kteří dobytá území znovu osvobozovali. V této situaci se nejeden chalupník i měšťan rozhodli Čechy opustit. Včetně votického purkmistra Víta Paseckého, jemuž patřil velký grunt, nazývaný Petrovský. Jednou v noci po příchodu císařských vojáků se Pasecký sebral a jen se dvěma klisnami Votice na Benešovsku opustil. Spolu s ním zvedlo kotvy ještě jedenáct měšťanských rodin. Je snad tohle počátek legendy o psancích, jimž se nadává do Petrovských? Nevíme. Jisté je, že toto jméno postupně vytlačilo v úředních dokumentech starší, značně rozšířené označení blíže nespecifikovaných živlů. Dříve, za vlády císařů Rudolfa II., Matyáše II. a Ferdinanda II., se totiž českým lotrům neříkalo Petrovští, ale Martínkové.

A opět nešlo o konkrétní osoby, nýbrž o obecné přirovnání – jako když na někoho ukážeme, že je chuligán. Pojmenování „Martínkové“ má základ ve dni svatého Martina, kdy byli v českých zemích tradičně propouštěni řemeslníci, oráči, pacholci a ostatní „lidé služební“ a místo nich nabíráni noví. Ti, kdo v ten den přišli o práci, často jinou nenašli, a tak přitáhli do Prahy a zde zůstali na ulici. V roce 1598 proto vydává Rudolf II. patent tohoto znění: „Se strany Martínkův, kteří obyčej mají ze všech krajin, při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zde v zahálce zůstávati, na to úředníci pozor míti budou, aby jich šenkýři nepřechovávali.“

Martínkové byli vlastně tím, čemu se v Americe říká „hobo“. Kdežto pod pojem Petrovští, rozšířený v první polovině 17. století, se vešli všichni váleční zběhové, propuštěnci a vzbouřenci, jež zrodila nepěkná éra po bělohorském debaklu. Část z nich prý nalezla úkryt ve skalách na pražském vrchu Petřín. Jmenovali se snad po něm? Další obsadili vypleněnou košířskou usedlost Popelka. Podle očitých svědků se „Petráci“ organizovali po vojenském způsobu, udělovali si navzájem hodnosti jako v armádě a takto sešikováni podnikali výpravy až někam k Berounu. Proto se také přímo v Berouně usadil dragounský pluk, jenž Petrovské odchytával. V roce 1668 mu padl do tenat nějaký Matěj Skřivánek, jindy zase zvlášť nebezpečný Honza Krejčí (tomu se z vězení podařilo utéci). Roku 1678 lámal kat v kole „Petráka“ Václava Štachla, slyšícího na přezdívku Plechař. O houževnatosti těchto těžko identifikovatelných individuí svědčí fakt, že o potlačení jejich činnosti mnohokrát jednal český sněm a musel se jimi zabývat ještě král Leopold I.

20 nejlepších akčních filmů 21. století. Tady jsou důvody, proč se na ně podívat

Osel, kočka, pes a kohout

Čtenáři starých pověstí jistě vědí, že zkazky o Petrově chase nejsou rozšířené jen v okolí Prahy, ale i na Kokořínsku, Plzeňsku (kde leží Petrovská díra), Mladoboleslavsku a tak dál. Za to však nejspíš může lidová tvořivost a také pomluvy, kvůli nimž docházelo po celém českém území k bezpočtu křivých obvinění a nespravedlivých soudů. Bylo přece ohromně snadné svést všechno na neznámou temnou sílu: obávané Petrovské. „Mimo lotry se i méně vinní aneb i docela nevinní lidé sebrali – a trýznili,“ píše se na toto téma v Květech z roku 1866. „Denunciaci se otevřely brány, nepřízeň osobní, zášť proti nelibému smýšlení politickému a náboženskému používala prostředkův podávaných, aby si jinou cestou zjednala průchodu.“

Netrvalo dlouho a fenomén Petrovských se stal nedílnou součástí orální tradice. V literární rovině je máme spojené především s pohádkou Zvířátka a Petrovští, kterou pod pseudonymem Václav Říha napsal univerzitní knihovník a později řádný profesor srovnávacích dějin na Karlově univerzitě Václav Tille. Znalec K. J. Erbena a autor důležité monografie Boženy Němcové vycházel z německé verze bratří Grimmů, kterou už před ním upravil pro české čtenáře učitel a spisovatel Adolf Wenig a po něm zase básník František Hrubín. Na základě Hrubínova zpracování vznikl v roce 1946 animovaný film Jiřího Trnky, odměněný hlavní cenou na festivalu v Cannes. Z cizích autorů se tématu dále věnoval Hans Christian Andersen. Ovšem samozřejmě ani on, ani bratři Grimmové se nezabývali nějakými českými bandity, ve světovém kontextu zanedba­telnými.

V Německu pohádku znají pod názvem Brémští muzikanti (Die Bremer Stadtmusikanten). Hrdiny jsou čtyři přestárlá zvířátka, jichž se majitelé chtějí zbavit, což chudáci osel, pes, kočka a kohout nemohou dopustit, a tak utečou s podivným cílem: dostat se do města Brémy, kde se chtějí živit hudbou. Cestou však potkají loupežníky, kteří před jejich „muzikou“, čili neskutečným hýkáním, mňoukáním, kokrháním a vytím, v hrůze utečou. Zvířátkům po lupičích zbude prázdný dům, kde se jim tak zalíbí, že své plány změní a do Brém nikdy nedoputují. S Petrovskými nemá jejich příběh pranic společného. Úplně stejně mohl český upravovatel dát raubířům jména Babinský, Don Špagát, Špinifiks a podobně. Vybral si Petrovské, čímž jim dodal lidský rozměr, který záznamy v suchých úředních listinách postrádají. Legenda tak žije dál – i když ve zcela jiném duchu, než jak ji vnímal člověk minulých staletí.

Ota Filip: Příběh spisovatele, na jehož osudu se podepsaly dějiny
Marek Stoniš 10. března 2018 • 15:14

Ota Filip: Příběh spisovatele, na jehož osudu se podepsaly dějiny

Jak se volí do Senátu: Nekroužkujte, vyberte jen jednoho kandidáta. Volby ale může…

Michal Bystrov




Kurzy měn
25,720
22,590
28,610
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější