Carl Von Linné

EVA VESELÁ

V letošním roce slaví svět třísté výročí narození „knížete botaniků“ Carla von Linného (23. 5. 1707-10. 1. 1778). Švédský přírodovědec a lékař je zakladatelem botanického systematického třídění.

„Ten člověk nemá o botanice ani ponětí!“ rozzlobil se správce botanické zahrady v Chelsea Miller, když vyprávěl přátelům o hostu, který přibyl ze zahraničí. „Celý den se mnou chodil po zahradě, ukazoval, co máme siru Cliff ordovi zabalit, ale když jsem se mu podíval do poznámek, nevěřil jsem vlastním očím. Psal si úplné nesmysly.
Tak se přece žádná rostlina nejmenuje! Prý se na kontinentě zavádí jednodušší názvosloví! Jednodušší! Kdo to kdy slyšel...“


K zavedení nového pořádku v třídění a pojmenování rostlin musel Linné projevit velkou odvahu a značné sebevědomí. Linného novátorská práce, Systema naturae (Soustava přírody), zárodek jeho pozdějšího vědeckého třídění rostlin, živočichů a minerálů, byla pokládána za nejvýznamnější přírodovědecké dílo od dob Aristotelových. Vědce v Leidenu zaujala natolik, že v roce 1735 prosadili její vydání.
Útlý svazek o šestnácti stranách způsobil nevídaný rozruch: má, nebo nemá Linné pravdu? Krátké a výstižné popisy všech dosud známých organismů, radikální zásah do zavedené praxe mnohomluvných názvů, které nahrazuje binomickou nomenklaturou, tzn. zavedením dvojslovných názvů, to byl vskutku revoluční převrat.
Právě v zavedení dvojslovného názvosloví tkví hlavní zásluha švédského botanika. Jedna jediná rostlina měla často několik dlouhých jmen, v každé zemi se názvosloví tvořilo zvlášť. Linné viděl, že sáhodlouhá jména zatěžují paměť a komplikují orientaci. Slavný je příklad rybízu: obyčejný rybíz, botanicky meruzalka (rod) červená (druh), byl například u botanika Bauhia nazýván Grossularia, multiplici acino: seu non spinose hortensis rubra, seu Ribes offi cinarum. Rudbeck starší ho jmenuje Ribes domestica, fructu rubro minore, Rudbeck mladší pro změnu Vitis vinifera Ribes sylvestris dicta, fructu rubro. Linné zvolil jednoduché, krátké a výstižné jméno, které se skládá z pojmenování rodového, Ribes, a druhového, rubrum. Dodnes se rybíz vědecky jmenuje Ribes rubrum.

SEXUÁLNÍ ŽIVOT ROSTLIN


Linné vybudoval svou soustavu na vnější podobnosti rostlin, na pohlavním životě rostlin, o němž se v té době ve vědeckých kruzích teprve začínalo opatrně hovořit. Zavedl názvy pro všechny rozmnožovací orgány rostlinného rodu a druhu - kalich, koruna, tyčinky, pestík, perikarp, semeno. Nejvíce jej zajímaly tyčinky a pestíky. Napsal malé pojednání De nuptis et sexu plantarum (O páření a pohlaví rostlin), na jehož základě byl povolán k přednáškám z botaniky na uppsalské univerzitě.
O sexuálním životě rostlin psal vskutku básnicky a nebál se srovnání s milostným životem lidí: „Okvětní plátky jsou svatebním ložem, které Stvořitel s takovým umem a krásou vytvořil, vznosné jako vznešená postel s nebesy a provoněné tolika jemnými vůněmi, že ženich s nevěstou mohou slavit své zásnuby jako tu největší slavnost ze všech.“ Linné měl skutečně vytříbené jazykové schopnosti, proto nepřekvapí, že švédský dramatik August Strindberg poznamenal: „Linné je ve skutečnosti básník, který se shodou okolností stal přírodovědcem.“ J. W. Goethe, který byl nejen básníkem, ale i mužem vědy, zase soudil: „Kromě Shakespeara a Spinozy mě z mrtvých velikánů ovlivnil nejvíce právě Carl von Linné.“
Klasiř kace rostlin podle způsobu rozmnožování byla přehledná a pochopitelná, ovšem v mnoha případech se neosvědčovala. Dnes tuto soustavu považujeme za umělou, převládlo pojetí tzv. přirozené, kdy bratři Jussieuové v Paříži budovali soustavu vycházející z přirozené, vývojem dané příbuznosti čeledí, rodů a druhů. Ovšem Linného umělá soustava rostlin se udržela až do dvacátých let 19. století. Na sklonku života byl i Linné zastáncem přirozené soustavy a prohlásil, že bude potřeba mnoha let k tomu, aby rostliny mohly být přeřazeny či v případě rostlin objevených a z různých koutů světa dovezených nově zařazeny.
Někteří kritikové Linného teorii rozmnožování rostlin vytýkali i její explicitně sexuální povahu. Botanik Johann Siegesbeck to dokonce nazval „odporným smilstvem“. Linné se mu za to ale elegantně pomstil - jednu plevelnatou rostlinu malého vzrůstu nazval po svém odpůrci, Siegesbeckia. Pro krásné květiny volil naopak jména svých přátel (Rudbeckia, Celsia, Moraea, Cliff ortia aj.).

ŽIVOT NA ZAHRADĚ


Linné se narodil 23. 5. 1707 v rodině luteránského pastora Nilse Ingermarssona, který si ke svému příjmení přidal jméno Linn podle staré lípy rostoucí v jeho rodné vesnici. K faře náležela velká zahrada a z Linného otce se stal vášnivý zahradník - vysázel spoustu květin, zahrada patřila k nejkrásnějším široko daleko. Malý Carl otce stále doprovázel a neúnavně se vyptával na jména rostlin. Co pro chlapce rostliny znamenaly, dokresluje i to, že k vánocům dostával květiny.
Otec si přál, aby se z jeho syna stal také pastor, k tomu ovšem Carl vůbec netíhl. V mnoha předmětech se špatně učil, respektive se asi neučil vůbec. Vynikal naopak ve fyzice, matematice a přírodních vědách. Botanika ovšem byla jeho celoživotní láskou. Rozhodl se tedy pro studium medicíny, kde se tehdy botanika přednášela - týkala se především léčivých rostlin a využívána byla i v oblasti přípravy léků. Na univerzitu se Carl zapsal jako Carolus Linnaeus (později byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a přijal predikát von Linné). Protože se doktoráty ve Švédsku neudělovaly, získal ho až v Holandsku.
Zajímal se také o mineralogii, studoval nerosty, fáral do dolů a navštěvoval přednášky na hornické škole v Dalekarlienu. Tady se zamiloval do dcery bohatého městského lékaře, Sary Lisy Moraeusové. Její otec si ovšem stanovil jako podmínku právě složení doktorátu z medicíny, aby měl Linné diplom a zajištěnou existenci. Dal mu k tomu lhůtu tří let. Linné si sice doktorát udělal v Hardewijku velmi rychle (1735), ovšem s návratem nespěchal, protože se mu dostalo možnosti prohlubovat své botanické zájmy a v zahraničí také vydal své první vědecké práce. Měli o něho zájem v Londýně, v Paříži, v Madridu - všude naléhali, aby zůstal. Ovšem teprve když se rodina jeho nevěsty ozvala, aby se vrátil, nebo že se po ženichovi poohlédnou jinde, urychleně se v roce 1739 oženil. Se ženou pak měli sedm dětí.

SPISY I KLATBA


V Holandsku vydal také svá nejslavnější díla: Fundamenta botanica (1736, Základy botaniky) a Bibliotheca botanica (1736, Botanická knihovna). Výjimečným byl pro Linného rok 1737, kdy vydal celkem šest spisů. Základní význam má ovšem až desáté vydání spisu Systema naturae (1758, Soustava přírody), jehož první vydání vyšlo o 23 let dříve v Leidenu. Srovnámeli rozsah prvního a desátého vydání, zdá se, že útlá publikace z roku 1735 je pouhým rejstříkem. V desátém vydání se poprvé používá binomický systém důsledně, a to jak pro botaniku a mineralogii, tak nově i pro zoologii.
Proto se rok 1758 pokládá za počátek zoologického názvosloví. Tento přehled všech tří přírodních říší představuje podstatu Linného reformy. Je obdivuhodné, kolik práce stačil Linné za svůj život vykonat. Byl neuvěřitelně pilný, ale také jej provázely šťastné okolnosti: o jeho práci měli zájem bohatí mecenáši, kteří se nebáli novátorských myšlenek a ř nancovali vydání jeho vědeckých děl. Vedle psaní přednášel na univerzitě, v době univerzitních prázdnin vyučoval zahraniční hosty. Určoval, zařazoval a pojmenovával nově objevené rostliny, které mu jednak dodávali botanikové, či dokonce králové z jiných zemí, jednak sám vysílal své studenty do světa, do oblastí, které byly dosud z botanického hlediska neprozkoumané. Jeho vlastní díla vycházela v nových a nových vydáních a byla postupně rozšiřována a doplňována. V roce 1751 vydal spis Philosophia botanica (Botanická ř lozoř e), souhrn své přírodní ř lozoř e, o němž J.-J. Rousseau řekl, že je to „kniha nejř lozoř čtější, jakou jsem kdy viděl. Obsahuje více moudrosti než největší folianty. Jediné slovo není v ní zbytečné.“
Linné v dopise svému žákovi, botaniku Thunbergovi, napsal: „Osud nám nabízí naše štěstí zřídka víckrát než jednou. Odvážíme-li se přijmout je, jsme navždy šťastni nebo nešťastni. Tu se musíme dívat, zda nás Bůh určil k tomu, co vyplývá z naší náklonnosti a chuti, které v nás Pán Bůh dříve vypěstoval; poněvadž to udělal sám, je s to přivést vše k dobrému konci.“

Linného díla se nicméně ocitla i na seznamu papežem zakázaných knih. Byla prohlášena za kacířská (1758), neboť čím v nich viděl názor, který pokládá přírodu za jedinou skutečnost a podřizuje jí i ducha. Linné věřil, že vzhledem k tomu, že Bůh stvořil svět, je možné porozumět Boží moudrosti studiem jeho výtvoru.
V předmluvě ke spisu Systema naturae napsal: „Země byla stvořena ke slávě Boží... Studium přírody vyjeví božský řád Božího stvoření, a proto bylo úkolem přírodovědce vytvořit takový systém třídění, který by odhalil tento vesmírný řád.“
Dožil se však satisfakce: v roce 1773 v dopise Thunbergovi, jenž se stal Linného nástupcem na uppsalské univerzitě, píše: „Papež, který před patnácti lety nařídil, aby moje knihy, jež přijdou do církevního státu, byly spáleny, sesadil nyní profesora botaniky, jenž nerozuměl mé soustavě, a jmenoval na jeho místo jiného, který má přednášet podle mé metody a teorie.“

PŘEDZVĚST SMRTI


Smrt se Linnému ohlásila již v roce 1774. Vybrala si pro to navýsost vhodné prostředí - skleník. Právě tady byl Linné stižen záchvatem mrtvice. Do deníku si zapsal: „Linné kulhá, sotva může chodit, mluví nesrozumitelně a sotva může psát.“
Na vánoce roku 1777 se jeho stav dočasně zlepšil, král mu poslal několik vozů cenných darů, především mnoho zatím nepopsaných a nezařazených rostlin, ty už ale určit nestačil -v lednu roku 1778 během bohoslužby v uppsalské katedrále umírá. Možná tyto rostliny pak určil na nebesích v rajské zahradě, kde jsou jistě archivovány všechny druhy od počátku světa. A v Linného osobním ráji jsou opatřeny popisky vytvořenými podle jeho systému.

LINNÉHO SYSTÉM V ČESKU: BRATŘI PRESLOVÉ


Linného metodou, byť již s malými odchylkami, se řídili i Jan Svatopluk Presl (1791-1849) a jeho mladší bratr Karel Bořivoj Presl (1794-1852), kteří se pokusili vytvořit první úplný soupis českých rostlin a položili základy českého botanického názvosloví. Bratři Preslové museli ve své době vystupovat proti názoru, že čeština není jazyk vhodný pro pěstování věd, a museli bojovat i s nedostatečnou slovní zásobou. Proto nová slova buď přejímali ze slovanských jazyků (nejvíce z ruštiny), překládali z latiny či němčiny, nebo je sami nově vytvářeli. Často šlo o slova zvukově velmi lahodná a přitom vědecky výstižná.
V roce 1819 vyšel spis Flora Čechica (1819, Květena česká), jehož text je psán latinsky, předmluva dvojjazyčně - latinsky a česky. Preslové měli v úmyslu popisovat rostliny česky, ale nebylo dosud vytvořeno úplné české botanické názvosloví. Česká botanická terminologie byla pak otištěna v Rostlináři (1820) Jana Svatopluka Presla. Zde také najdeme Preslova „Pravidla tvoření českých rodových jmen rostlin“. Ovšem již v roce 1818 napsal Karel Bořivoj Presl disertaci na téma sicilské květeny se speciálním zřetelem k trávám a v této útlé knížce byla poprvé vypracována systematická binomická nomenklatura trav. Současně se tato knížka stala nejstarší botanickou publikací, kde tiskem vyšlo české názvosloví. Karel Bořivoj Presl celý život zasvětil studiu nových a neznámých druhů rostlin a vyznačoval se neomylným citem pro stanovení nového rodu.
V roce 1846 vydává Jan svatopluk Presl ve dvou svazcích Všeobecný rostlinopis a v roce 1848 spis Počátkové rostlinosloví, kde je shrnuta botanická terminologie. Odtud čerpá novodobé české botanické názvosloví jazykovou strukturu a celý svůj základ. Filip Maxmilián Opiz to v roce 1849 shrnul slovy: „Jan Svatopluk Presl skrze svůj rostlinopis do řady nejlepších vědeckých osobností postaviti se může. Nyní jsme v tom stavu, že o rostlinách česky psáti můžeme.“ Jan Svatopluk Presl také přednášel na univerzitě, ovšem nejprve německy. Poprvé zazněla čeština v přednáškové síni pražské lékařské fakulty na podzim roku 1848, a to právě z jeho úst. Chtěl podat důkaz, že česky lze říci to co latinsky, francouzsky, anglicky či německy a že čeština svými výrazovými možnostmi dokonce uvedené jazyky překonává.