Jiří Dienstbier

V noci z 2. na 3. prosince roku 1989 jednali studentští vůdci o dalším postupu proti komunistům. Jedním z členů celostátního stávkového výboru byl i tehdejší student strojní fakulty ČVUT Jiří Dienstbier, syn známého českého disidenta. Bylo krátce před výměnou ministrů ve vládě tehdejšího federálního premiéra Ladislava Adamce a radikálnější členové stávkového výboru se s tím nehodlali spokojit. Prosazovali, aby stávka pokračovala až do jmenování Václava Havla prezidentem. Dienstbier tehdy patřil k méně početnému umírněnějšímu křídlu, jež chtělo stávku ukončit. Při hlasování však tito lidé prohráli. Kolem druhé hodiny v noci byl Dienstbier vyslán do Laterny magiky, kde zasedal krizový štáb Občanského fóra, aby výsledek jednání oznámil dalším „revolucionářům“. Ve zšeřelém hledišti divadla sedělo asi šest lidí, ob místo po Dienstbierově pravici Václav Klaus. Když Dienstbier přednášel stanovisko stávkujících studentů, začal Klaus nesouhlasně kroutit hlavou.

„Zítra bude jmenována vláda. Vy jste v tom stávkovém výboru snad banda pitomců. Kdyby tam byl můj syn, tak se něco takového nemohlo stát,“ rozčiloval se budoucí ministr financí. Dienstbier si dodnes vzpomíná, že slovní spojení „banda pitomců“ zopakoval Klaus asi třikrát. „Byla to má soukromá léčba Klausem. Mlčel jsem, myslel si svoje a říkal si, kde ten jeho syn tedy, sakra, je. Od té doby si ho osobně nevážím,“ líčí dnešní senátor a místopředseda ČSSD. I proto se nedávno Dienstbier postavil do čela skupiny senátorů, kteří Václava Klause poslali před Ústavní soud kvůli velezradě.

NEŘÍZENÁ STŘELA

Stejně tak kořeny Dienstbierova napjatého vztahu s Milošem Zemanem lze vystopovat v hluboké minulosti. V roce 2000 tehdejší předseda ČSSD a premiér neváhal osobně přijet na sjezd Mladých sociálních demokratů (MSD) do Tábora, aby rázně vystoupil proti Dienst­bierovi, jenž se měl stát novým šéfem této mládežnické stranické organizace.

Mladí socialisté měli v půli Zemanova vládnutí ve straně velký vliv, byli jedním z významných mocenských center Lidového domu. Do roku 2000 měli v MSD navrch Zemanovi stoupenci, proto jeho straničtí odpůrci v čele se Stanislavem Grossem, jeho asistentem Richardem Dolejšem či Petrou Buzkovou dělali vše pro to, aby organizaci ovládli. Při hledání vhodného kandidáta na předsedu mladých socialistů padla volba na Dienstbiera, jenž měl zkušenosti s řízením „dorostu“ Svobodných demokratů, nástupců Občanského hnutí. Po­dle vzpomínek jednoho z aktérů byl už tehdy Dienstbier rázný, protizemanovsky naladěný, a navíc „už to jméno samo o sobě mělo zvuk“.

Navzdory Zemanovu osobnímu angažmá nakonec Dienstbier na sjezdu MSD v Táboře uspěl. O pár týdnů později už prosazoval usnesení požadující Zemanovu rezignaci na post předsedy ČSSD, protože strana prohrála historicky první krajské volby. Dienstbier dodnes tvrdí, že se mu povedlo usnesení prosadit. Někteří členové tehdejšího vedení MSD však oponují, že návrh neprošel. Dienstbier ho prý přesto později prezentoval v předsednictvu ČSSD jako řádně přijatý a hledal pro něj podporu i tam. Ale neuspěl.

Mladým sociálním demokratům vládl Dienstbier dva roky, během nichž rezignovali dva jeho zástupci a jako důvod uvedli, že se jim nelíbí předsedův styl řízení. Po dvou letech se ho někdejší spojenci zbavili, když mu na sjezdu v Praze ani neschválili bilanční zprávu ohlížející se za jeho předsednickou érou. Jako hlavní důvody dnes uvádějí Dienstbierovu lenost, neschopnost dohody a fakt, že hrál vždy jen na sebe.

V politické kariéře syna slavného disidenta a polistopadového politika Jiřího Dienstbiera se už několikrát opakoval podobný příběh. Představitelé nějaké frakce si ho vybrali do role „beranidla“ proti jiné frakci, nebo naopak jako „fíkový list“ zakrývající jejich potíže. Dienstbier kývl, ale záhy se „utrhnul“ a začal se chovat po­dle svého. Někdo by řekl, že se stal neřízenou střelou. Buď dohody se svými „loutkáři“ ignoroval, nebo se přímo postavil proti nim. Tím se sice dostal na vrchol žebříčku popularity, ale také si tím získal pověst člověka jednajícího vždy hlavně ve svůj prospěch. Člověka, proti němuž se nakonec spojí jeho odpůrci i spojenci, protože ho mají všichni plné zuby. Jedna z těchto epizod právě končí. Naplní-li se kuloární informace z ČSSD, měl by právě z důvodů své nevypočitatelnosti přijít na nynějším, ostravském sjezdu socialistů o křeslo místopředsedy strany. Bez ohledu na žebříčky popularity.

KRIMINÁLNÍKŮV SYN

Třiačtyřicetiletý Jiří Dienstbier se narodil ve Washingtonu, kde byl jeho otec na konci 60. let zpravodajem Československého rozhlasu. Proto má i americké občanství. To však zjistil až ve svých jedenadvaceti letech. Na americké ambasádě se totiž dožadoval udělení studijního víza a byl dost překvapen, když mu je odmítli udělit. Jako důvod uvedli, že občan Spojených států vízum dostat nemůže. Místo víza si tak o den později z ambasády odnášel americký pas.

Oba jeho rodiče sice podepsali Chartu 77, komunistickou šikanu však podle svých slov Dienstbier mladší přímo nepociťoval. „Jen do té míry, že mě třeba nevzali na jazykovou základní školu. Chodil tam už starší bratranec, a tak mě i dalšího bratrance odmítli s tím, že jim jeden Dienstbier stačí,“ vzpomíná. Něco podobného se odehrálo po podání přihlášky na gymnázium. Musel se spokojit se strojní průmyslovkou. „Ale nějaká šikana? To ne. Jen když tátu zavřeli za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, poslala mě učitelka občanské výchovy za dveře a spolužákům řekla, že mám otce kriminálníka a mají si na mě dávat pozor. Efekt to ale mělo spíš opačný. Stejně tak mi i učitelé vyjadřovali spíš sympatie. Byť pochopitelně soukromě a opatrně,“ vzpomíná.

Nakonec se v době přestavby dostal v roce 1988 na strojní fakultu ČVUT a o rok později spoluzakládal opoziční sdružení STUHA, které se 17. listopadu 1989 podílelo na studentském pochodu z Albertova na Národní třídu. Dostal se do stávkového výboru, dělal spojku mezi studenty a Občanským fórem, kde se poprvé setkal s Václavem Klausem … A dostal se na práva. Jenže studia musela počkat.

VELIKÝ INTROVERT

Z původně nevolitelného místa se totiž Dienstbier dostal na kandidátce Občanského fóra do Federálního shromáždění. Dva roky tam kromě jiného působil v bezpečnostním výboru či v Komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu, jež měla za cíl rozkrýt činnost komunistických bezpečnostních složek v čele se Státní bezpečností. Jeho vrstevník a známý ze studentského hnutí Marek Benda se do hodnocení Dienstbierova vystupování v té době pouští jen velmi opatrně. „Ke všem, se kterými jsme připravovali 17. listopad, mám výraznou míru slabosti a pochopení. Ale podle toho, jak se tehdy ve Federálním shromáždění stavěl proti restitucím a prosazoval rovnostářské privatizace, pro mě byl už tehdy podivnej levičák.“ Byť toho spolu v revolučních měsících spoustu prožili, na pivo dnes nezajdou. „Věcně si moc nerozumíme. A on ani není moc typ na chození na pivo, je velkým introvertem,“ vysvětluje Benda.

V polovině Dienstbierova působení ve Federálním shromáždění došlo k druhé události, kterou on – ale ani jeho otec – Klausovi nikdy nezapomněli. K rozdělení Občanského fóra, z něhož vzešla Klausova Občanská demokratická strana a krajně neúspěšné Občanské hnutí v čele s Dienstbierem starším. Občanské hnutí se spoustou ministrů v roce 1992 oproti všem očekáváním nepřekročilo ani pět procent nutných pro vstup do parlamentu. O čtyři roky později, kdy už ve středních Čechách kandidoval pod hlavičkou nástupnických Svobodných demokratů i Dienstbier mladší, dokonce nedosáhli ani na tři procenta. Přišli tím o státní příspěvek za účast ve volbách a se stranou byl konec.

S RATHEM VE ŠPALÍČKU

Jiří Dienstbier v té době dostudoval práva a nastoupil nejprve jako koncipient a posléze i jako partner do advokátní kanceláře komunistického expremiéra Mariána Čalfy. Přesto mu působení v OH a u Svobodných demokratů k něčemu politicky bylo. V jejich dorostu, Klubu mladých liberálů, totiž poznal spoustu zajímavých lidí. Když ještě zasedali ve Špalíčku, v dolní části Václavského náměstí, mluvil tam z balkónu tehdejší šéf Lékařského odborového klubu (LOK) David Rath, jenž za Svobodné demokraty v roce 1996 neúspěšně kandidoval do sněmovny. Přímo mezi mladými liberály zase seděl třeba dnešní člen ČSSD Miroslav Poche. S ním Dienstbier v roce 1997 zamířil do ČSSD. Poche se tam na rozdíl od Dienstbiera stal poměrně rychle vlivným funkcionářem, dokud na něj při kampani v roce 2010 neprasklo, že rozepisoval stotisícové dary jako stranické členské příspěvky.

Dienstbier byl na kandidátky zpravidla zapisován jako outsider, ale obvykle dokázal přeskákat spoustu kandidátů zapsaných před ním. Poprvé, když se chtěl ještě v řadách Svobodných demokratů dostat v roce 1994 do zastupitelstva Prahy 2 a dostal se z nevolitelného sedmého místa na místo druhé. V oranžových barvách ČSSD později sice dvakrát neuspěl, ale v roce 2006 se mu to povedlo. Dokonce byl lídrem kandidátky.
Když tedy o tři roky později Jiří Paroubek shodil vládu Mirka Topolánka, začal se Dienstbier, toužící po „velké“ politice, poptávat po místu na pražské kandidátce do sněmovny. A málem mu to vyšlo.

PRAŽSKÝ BYZNYS

O přízeň voličů se sice v roce 2010 ucházel z nevolitelného devátého místa, nakonec však skončil pátý. Právě tento nepříliš nápadný moment se stal pro Dienstbierův odraz do nejvyšších politických pater klíčovým. Jako první náhradník se totiž stal adeptem na poslanecké křeslo, kdyby kdokoli ze čtveřice úspěšných socialistů ve sněmovně z nějakých důvodů skončil.

Pražští socialisté byli před nadcházejícími komunálními volbami v těžké depresi. Preference vypadaly hrůzostrašně, lepší nebyla ani nabídka jejich tváří na kandidátní listině. S Petrem Hulinským, Karlem Březinou, Miroslavem Pochem či někdejším komunistickým esenbákem Janem Slezákem v hlavním městě opravdu díru do světa udělat nelze. Jenže kde vzít někoho, kdo by mohl aspoň trochu konkurovat favoritovi z TOP 09 Zdeňku Tůmovi nebo nové tváři ODS Bohuslavu Svobodovi?

A tak se zrodil nápad nasadit Dienst­biera. Mívá dost preferenčních hlasů, má zvučné jméno po otci, je neokoukaný. A hlavně ho komunální politika příliš nezajímá, touží po Poslanecké sněmovně. Tak nějak prý Hulinský s Březinou uvažovali, než Dienstbiera pozvali do sálu Vzlet v Heroldových sadech v Praze 10. Nedaleko stadiónu fotbalové Bohemky, kde je Dienstbier dodnes považován za boha, neboť v roce 2005 spoluzakládal Družstvo fanoušků Bohemians, které pomohlo udržet tradiční klub na fotbalové mapě.

Podle pražské legendy měli Hulinský s Dienstbierem v Heroldových sadech dokonce podepsat smlouvu. Jako lídr kandidátky měl Dienstbier pomoci socialistům k místům v městské radě. A protože s obsazením primátorského křesla nikdo v ČSSD nepočítal, měla Dienstbierova role v pražské politice po volbách skončit. Na revanš by se Hulinský vzdal poslaneckého mandátu a věnoval se výlučně Praze, zatímco do sněmovny by se „za zásluhy“ přesunul náhradník Dienstbier. Prostě obyčejný politický obchod.

Zda byla dohoda stvrzena i písemně, zjistit nelze. Lidé z okolí Hulinského tvrdí, že se dokument ztratil. Dienstbier sice takto nastíněnou dohodu potvrzuje, ale popírá, že ji podepsal. Také si prý vymínil, že ze sebe v kampani nebude „dělat idiota“.

V roli čím dál populárnějšího lídra se mu navíc evidentně zalíbilo. Když vytrvale hřímal proti velké koalici a ODS řízené ze zákulisí „šíbrem“ Tomášem Hrdličkou, byli z něj Hulinský a spol. vysloveně nešťastní. V listopadu 2010 autorovi tohoto textu někteří z nich dokonce vykládali, jak Dienstbiera „přesvědčovali, žádali, naléhali a prosili ho, aby nevylučoval žádnou koalici, aby měli lepší vyjednávací pozici“. Za druhé mu „důrazně doporučovali, ať nekope do někoho, kdo rozhoduje o všem“, tedy do ­Hrdličky. Všechno bylo marné.

Jenže téměř 18 procent hlasů pro ČSSD bylo především zásluhou Dienstbiera. Jeho popularita ještě vystoupala, když odmítl obejít vítěznou TOP 09 a podílet se na vytvoření velké koalice. Navíc kvůli tomu následně kritizoval její protagonisty z řad ČSSD a angažoval se při trestních oznámeních na Hulinského kvůli údajnému zneužívání peněz pro postižené sportovce. Paradoxní je, že zároveň požehnal vytvoření koalice ODS a ČSSD doplněné o zelené ve „své“ vlastní Praze 2.

PROVOKOVAT MĚ BAVÍ

Když se následně s Hulinským střetli o post předsedy ČSSD v Praze, Dienstbier prohrál. Na celostátním sjezdu socialistů v Brně se však vyšvihl do funkce místopředsedy celé partaje. I proto, že se na rozdíl od většiny pražských kolegů podporujících Michala Haška od počátku přimkl k vítěznému Bohuslavu Sobotkovi. Ostatně se Sobotkovým „loutkářem“ Radkem Pokorným se potkával už ve Federálním shromáždění, kde Pokorný pracoval jako asistent.

Ačkoli ve své straně zrovna dvakrát populární není, na veřejnosti se Dienstbierovi daří. Ještě na vlně „hrdiny z Prahy“ v březnu 2011 poměrně snadno zvítězil v doplňovacích senátních volbách v Kladně, kde byl předtím senátorem jeho zesnulý otec. I do prezidentského klání se dostal spíš náhodou.

Sobotka se dlouho upínal k nominaci Jana Švejnara, ale ten dal ČSSD košem. Křídlo Michala Haška by nejraději podporovalo Miloše Zemana, čemuž mohl zabránit pouze vlastní kandidát z řad ČSSD. Pavel Rychetský o kandidaturu zájem neměl, a tak padla volba na ­Dienstbiera. Původně s tím prý přišel dnes už zesnulý europoslanec Jiří Havel, na veřejnosti však tento návrh poprvé prezentoval Dienstbierův známý ze Svobodných demokratů David Rath.

Hašek, Škromach a spol. sice skřípali zuby a do Dienstbiera se více či méně otevřeně naváželi, ale oficiálně většině z nich nezbylo než ho podporovat. Utěšovali se tím, že v prezidentské volbě propadne, bublina splaskne a „problém Dienstbier“ bude v ČSSD definitivně vyřešen. Jenže mladý místopředseda nakonec získal téměř 900 tisíc hlasů. A kdyby prezidentská kampaň trvala ještě o týden čtrnáct dní déle, možná se mohl dostat i do finále.

Ani úspěch v podobě důstojné prohry v prezidentské volbě však Dienstbierovu pozici ve straně nevylepšil. Sobotka na něm sice stále trvá jako na místopředsedovi, ale také umí počítat. Prezidentský kandidát si proti sobě poštval nejen kraje ovládané Michalem Haškem, ale i ty, které podporují Sobotku. A nebyly to jen jeho výroky o napojení Miloše Zemana na mafiány či otevřená podpora Karla Schwarzenberga ve chvíli, kdy předsednictvo ČSSD včetně pragmatického Sobotky podpořilo Zemana. Vaz mu neláme ani to, že se postavil se do čela bojovníků proti „velezrádci“ Klausovi, aniž by se vedení ČSSD dopředu dohodlo na jednotném postupu. Hlavním důvodem je fakt, že Dienstbier  hraje opět pouze na sebe.

Dienstbier však trvá na tom, že kope za tým. „Jsem mnohem menší sólista než jiní. Jestli někdo drží lajnu se šéfem, jsem to já, ne ti, kteří mě za to často kritizují,“ říká Dienst­bier při odchodu z kavárny Hybernia u Lidového domu v jasné narážce na Haška, Škromacha a další Sobotkovy odpůrce. Následuje dotaz, zda ho provokování protivníků baví a jestli by před sjezdem přece jen neměl mluvit více diplomaticky. Dienstbier se na chvíli zarazí: „Ale jo, baví. Když jde o takovéto lidi, tak mě to baví.“