Během deseti let napsal román Kdo chytá v žitě a po zbytek svého života toho litoval. Autor čtyř ceněných knih a dalších dvou tuctů povídek se proslavil tím, že zoufale nechtěl být slavný – půl století o něm prakticky nikdo nic nevěděl, třicet let nemluvil s novináři, soudil se s narušiteli svého soukromí. J. D. Salinger (1. ledna 1919 – 27. ledna 2010) byl nejtajemnějším mužem světa literatury, dokud nevyšla sedmisetstránková monografie s lapidárním názvem Salinger. Vrhla na jeho obskurní, mýty opředený život světlo?
David Shields a Shane Salerno, autoři objemné (a na pár místech skutečně objevné, ale venkoncem zdlouhavé, nudné a zmatené) publikace Salinger a stejnojmenného vyčerpávajícího (ano, značně vyčerpávajícího a dle kritiků prachmizerného) dvouhodinového filmového dokumentu, přišli s troufalým tvrzením: počínaje rokem 2015 konečně vyjde pět z oněch údajných minimálně patnácti literárních děl, která poustevník Salinger tak dlouho ukrýval před světem v šupleti.
Světoznámý prozaik, jenž v 50. a 60. letech ovlivnil americkou prózu jako nikdo jiný vyjma Hemingwaye, totiž během svého života vydal pouhé čtyři knížky. Prvotina Kdo chytá v žitě, popisující pár dnů v životě přidrzlého, citlivého a poněkud nesnášenlivého adolescenta Holdena Caulfielda, se už v roce svého vydání (1951) dočkala nehynoucí slávy, se zbožňováním hraničící popularity u teenagerů i zákazu čtení v mnoha puritánských školách. Koupily si ji desítky miliónů čtenářů a dobře se prodává dodnes. Následovala ji sbírka kratších próz, jež v češtině vyšla pod názvem Devět povídek a obsahovala i známý text Den jako stvořený pro banánové rybičky, pak novelka a povídka o dvou příslušnících fiktivní rodiny Glassových Franny a Zooey a dvě novely sebrané do knížky Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod. Naposledy Salinger publikoval povídku v časopise v roce 1965 a pak – konec. Ale pojďme zpátky na začátek.
Jaký jsem měl dětství
„Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli, a podobný kecy à la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce.“ Takhle přeložili do češtiny první větu Kdo chytá v žitě manželé Pellarovi a přesně tímhle bychom mohli začít, ačkoli Salingerovi by se do toho jistě také nechtělo.
Takže ve zkratce: narodil se na Nový rok 1919 židovskému prodavači košer sýrů a později dovozci luxusních delikates Solovi a jeho ženě, která byla původně katolickou Marií, ale kvůli manželovi si změnila jméno na Miriam a tvářila se jako židovka. Vyrůstal na manhattanské Park Avenue, už tehdy bohaté. Až po bar micvah zjistil Sonny, jak mu doma říkali, že vlastně není žid. Povídky začal psát někdy v patnácti letech na vojenské akademii Valley Forge. Pak se hezký, urostlý, tmavovlasý Jerry Salinger přihlásil na prestižní Newyorskou univerzitu, ze které se ale do roka pakoval, což se mu přihodilo i na další škole. V roce 1939 tedy aspoň začal na Columbijské univerzitě navštěvovat večerní kurs tvůrčího psaní, vedený Whitem Burnettem, zakladatelem později prestižního časopisu Story. A právě v něm Salinger debutoval povídkou Mladí lidé. Než ho odveleli na frontu druhé světové války, ještě se sedmkrát neúspěšně pokusil nabídnout povídku deníku New York Times.
Se svým regimentem pak prošel pěti drsnými bitvami a vychutnal si pařížské setkání s Hemingwayem, který tam pracoval jako válečný korespondent a jejž mladý pěšák svým literárním talentem okouzlil. Ti dva si začali psát – propagátor stručného, úsečného, tvrdého stylu s autorem psychologických próz plných promyšlených dialogů a dlouhých filozofujících pasáží …
Četař Salinger pracoval pro kontrarozvědku, vyslýchal válečné zajatce v němčině a francouzštině. Prožil otřes v podobě osvobození koncentračního tábora, pravděpodobně jednoho z lágrů přidružených k Dachau, v dubnu 1945. Zde hledejme inspiraci pro jeho pozdější dílo, třeba pro povídku Věnováno Esmé – z lásky a žalosti, jejímž vypravěčem je traumatizovaný voják. Salingerovo osmiměsíční těsně poválečné manželství se Sylvií Welterovou, údajnou nacistickou špiónkou, se nevydařilo. „Druhá světová válka byla pro Salingera traumatem, které mu změnilo život,“ řekl v rozhovoru jeho životopisec Shane Salerno. „Jako umělce ho udělala, jako člověka ho zničila. Celý život prožil s posttraumatickou stresovou poruchou.“
Kdo vraždí v žitě
Nesnášenlivost, úzkost, přecitlivělost, nepřizpůsobivost. Pocity rozlité na necelých dvě stě stránek příručky amerického dospívání Kdo chytá v žitě ze Salingerovy prvotiny už v roce vydání (1951) udělaly bibli všech náctiletých rebelů. Kouzlo negativní reklamy fungovalo již tehdy – když román pro vulgaritu a sexuální explicitnost zakázali v několika státech, a hlavně ve spoustě amerických škol, pojali to i ti nejhorší čtenáři jako jednoznačnou výzvu k přečtení. Dokonce i někdejší americký prezident George Bush starší jej prohlásil za „úžasnou knihu“.
Šestnáctiletý Holden Caulfield v ní pokazí, co může: je opět vyloučen ze školy (už ze čtvrté), a to těsně před Vánoci, zapomene ve vlaku drahou šermířskou výstroj celého družstva, má konflikt s jedním spolubydlícím, tím „ješitným smradem“ a „honimírem“, co mu dělá do Hanky Gallagherové, a nesnáší i toho druhého („dejchací potíže, uhry, hnusný zuby, nečistej dech a příšerný nehty“), ve vlaku namluví spolužákově matce, že ho čeká operace nádoru na mozku, nezvládne své panictví odevzdat prostitutce, na rozdíl od pěti babek, načež z něj dalších pět vymlátí její pasák, liftboy Maurice („sprosťák, idiot, gauner, imbecil a pitomec“), rozbrečí kamarádku Sallynu Hayesovou větou „Ty bys dovedla člověka nasrat, jestli chceš co vědět“ a jeho oblíbený učitel angličtiny Antolini je nejspíš „teplajzník“, takže u něj ani nemůže přespat. Jediný, kdo mu rozumí, je jeho desetiletá sestra Phoebulka, protože mladší brácha Allie umřel … Ve finále Holden onemocní a zřejmě skončí ve cvokhausu.
Vypravěč Caulfield zatáhl do populární literatury spoustu pubescentních hlášek té doby, z nichž jednou byl obrat „to by mě úplně umrtvilo“. Autoři poslední salingerovské biografie si ovšem položili otázku, zda román Kdo chytá v žitě taky neumrtvoval – konkrétně zda právě kvůli němu nebyl zavražděn John Lennon a postřelen Ronald Reagan. Respektive, oni si nepoložili otázku – Shields a Salerno přímo napsali, že se román „znovu objevil v 80. letech, chybně interpretován jako návod na vraždu“.
Začalo to tím, že jeden učitel z Long Islandu ve třídě postřelil žáka, se kterým se předtím pohádal, vzal si studenty jako rukojmí a pak se zastřelil vlastní zbraní. V Timesech toho kantora jeden z jeho sousedů popsal jako „takového hodného hocha, který pořád četl Kdo chytá v žitě“, a na spekulace bylo zaděláno. Šílený Mark David Chapman poté, co 8. prosince 1980 zastřelil Johna Lennona, prohlásil, že to udělal proto, aby obrátil pozornost celého světa ke knize Kdo chytá v žitě, a že jeho obhajobou je četba tohoto románu. O čtyři měsíce později pětadvacetiletý bohatý (a psychicky chorý) dědic John Hinckley postřelil tehdejšího prezidenta Reagana a jeho tři kolegy, čímž se doufal zalíbit mladinké herečce Jodii Fosterové. Co údajně řekl na svou obranu? „Přečtěte si Kdo chytá v žitě, tam to všechno je.“ Knihu vlastnil i další nechvalně známý čtenář s pistolí, Lee Harvey Oswald, vrah JFK. No dobře, je sice fakt, že Holden nesnáší spoustu věcí a lidí, ale že by tím čtenářům vystavoval povolenky k zabíjení? Autoři Salingera tu zjevně blufují.
Vina, ženy, zeď
Ale zpět ze žita k Salingerovi. Z veřejného života se autor jediného románu a několika vynikajících povídek, které otiskoval takřka výlučně týdeník The New Yorker (třeba Den jako stvořený pro banánové rybičky dal název druhdy populární talk show Haliny Pawlowské), stáhl již v roce 1953, kdy už mu sláva připadala jednoduše neúnosná. Z Manhattanu, kde byl novinářům až příliš na očích, se odstěhoval do Cornishe v New Hampshiru a vybudoval kolem svého domu vysokou zeď.
Podobnou, jenže nehmotnou bariéru si vystavěl i ve vlastní hlavě. Vrhal se postupně na jednotlivá náboženství a filozofie a úzkostlivě se řídil jejich přikázáními – do té doby, než si odněkud přitáhl nové zlaté tele. Můžeme-li věřit autobiografické knize Salingerovy dcery Margaret z roku 2000 s názvem Kdo chytá sny, stejné zapálení pro otázky duchovní očekával i od své druhé manželky Claire (vzal si ji v červnu roku 1955) a dvou dětí. K rodině se podle Margaret choval velmi chladně, až tyransky, což ovšem jeho syn Matthew popírá (ještě aby ne, když ho otec učinil správcem svého literárního odkazu). Margaret se však prý její matka svěřila, že v zimě 1957 ji, tehdy dvouletou holčičku, chtěla zavraždit a pak plánovala zabít i sebe. Frustrované ženě naštěstí nakonec stačil pouhý útěk od manžela. Když se po několika měsících vrátila domů k trýzniteli, byl stále ještě zaujatý jen sám sebou a posedlý duchovnem. Vstával od tvorby těsně před dokončením povídky či novely a vydával se do víru velkoměsta na lov; vracel se s krija jógou, zenovým buddhismem, urinoterapií, makrobiotikou, novou odnoží védánty nebo různými -ismy, ovšem k dílu těsně před dokončením se už zpravidla nevrátil, odložil je do šuplíku. Zahořel i pro dianetiku, z níž se později vyvinula kontroverzní scientologie, ale pak se setkal se zakladatelem této bizarní ideologie L. Ronem Hubbardem a okamžitě nauku zavrhl.
Na zavrhování byl ostatně Salinger expert. Své by o tom mohla vyprávět – a taky vyprávěla – spisovatelka Joyce Maynardová ve svých pamětech Doma ve světě z roku 1999. V roce 1972 totiž třiapadesátiletý spisovatel, tehdy už pět let rozvedený, navázal s osmnáctiletou Joyce vztah. Korespondenční. Nadějná začínající autorka kvůli jeho dopisům opustila vysněnou Yaleovu univerzitu (podobně Salinger donutil odejít ze školy svou ženu Claire, které tehdy na prestižní Radcliffově univerzitě chyběly do promoce pouhé čtyři měsíce) a devět měsíců pobývala s ním a občas i s jeho dvěma dětmi, než ji jednoho dne nečekaně vyškrtl ze svého života. Podle Maynardové bez varování a bez důvodu, podle dcery Margaret proto, že s ním mladinká Joyce chtěla mít dítě, na což se spisovatel cítil příliš starý.
Ještě předtím Salinger vymetl třeba s hollywoodskými filmaři. Nejprve byl jakožto velký filmový fanda celý žhavý do prodeje práv ke svým povídkám, jenže když se po průtazích adaptace Chudáčka vrtáčka v Connecticutu, snímek My Foolish Heart, přes dvě nominace na Oscara vůbec nepovedla, odmítal úplně všechny žádosti. Včetně té od Brigitte Bardotové, jež zatoužila zfilmovat banánové rybičky, nebo nabídky Samuela Goldwyna, Billyho Wildera a Stevena Spielberga, kteří dostali chuť zachytat si v žitě.
„Ta nová kniha o starém J. D.“
V roce 1965 Salinger přestal publikovat a začal se skrývat před veřejností: – nepřítelem číslo jedna se pro něj stal vydavatel, novinář byl hned v závěsu, – a spíše než po svobodě slova Salinger toužil po svobodě mlčet. Milan Kundera ve srovnání s ním působí jako vymetač večírků. Jak šel čas, vzalo si Salingera do úst několik publikací. S exmilenkou Maynardovou se kvůli jejím memoárům soudil stejně jako se životopiscem Ianem Hamiltonem (jeho kniha Hon na J. D. Salingera vyšla roku 1999 česky v překladu Magdalény Platzové), dceru Margaret zavrhl. I proto se s napětím čekalo, co kdo vyhrabe po autorově skonu.
Pro již zmíněný životopis notorického samotáře sebrali jeho autoři Shane Salerno a David Shields na dvě stě interview „od druhů ve zbrani z druhé světové války, od členů rodiny, blízkých přátel, milenek, spolužáků, sousedů, editorů, vydavatelů, newyorských kolegů a lidí, s nimiž udržoval vztahy utajované i před vlastní rodinou“. S výslednou podobou knihy, jejíž přípravou prý autoři strávili devět let, ovšem nejsou spokojeni ani spisovatelovi četní fanoušci, ani literární kritici – stovky stran přetékají neuspořádanými, často na sebe nenavazujícími komentáři zpovídaných osob k jednotlivým tématům, vypadá to celé spíš jako rešeršní práce na disertaci. A výsledky, k nimž autoři monografie a tímto samozvaní amatérští psychologové a sexuologové dospěli?
Spisovatele prý zkazila matka, ostatně jako spoustu jedináčků nebo chlapců obecně. Často žertoval, že ho doprovázela do školy až do jeho šestadvaceti let. Byl také posedlý svou první dívkou, tehdy šestnáctiletou Oonou, dcerou dramatika a držitele Nobelovy ceny Eugena O’Neilla, která mu ovšem utekla se slavným, o 36 let starším komikem a stala se posléze jeho čtvrtou manželkou, Lady Chaplinovou. Proto až do konce života lovil děvčátka v rozpuku, ať už mezi ně patřila Joyce Maynardová, nebo jeho třetí a poslední manželka, o čtyřicet let mladší nedostudovaná zdravotní sestřička Connie, která se o starého a téměř hluchého Salingera do posledních dnů starala. Nezkušené mladice byly pro Salingera podle Shieldse a Salerna jedinou možností i proto, že mu nesestouplo jedno varle; styděl se za to, a proto prý vyznával východní náboženství propagující askezi a celibát. Ale můžeme takovým drbům věřit? A chtěli jsme tohle všechno skutečně vědět?
Pozdrav ze záhrobí
Jednu věc ovšem chceme vědět zaručeně: spatří někdy světlo světa další Salingerova díla, případně jeho dopisy, jejichž publikaci soudně zablokoval? O tom, že ve svém domě v Cornishi dále psal i po vydání své poslední povídky v roce 1965, se ví: Maynardová i Salingerova dcera jeho psaní zmiňují ve svých memoárech. On sám u příležitosti jednoho z posledních rozhovorů, co kdy poskytl (roku 1974 pro The New York Times), prohlásil: „V nepublikování je úžasný klid … Mám psaní rád. Miluju psaní. Ale píšu jen pro sebe a své vlastní potěšení.“ Jednomu ze svých sousedů dokonce tvrdil, že má v šuplíku patnáct hotových románů! Autoři Salingera prohlašují, že se mezi lety 2015 a 2020 dočkáme hned pěti nových knih vyhlášeného divného pavouka, a ačkoli jak Salingerův výhradní vydavatel, tak Matthew Salinger, správce otcovy pozůstalosti, mlčí, Shields a Salerno mají dost odvahy na to, aby na stranách 574 a 575 své knihy spekulaci upřesnili. Prý to bude 1. próza o Holdenu Caulfieldovi a jeho rodině, 2. soubor pěti povídek o rodině Glassových, 3. „deník agenta kontrarozvědky“ – autobiografická novela přibližující Salingerovy výslechy válečných zajatců, 4. romantická próza z druhé světové války, založená na zkušenostech ze Salingerova krátkého manželství se Sylvií, údajnou informátorkou gestapa, a 5. hinduistický náboženský manuál k védántě.
Na to, abychom ambiciózní autory Salingera obvinili ze lži a nežádoucího vpádu do autorova soukromí, je ještě dva roky čas. Jerry Salinger už to naštěstí nemusí řešit. Zemřel v jedenadevadesáti letech stářím. Prakticky sám, a tedy jistě velmi šťastný.
